Žijeme ve velmi poetické době. Lidé si to akorát nepřiznají, a tak to skrývají pod drsná gesta, říká F. A. Brabec

Rozhovor s F. A. Brabcem:

Máte poetickou duši už od narození?

Člověk žije život a nemůže sám sebe charakterizovat a říkat, jaký je. Úplně mě fascinuje, když se někteří lidé sami definují. Já třeba nevím, kdo jsem. Jsem svobodný člověk a asi nějakou poetickou duši mám. Nemám rád násilí a nemám rád ošklivé věci.

Co vás kdysi nasměrovalo k filmu?

Mě k filmu nenasměrovalo vůbec nic, protože jsem si od dětství myslel, že jsem fotograf. První fotáček jsem dostal od tatínka a hned jsem šel fotit ven na Kampu. Táta mi to všechno ukázal – poslal mě do drogerie koupit vývojku, ustalovač a začali jsme vyvolávat film.

Co jste fotil nejčastěji?

Já jsem fotil lidi. Vůbec jsem nebyl krajinář a ani jsem neměl moc rád takové ty aranžovaný věci. Fotil jsem spolužáky, spolužačky a mou sestru. Přihlásil jsem se na FAMU na fotografii a nevzali mě. Ale my střelci neradi prohráváme. Tak jsem se zašel na FAMU zeptat, proč mě nevzali. Pan profesor Šmok mi řekl, že tohle není žádná fotografie a ptal se mě kde je zátiší, krajina a tak dále. Navedl mě ovšem na tu kameru, takže jsem se tam druhý rok přihlásil a nakonec jsem se tam i dostal. Takže děkuji panu profesoru Šmokovi, protože ve mně odhalil kameramana.

Dnes je fotograf téměř každý. Jaký je váš názor na sociální sítě?

Se sociálními sítěmi to neumím a ani umět nechci, protože to soukromí je taková podivná věc a já tam nechci nikoho pouštět. Mám ale samozřejmě telefon s nejlepším foťákem, který se prodává a jsem do toho úplný blázen. Mám rád nové technologie.

Jaký byl váš studentský život na FAMU?

Na FAMU to bylo něco úžasného, tam bylo možné všechno. Na tu dobu tam panovala velice svobodná atmosféra. Byl jsem z toho všeho tak nadšený, že jsem natočil tři absolventské filmy. Na FAMU jsem byl jako ryba ve vodě.

A co byl váš sen po té škole?

Já jsem chtěl dělat hraný film. Před přijímačkami na tu kameru jsem se opravdu velmi pečlivě připravoval. Třeba film Valerie a týden divů, můj absolutně oblíbený film, jsem viděl jedenáctkrát. Byl jsem připravený na to, že pokud po mně budou chtít rozbor, tak jim ho dám se vším všudy. Filmové vyprávění mě začalo strašně bavit a ta hraná tvorba především. Dokumentární film mě zas tak moc nebavil, i když za ně mám ocenění. Tehdy jsem dostal od pana rektora nabídku, že můžu nastoupit do dramatické tvorby, do televize. Ale ten můj sen byl tak velký, že jsem to nevzal. Šel jsem na ten Barrandov, kde jsem dělal sedm let poskoka – tak moc jsem po tom hraném filmu toužil.

Ten Barrandov musel být takový velký svět.

Po té škole to byl drsný náraz na realitu. Neustále vám opakovali, že vás tam nechtějí, že famáky nepotřebují, že potřebuji ostřiče a ať si nemyslím, že budu točit. Řekli mi, že budu asistovat pěkně dlouho a ať se na to připravím. S tím jsem neměl žádný problém a prostě jsem to dělal. V tu dobu tam bylo hodně kameramanů a asistentů kamery, kteří neměli vysokou školu. Ti lidé se to tam učili praxí. Mně vůbec nevadilo, že jsem si to musel oddřít. Naučil jsem se kolem té kamery úplně všechno.

A ten první celovečerní film přišel kdy?

Můj debut jsem natočil v roce 1988. Jsem rád, že už jsem byl starší a nenatočil jsem ho hned po té FAMU. Dnes to vidím také, jak jsou ti mladí kameramani nezkušení, hrnou se do celovečerních filmů a jsou tam chyby.

Jak se pozná chyba?

Hlavní chybou bývá dramaturgie kamery, obrazu – to znamená způsob, jakým ten film snímám. U těch debutů poznáte, když je to takové splácané a když se neudrží celý film v nějakém stylu a náladě.

Ta dramaturgie obrazu se chystá ještě před natáčením?

Ano, ale hodně kameramanů a režisérů to neřeší. Já sedím nad technickým scénářem tři měsíce před natáčením a celý film rozkresluji. Proč tam má být dlouhý záběr? Proč točím z nadhledu? Musíte mít jasno v tom, jak ten film chcete vyprávět. Dnes se ten technický scénář podle mě zas tak moc nepoužívá, nebo to aspoň není znát. Většina filmů je natočena v polodetailech, což já nesnáším. Takové záběrování patří do televize.

Není to i tím, že je taková příprava na dnešní dobu zkrátka moc pracná?

Řekla jste to vy a já s vámi souhlasím. Sedět nad tím technickým scénářem a rozepsat si celý film není jednoduché. Technický scénář je pokyn hlavně pro ty ostatní. Všechno se pak zachraňuje ve střižně.

Jak se vám pracovalo s Honzou Svěrákem?

Honza je relativně citlivý a uzavřený člověk. My jsme spolu začali spolupracovat na jeho školním cvičení. Chtěl se mnou dál spolupracovat, ale řekl jsem mu, že má smůlu, že si asi bude muset najít nějakého spolužáka. On tedy těch dalších pět let točil s jiným kameramanem a natočili spolu úspěšný film Ropáci. Potom jsem natočil svůj debut s Irenou Pavláskovou, Čas sluhů, a pozval jsem Honzu na premiéru. Ten si mě po promítání odchytl a řekl, že si mě zamlouvá na svůj další film. Měl jsem z toho velkou radost. Začali jsme spolu spolupracovat a přišla nabídka na Obecnou školu. S Honzou jsme nad tím seděli několik měsíců a všechno jsme vymysleli – Honza je také velmi pečlivý – a hodně jsme si rozuměli z hlediska filmového vyprávění. Náš druhý film byl Akumulátor 1. Chtěli jsme tam dostat trošku nereálna, reálna, dostávat se do těch světů… Ale ten film neměl dobrou návštěvnost, přitom nám se ten film opravdu líbí a mám pocit, že je to vcelku oblíbený film. Asi přišel ve špatné době, je to složitější, intelektuální film a v té době to lidé možná nechtěli. Upřímně jsme nevěděli, co dál. Řekli jsme si, že ukážeme, že já jsem dobrý kameraman a že on je dobrý režisér – Honza začal sbírat historky a vznikla Jízda. Ten film mám strašně rád a považuji ho za opravdu výborný film. Potom jsme se ale pracovně rozešli, chtěl jsem jít cestou té avantgardy.

Pojďme ke Gumpovi. Je práce se psi stejná, jako s dětmi?

Upřímně řečeno, já tyhle ty věci vůbec neřeším. Jdu do všeho po hlavě. Za všechno může Olga Lounová, zpěvačka, která po mně chtěla natočit videoklip k písničce o té knize. Setkal jsem se díky tomu i s autorem knih Filipem Rožkem. Když jsem si tu knihu přečetl, tak mě hned napadlo udělat celovečerní film. Ten první díl je pozitivnější, než je ta kniha, která je místy opravdu krutá. Ten druhý díl byl téměř na vyžádání, Filipovi se do toho nejdříve nechtělo, ale nakonec dostal nápad. Je to film o životě normálních lidí. není ničím šokující. My jsme chtěli ukázat, že ten pes i ten hlavní hrdina, kterého hraje Richard Krajčo, jsou úplně normální lidé, kteří se chovají slušně.

Co s vámi dělá kritika?

Kritiku jsem přestal číst po filmu Král Ubu, kdy mi bylo sděleno, že neumím točit a že neumím nic. Přitom byl nominovaný na sedm Českých lvů a tři z toho dostal. Takže jsem ty kritiky začal brát trošku jako legraci.

Je dnešní doba dostatečně poetická?

Ano, je velice poetická, myslím si, že to lidem strašně schází, že si to nechtějí přiznat a proto to skrývají pod povrchní gesta rapperů a drsného světa. Když si ale texty těch rapperů poslechnete, tak zjistíte, že jsou opravdu velmi poetické. Jen je ta poetika schovaná pod tím všemožným hučením a duněním. Já jsem velký optimista a myslím si, že náš národ není tak drsný, jak se snaží zvenku působit.

Máme se tady dobře?

Sociální rozdíly vždycky byly a budou, ale já si osobně myslím, že se máme úžasně.

A co byste si přál?

Já mám takovou legrační věc už od dětství, která se jmenuje kouzelný dědeček a učil jsem to i své děti. Vždycky musíte mít připravené nějaké přání, kdybyste náhodou potkali toho kouzelného dědečka. A to přání se mění vždy podle toho, co vás zrovna trápí.