Ženy jsou lepší řidičky. Tak to prostě je, říká šéf autoškoly s lidským přístupem

Rozhovor s Pavlem Greinerem:

Zdraví vás Markéta Rachmanová. Dneska jsme ve studiu dva a kdyby tady byl vedle nás ještě pan volant, řadící páka, brzda, plyn, tak by si tady můj host dneska připadal jako v práci – můj dnešní host je lektor a zároveň majitel autoškoly s lidským přístupem, Autoškoly King. Je to Pavel Greiner. Pavle, vítejte, dobrý den.

Já vás zdravím, dobrý den, děkuji za pozvání.

Pavel má jednu takovou seriózní tvář, když si ho objednáte na školení řidičů, tak vám tam vysvětluje ty paragrafy a všechny ty věci, které musí, ale zároveň je youtuber. Pavel se snaží vše kolem řízení a provozu ukázat na chybách druhých a aby to bylo zábavné, abychom si to zapamatovali, tak je to na chybách známých, VIP osobností. Tak k tomu se určitě dneska dostaneme. Pavle, ještě jednou díky, že jste přijel, myslím si, že cesta byla plynulá.

Já jsem v pohodě, všechno jsem to tady překodrncal. Jel jsem přes Barrandovský most, provoz byl touhle dobou už rozmělněný, takže cesta byla plynulá, chovali se slušně, nebyl tam žádný agresor, co by se lepil někomu na zadek, žádné ťukance a tak dále.

Výborně. Tak pojďme to neodkládat tu hlavní otázku, kvůli které jsme tady. Ženský nebo chlapi? Kdo je lepší řidič?

Já bych chtěl ještě nejdřív dodat, že se mi líbilo to slovo youtuber. Já jsem si tak nepřipadal do té doby, než mě tak začali youtubeři oslovovat. Ale pak ještě to druhé slovo, to influ… To už nedokážu ani vyslovit. (smích)

Influencer.

To nedokážu ani vyslovit. Ale jdeme na to – lepší jsou samozřejmě ženy, tak to prostě je, protože ženy nemají potřebu soutěžit, jsou lepší. Zbavme se toho klišé z dob slabikářů, že máma mele maso, táta myje auto, nebo jak tam bylo… Prostě že chlapi jsou u toho auta, maminka vždycky jenom vaří a nic jiného. Ženy k tomu mají právě i ten cit.

Ono se hodně říkalo, že nemají tu předvídatelnost.

No, to tam jako může být, ale pozor, stala se taková věc a krásně to všechno hovoří statistiky – ženy nemají potřebu soutěžit. Ten chlap jí má, díky tomu egu je schopný rozstřelit auto na křižovatce, že ani nestačíte zatroubit. Žena, která nemá potřebu soutěžit, to auto v životě nenabourá, nebo v minimální míře, ale ten chlap to prostě udělá, protože to ego lítá všude možně. Ale ženy si zase pletou levou a pravou stranu a když má třeba zacouvat někam pozadu, tak to je teda show. Ale zase pozor – ona to auto maximálně škrábne, ale neublíží tomu autu víc, než ten chlap. Takže já vždycky říkám: “Chlapi pochvalte doma své manželky a přítelkyně a tak dále, protože oni jsou fakt super.” Můj tatínek chtěl, aby jezdila máma stejně jako on, což jako nelze. A i když miluju své rodiče, ale tohle je realita. Táta vždycky říkal “jeď, jeď, jeď, jeď”, a moje maminka pak odcházela s brekem z auta – ona zkrátka neměla potřebu závodit. Dojela si tam a zpátky, klidně třeba o hodinu později, ale dojela, takže ano, ženy jsou lepší řidičky než chlapi, je to tak, prostě přijměme to.

Na druhou stranu je pravda, že když člověk jede po silnici nebo po dálnici, tak mám pocit, že poznám, že to auto, které je přede mnou trošku nejisté, nebo dává špatný blinkr, jede zbytečně pomalu… Tak já si sama pro sebe řeknu, “aha, to je nějaká opatrná paní”, kdežto ten chlap řekne, “no jo, ženská”.

Tak to je, teď jste to řekla úplně krásně. Ženy jsou opatrné, je to mateřský pud. Chlap je ten bojovník, alfa a tak, ale já si myslím, že do určité míry je to tím, že ty chlapy ty ženský v dnešní době nenechávají řídit. A já bych se přimlouval za to, ať ti chlapi nechávají ženský řídit, protože teď to bude malinko vážné – v autoškole, už to není o těch osmnáctiletých prdelkách, těch krásných holčičkách, jsou tam starší dámy, které bohužel pláčou, manžel zemřel nebo je v nemocnici nebo je nemocný a ony musí začít jezdit. Tady ty dámy se dostanou do provozu a to jsou pak ty, co potom potkáváte na tý vozovce. Nebo mladý si udělají děti a pak chtějí, aby babička vozila prcky na kroužky. A myslí si, že to ta babička bude umět hned, ale ona třicet let neřídila, samozřejmě pomáhá automatická převodovka, ale to jsou ty opatrné dámy. Zase na druhou stranu, ty krásné prdelky, jak já říkám, ty na silnici také poznáte “to je ta prdelka, to je přesně ono”.

Ona ta prdelka většinou sedí v nějakém luxusním autě za tři miliony.

Jo, jo, jo, to bysme se tady mohli bavit ještě dlouho. (smích)

Na začátek hezký. (smích) Jaký je český řidič? Má nějakou charakteristiku?

Český řidič má hodně dobrou charakteristiku, protože “co není zakázané, to je dovolené” a u nás se ten zákon začíná trošičku porušovat tím, že “chovat se morálně neznamená zákonně” a zase naopak, kdy ti čeští řidiči to chtějí porušit vědomě. Všimneme si toho tak, že přejdeme hranice České republiky a v Německu to nedělají, v Rakousku to nedělají, ale ten český řidič to v České republice vědomě dělá, protože ví, že nemá takové sankce, i když je teď nový bodový systém, který je mnohem přísnější. Český řidič se to snaží, s prominutím, vochcávat, ale za hranicemi České republiky by si to nedovolil. V zahraničí je český řidič úplně jiný – čím to je? Sankcemi? Ovšem statistiky prokazují, že naopak se to převážně neděje, že by třeba německý nebo rakouský řidič začal v České republice schválně porušovat zákony, protože tu mentalitu mají pořád stejnou. Český řidič fakt se snaží kličkovat mezi těmi zákony.

A čím to je, je to nějakým nedostatkem přirozené disciplíny vůči systému? Nebo je to tím, že těch dopravních hlídek přece jenom není po České republice pořád tolik, a když už mají být, tak je čtrnáct dní dopředu ohlásí Ministerstvo dopravy?

A všimněte si, i když je čtrnáct dní dopředu ohlásí Ministerstvo dopravy, tak já jsem si nikdy v ten den nevšiml ani jedné hlídky, nevím, kde jsou. A podle statistik je nejvíc dopravních nehod a smrťáků. Jak je to možné? Jestli je to tím, že jsou ty Velikonoce, že jezdí více aut…Ale já jsem z toho takový špatný, já ty policajty nevidím. A to jedeme třeba z Liberce až do Prahy a nikde nikdo není Jen v televizi ukazují krásné záběry. Ale vraťme se k tomu, jaká byla ta otázka? (smích)

No já si myslím, že už se můžeme posunout dál. Dá se s vaší zkušeností popsat, v čem jsme na silnicích lepší, než byla ta předchozí generace? Jestli nám jde něco lépe, jestli jsme v něčem řidičsky dospěli.

Tak tohle je hustá otázka, kterou mi ještě nikdo nikdy v životě nepoložil, teď nad ní hrozně přemýšlím. Podle mého názoru je to možná malinko naopak, dřív to lidé dokázali ovládat, všechno si opravit, lépe se k tomu chovali, měli k tomu nějaký vztah. Dnes to hodíte do servisu.

Protože se pod tu kapotu pořádně nedostaneme, že?

No jasně.

A když ano, tak je to zaplaštěné a ani nevíme, co tam je. Já si pamatuju, že když jsem v osmnácti nebo v sedmnácti letech dělala autoškolu, tak jsem věděla, co je svíčka, kde je svíčka a dokonce, jak se vymění svíčka.

Přesně tak. A třeba příklad té mojí maminky a říkám, já miluju své rodiče. Moje maminka si dodneška umí pustit kazetu v kazeťáku, ale dejte jí tam nfotainment a to je pro ní španělská vesnice, pro mě samozřejmě také. Otec si to třeba užívá. Dnes se to auto spíš i hobby, dřív to byla nutnost. Takže proto jsme možná vyspělejší, že to více ovládáme, ale neumíme to už udržovat a starat se o to.

Já jsem se záměrně zeptala v čem jsme lepší, než v čem jsme horší, protože si myslím, že by to byla agresivita, typuji...

Čím mám dražší auto, nebo já tomu říkám “audiáni”, my, co nemáme na Audi, jsme “octaviáni”, ale tedy je to z pozice moci. Ta agresivita je brutální, je to velká agresivita, v České republice extrémní, hodně extrémní. Chlapi z pozice toho alfa samce dokáží nějakou dámu, nebo začátečníka vydeptat, rozdrtit jenom proto, aby si dokázali svou pravdu. S tím agresorem se nemá smysl jakkoliv bavit, protože mu to nevysvětlíte a ta agresivita je fakt brutální. Buď to jsou ta luxusní auta, nebo už jim šlapou na paty tuningáři, co jim to víc řve, než aby to jelo. Ty tuningáři, to je zlo. Pochopím člověka starší generace, který má ten tuning, krásně si to hýčká, ale ti mladí tuningáři, to je docela velkej průser.

Nadávání za volantem prý vůbec není špatné. Že se tím prý člověk uklidní, že to z něj jde ven a pak méně chybuje. To říkají psychologové. Co říkáte vy?

Já nesouhlasím s tím, když někdo říká, že to vypovídá o vaší osobnosti, to bych musel být největší agresor na celém světě. Také nadávám, také mě štvou. Je dokonce i dokázané, že manželské páry a nebo páry obecně se hádají v autech. Já bych si někdy přál mít na autě místo těch posunků nějakou ceduli, abych jenom rozsvítil ceduli uhni, aby to kolem mě svítilo. (smích) Ale ne, je to pravda. Lidé se potřebují někde vyventilovat a ideálně v autě. Přirovnejme to asi k tomu, když kluk s holkou budou bydlí v garsonce, tak asi nemůžou nadávat, tak než aby se zavřeli do té malé kukani na záchodě, mohou nadávat v autě.

Já si představuji dovolenou v obytňáku. Když je dlouhá cesta, teď se tam ty manželé vyhádají, hádají se ještě s nějakými lidi, které potkají na silnici, a pak spolu mají být týden u moře v obytňáku. To je hezký, ne?

To je úplně unikátní řešení. Hrozně moc si přeji mít do budoucna obytňák, vyzkoušet si to a pak vám dám vědět, jaké to bylo. (smích) Bohužel já trávím vždycky léto na táborech, ale tohle bych chtěl jednou zažít a vyzkoušet.

Mimochodem, řidiči obytňáků, to je úplně nová kategorie, která před lety na silnicích nebyla. Teď je to velký boom. Dokonce si na to lidi dělají i papíry, protože na ty opravdu velké musíte mít řidičák na autobus. Dá se předvídat, jestli to může způsobit něco nehezkého silničnímu provozu?

To ne, to si nemyslím. Covid nám ukázal, jak moc chtějí lidé cestovat. Ten karavanismus tady hrozně frčí. Teďka frčí, že předělají starý náklaďák na obytné auto. Opravdu s tím nemají zkušenost a začíná to tím, že vjedou do podzemní garáže, nebo někam, kam se nevejdou a urvou tu střechu. Oni nevědí, jak k tomu přistupovat, jak se chovat a někdy to těm karavanistům takzvaně kazí. Na druhou stranu, to úplně mění způsob, jak lidé mohou cestovat, protože mít karavan nebo obytňák, to je ten nejpomalejší způsob. Takže vy nepojedete do Chorvatska a zpátky na jeden zátah, ale třeba na Slovensku si dáte někde pauzu a pokračujete až druhý den. Protože s karavanem, který jede maximálně osmdesát nebo sto kilometrů za hodinu, to prostě neuděláte. Já to celkem kvituji, protože si lidé dávají pauzu, mají bezpečnostní přestávky. Ale je pravda, že pokud na ty karavany nebo obytňáky nejsou zvyklí, tak je to docela velký průser i pro ty okolní řidiče. Něčeho si třeba nevšimnou, neumí předjíždět, zkrátka jde o ten odhad.

Je fakt, že když si dám na střechu rakev, nebo si dám dozadu kola, tak na to musím myslet. Pojďme konkrétně k těm největším nešvarům, přestupkům, zlozvykům českých řidičů. Myslím si, že bych dala minimálně tři – překročení rychlosti, absence blinkrů a pak špatné sezení, držení volantu. Počítá se to mezi přestupky?

Ne, to ne. To je jenom takový zlozvyk. Problém je lepení se na prdel, protože já v životě nepojedu podle někoho, kdo se mi tlačí na zadek. Vždycky si říkejte “oni jsou naštvaný, já jsem v pohodě”.

Takže ignorovat to, co se za mnou děje.

Jasně, já nebudu přece jezdit podle agresora.

Je pravda, že mě to vytáčí a pak jsem schopná gestikulovat, nadávat a myslím si, že v tomhle procesu člověk udělá chybu.

V autoškole pozoruji, že lidé koukají do toho prostředního zrcátka a bojí se, že se jim někdo lepí na prdel a že oni zpomalují provoz. Přijde mi, že je to šikanující zrcátko. Pak jste řekla správně nedodržování rychlosti, to je přesně to, co mě tady v Praze a všude vytáčí, když mě lidé podjedou v tom bus pruhu, aby si to zkrátili, když se stejně všichni potkáme na té nejbližší křižovatce. Já jsem pro, aby tady těm vzali řidičák na pět let, ať si užijí ten bus pruh z pohodlý autobusu. Tohle se prostě nedělá. Tohle potom vede k agresivitě, protože kolik tady ten člověk musí vykonat energie, aby jel doleva, doprava, doleva, doprava, ale pak se stejně potkáte na nejbližší křižovatce – nn má nervy v kýblu, patnáct litrů spotřeba, ale my jsme s autoškolou v pohodě.

Nebo se potkáme za Avií a tam jsme si také všichni rovni.

No, nebo za autoškolu. Autoškola, ta je všude první. (smích)

Ale autoškolám já fandím, protože si vždycky říkám “chudák, ten toho má ještě před sebou”.

Jasně, jasně. (smích)

Jste lektor, mentor, majitel autoškoly a také bývalý předseda Asociace zkušebních komisařů. Platí to?

Také uklízím ve firmě, vařím kafe, dělám všechno, jsem taková kuchyňka. (smích) Ano, byl jsem i předseda Asociace zkušebních komisařů, školil jsem zkušební komisaře, zkusil jsem si práci zkušebního komisaře… Byl jsem i v tom týmu, který zkouší zkušební komisaře, abych to všechno viděl z obou stran, jak ze strany autoškoly, tak i z té strany komisaře.

Pojďme do té autoškoly, protože to je prvopočátek všeho. Osmnáct měsíců před sedmnáctými narozeninami se dítě může přihlásit do autoškoly?

Ano, rok a půl předem, takže v patnácti a půl letech a jeden den, kvůli administrativě. Většinou se lidé hlásí tři, čtyři měsíce před tím věkem. To je takový klidný kurz.

A podle toho nového nařízení může už v sedmnácti letech sednout za volant s mentorem.

Přesně tak, ano, může.

Máte s tím už nějakou zkušenost?

S tím se roztrhl pytel, je toho hrozně moc, ale já to řeknu malinko vulgárně. Nám je v autoškole tím pádem jedno, když se přijde člověk přihlásit v těch šestnácti, sedmnácti, jestli ho to tím pádem ukončím v sedmnácti nebo v osmnácti letech. Ať si teda pak dělá, co chce, sám nebo s tím mentorem, to už je potom na něm. Takže nám to akorát ulehčilo rozhodování a nečekáme, než mu bude těch osmnáct let. Žák i ten rodič se kolikrát v rámci kurzu rozhodují, jestli to teda ukončíme. Jsou i rodiče, kteří řeknou ne, to ne, ukončíme to až bude plnoletý, já vedle něj budu sedět třeba měsíc, ale ne celý rok. Nechci kategorizovat, ale v devadesáti procentech to mají ty puberťáci stejné – ten táta je tam potom štve, protože si to dělají podle sebe. Já musel svého otce po měsíci odstavit, protože už mě to štvalo, ale dal mi spoustu rad. A moc nevěřím tomu, že s ním ten mentor vydrží rok. Jsou i nějaké kurzy pro ty mentory. Vy byste vydržela jezdit vedle svého puberťáka celý rok? Máte na to ten čas?

Ne, ne, ne.

A to je přesně ono. Takže já jsem byl kritický vůči L17 jenom z toho důvodu, že si myslím, že nebude jezdit. Rok nebude jezdit, nebo půl roku, a co potom v těch osmnácti letech?

Dostaví se pak přesně ten efekt, který jsem i já zažila na vlastní kůži, a to, že ve chvíli, kdy máte papíry, kdy jste ukončil ten kurz, tak musíte jezdit.

Ano.

Je to jako když se naučíte na lyžích, tak musíte lyžovat. A tím si to samozřejmě zažíváte.

Ano.

Jenomže v těch tenkrát, v těch devadesátých letech, člověk neměl v osmnácti letech vlastní vůz, to znamená, že si musel půjčit škodovku od táty, který si to auto v té garáži prostě pígloval a leštil a nedej bože, aby mu to někdo odřel na parkovišti klacíčkem. Nebyl tedy logicky nadšený z toho, že by měl auto půjčit dceři, která zrovna udělala řidičák, nebo s ní trávit čas v tom autě a být jako úplně v klídku, dávat jenom ty otcovské řidičské rady.

Koukám, že máme stejného tátu. (smích)

My jsme jsme sourozenci, Pavle. (smích)

Přesně, přesně tak. (smích) U mě byl průser v tom, že mám ještě dva brášky. A teď táta, aby si našel čas na všechny, to bylo hrozné.

No a tak jak to tedy vyřešit, jak z toho ven, protože to je svým způsobem začarovaný kruh, kdy lidi nebo děti, v křehkém pubertálním období udělají autoškolu, jsou hozený do vody a kolikrát nemají ani tu podporu okolí.

Mně je hrozně moc líto, když si někdo udělá řidičák a pak nejezdí, protože nemá tu možnost. Ale furt si myslím, že jsou v dnešní době větší možnosti, než jsme měli my. Dneska má většinou jedna rodina dvě nebo tři auta, už to není jenom o tom jednom autě. Dokonce je možnost i sdílených aut. Pro mě je nejkrásnější vizitka toho, když ten žák nebo ta žákyně po té zkoušce, až jim vydají ten řidičák, kolem nás projedou a zamávají nám. Ale je potřeba na tom koni jezdit, naskočit do toho sedla a jezdit. Protože pak se stává to, že děláme spoustu kondičních jízd lidem, kteří si napíšou do životopisu, že sice mají řidičák skupiny B, ale dvacet let neřídili.

To znamená, že když už zaplatím tomu dítěti k osmnáctinám nebo k sedmnáctinám autoškolu, tak s tím, že budu vědět, že to dítě má potom čím jezdit. Než aby to bylo “hele, tak jako je ti sedmnáct, tady jsem ti zaplatil autoškolu a starej se”.

Já jsem kvůli tomu odjel do Německa, protože naši nás měli tři a to je velký výdaj. A tam jsem si vydělával, tam jsem dřel v Drážďanech na lodích několik měsíců, abych si tady pak koupil Škodu 105 a zaplatil řidičák. Tudy vedla cesta, ale v dnešní době je těch možností více, ale ano, ten rodič by s tím měl počítat. Poslední dobou mi přijde, že maturita je super věc, ale jako kdyby ta plastová kartička, ten řidičák, bylo pro toho člověka něco víc, že něco má fyzicky a něco ovládá. Po té maturitě toho moc nedělá, že ano, maximálně jde do nějaké školy, má nějakou práci, ale ta plastová kartička je podle mě ten nejvyšší bod, ta meta puberťáka. A když má tu plastovou kartičku, tak by to mělo být podpořené i tím autíčkem nebo motorkou, to je celkem jedno. Prostě by to tak mělo být a je to škoda, že to tak někdy není. Já jsem byl proti L17 z jednoho prostého důvodu. Mně totiž přišlo, že je to nějaké lobby těch autoškol, těch seskupení, které už nemají kšefty a neví, kudy kam. Protože osmnáctiletých ubývá a já jsem se těšil na to, že zmizí ty špatné autoškoly. Těšil jsem se na to, že když ubydou klienti, že se budou muset snažit, nebo zmizí. Doufal jsem, že se ten stav trošku narovná. A najednou jsme to dali i těm sedmnáctiletým, a ten stav bude v tom autoškolství opět tristní. Dál budou podvody, dál se to bude dělat blbě. Já mám spoustu žáků, kteří jdou od nás jinam, že tam nemusí dělat teorii, tam stačí, když se to naučíte snad jenom doma. Já jsem nejdražší autoškola v celé České republice, za 30 tisíc korun a já se za to nestydím, odvádíme poctivou práci. Proto dělám i ta videa, dělám něco pro tu vyšší bezpečnost.

Vy jste řekl, že jsou dobré a špatné autoškoly, podle čeho poznám tu dobrou?

Je to velice jednoduché. Když jsem si zaplatil kurz angličtiny, tak jsem chtěl vědět, kam budu chodit, co za to budu platit a jaký z toho bude výstup. To jsou tři důležité věci a nejlepší je doporučení, tak to prostě je. Zase na druhou stranu, když někdo řekne “oni tam na mě řvali”, jak je možné, za tam ti lidé stejně jdou. Nebo máma řekne “tak tam stejně jdi, máme to tady u baráku”. Je potřeba vědět, za co si platím. Protože pak se najednou stane, že si zaplatíte kurz a nedají vám to, co by měli a ještě chtějí peníze za opravné jízdy, za novou závěrečnou zkoušku, a to je prostě hrozné. Pochopím, když žák neudělá zkoušku, protože blbě zaparkoval, ale ta autoškola ho to přece učila. A pak po něm další další peníze, aby ho naučili parkovat. Takže je důležité se ptát, jestli to, co mají na webu je pravda, nebo ne. Ano, dnes udělá každá blonďatá sedmnáctka testy na plný počet bodů, pokud se na to podívá hodinu před zkouškami. Ale já na těch hodinách teorie poznám, jak se učí. Kladu otázky a to je důležité, máme dobrý vztah. Když byl covid, tak měli všechny autoškoly zavřeno. Tak jsem chodil po lesích, protože bylo zavřeno, ale s těmi žáky jsem pořád organizoval videokonference a měl jsem furt vyprodáno. A to je to gro přece, že dáváte lidem něco víc, než “uč se to doma, máme zavřeno”.

Je nějaký fígl na to, jak se tu teorii naučit tak, aby to ve mně nějakým způsobem vydrželo a uměla jsem to aplikovat v praxi?

No jasný, říká se tomu zájem – číst si to jen tak v metru, v autobusu… Mít ten zájem, to je ono. Napapouškovat se ty testy umí každý. Já jsem si říkal, že v životě nebudu natáčet žádná videa a vidíte, dnes jsem tady, protože mě znáte tak, že natáčím videa.

Vy jste takový akční – byl to váš nápad, že si budete zvát VIP osobnosti do auta s nápisem “Autoškola” a na jejich chybách ukážete chyby toho celku?

Jak jste říkala to slovo akční, se mnou to mají vždycky lidi hrozně složité, já jsem všude a nikde. Před patnácti nebo osmnácti lety jsem s mojí asistentkou Evou Jelínkovou natočili video o tom, jak podélně zaparkovat a najednou to mělo půl milionu shlédnutí během půl roku. Tak jsme natočili i kolmé parkování. Ta parkovací videa měla strašně velký efekt, tehdy to streamování nikdo moc neznal. A pak jsem si říkal, co dál? Bráchovi se narodili děti a řekl mi “já bych chtěl vědět, jak je to s těmi dětskými sedačkami”. Já sám jsem už neměl žádný nápad, čím těm lidem víc pomoct. No a najednou, asi 12 let zpátky, jsem dostal nápad. Viděl jsem v televizi nějaký autosalon a říkal jsem si “teď by se mi líbilo, kdybych tam byl třeba já, abych také něco vysvětloval, a aby tam byla nějaká známá osobnost” – ten nápad jsem měl v sobě strašně dlouho. Pak za mnou přišel podivín Matěj Smlsal a řekl: “Já bych potřeboval vědět, kdy se má blikat a kdy ne” a začali jsme spolu natáčet. Po roce přišel s tím, že by chtěl natočit pořad “jestli bych zvládl autoškolu”. A ono se to ve mně znovu probudilo a řekl jsem mu, že jsem měl kdysi dávno nápad s těmi celebritami, chtěl jsem ukázat, jestli by to známá osobnost zvládla. A shodou okolností to bylo tak, že Matěj chodil s nějakým producentem, znali se se Zuzanou Bubílkovou a s Bendigem – takže takhle vznikly ty první díly. Když jsem začal dělat svoje videa, tak mi bylo jasné, že s mým ksichtem se toho moc neprodá. A já jsem zjistil, že BESIP se na to úplně vykašlal. Vzpomeňme si, přece dřív byly ty spoty, “nemyslíš, zaplatíš” a to bylo něco úžasného. Teď dělá BESIP úplný kulový – tady pro tu bezpečnost nikdo nic nedělá. Já jsem nechtěl být youtuber, já ani nevím, co to je, ale chtěl jsem tím pomáhat. Já jsem tak byl vychovaný – pořádám dětské tábory, pomáhám mentálně postiženým, dělám spoustu věcí. Vždycky na mě holky nadávali “ty děláš pro ostatní a pro nás ne”. (smích) Do dneška nemám rodinu ani děti, vždycky jsem pomáhal, ale ničeho nelituji. Chtěl jsem pomáhat trošku víc a viděl jsem, že s těmi celebritami lidé souzní, soucítí. Samozřejmě lidé mě i hejtujou, ale zase hejty dělají svědovanost. Jsem rád, že jsem přišel s unikátním projektem, který tady neměl žádné obdoby. My jsme takový malý tým, ale říkáme si štáb. Poznávám spoustu nových lidí, mně se změnil celý svět, celý život během jedné minuty a je to strašně krásné.

Napráskáte někoho, komu to fakt nešlo?

Petr Buchta, ahoj Petře. (smích) To je prostě úžasný člověk, on fakt dlouho nejezdil, a to byla taková show. Bylo to unikátní, on byl tak nervózní, ale prostě do toho šel, byl frajer. No a potom jsou takový ty ty prasata, jako třeba Pavel Novotný, starosta městské části Praha-Řeporyje, kontroverzní osobnost. Věděl jsem, že to bude kontroverzní díl, a taky že byl. Pak jsou samozřejmě herci a umělci, kteří se tak soustředí, že to pak ještě víc kazí. Vždycky říkám: “Jezdi tak, jak bys jezdil normálně”, protože já čekám tu show, a on jede tak, aby to fakt udělal – za což jsem samozřejmě rád. Ale pak skončíme natáčení, někam s ním jedeme, on řídí a já říkám: “To jsi takhle nemohl řídit v tom pořadu?”.

Že je to na té kameře trošku nuda.

Někdy ano, ale Matěj má geniální střihy, dokáže to krásně sestříhat. Já mám kolem sebe fakt unikátní lidi a jsem za tuhle partu hrozně moc rád.

Pojďme ještě k těm pravidlům. Jste pro to, aby u nás byla na dálnicích neomezená rychlost?

Ne, protože to je zbytečné a ty dálnice tomu neodpovídají. Kvůli bezpečnosti to prostě nejde, proto to nechci. Němci to mají to neomezené, ale chovají se slušně. Vznikl krásný dokument Víta Klusáka 13 minut. Když pojedete z Prahy do Brna 150 km/h místo 130 km/h, získáte pouze 13 minut. Když pojedete z Prahy do Ústí nad Labem, tak je to 9,5 minuty – je to potřeba? Agresivita je velká už teď. Já nechápu, proč mají lidi ty Lamborghini, Porsche a podobně, když to tady ani nevyužijí. Ale u nás je to na tak krátkou vzdálenost prostě zbytečné. Dají teď 150 km/h někde u Ostravy na 10 km úsek. Jako k čemu to je? Proč?

No, u nás je to asi hodně zneužitelné, že, s tou naší povahou.

Přesně, to je to čecháčství. Proto si z nás dělají srandu. Jsme ten švejkovský národ prostě.

Proč si podle vás někdo za tím volantem nesundá ten klobouk?

Já si říkám, čím to je… Ale to nejsou jen ti staří lidé, ale i ti mladí. Mají ty čepice, kulichy… Když jsem v učebně, tak vždycky říkám: “Přátelé, já jsem stará škola. Když jdu do hospody, tak sundám klobouk, takže smekněte.” Dokonce jsem byl jednou, když jsem školil zkušební komisaře, tak tam byl starý pán, který byl v té komise. A já jsem si sundal kvádro, bylo hrozně horko, a on mě napomenul, že jsem se nezeptal dám, jestli smím sundat to kvádro. Takže já jsem ta stará škola, sundám klobouk, otevřu dveře… Ale těch dědů v klobouku už tolik není. Spíš jsou tam ti kšiltovkáři a ti čepičáři, mají toho kulicha. To je hrozný, to je nějaká image, móda… Nerozumím tomu, je to hrozný.

Takže nesouvisí to vlastně vůbec s řízením, s dopravou, ale je to prostě nějaká manýra.

Oni to mají i všude, i na táborech to mají. My sedíme někde, je sluníčko, a mají to, ala Havajan, to mají na té palici - kšiltovka tady, kšiltovka tam. A to je hrozný, to je nějaká taková móda.

Co příliš pomalá jízda? Už jsme naťukli, že to může být ta opatrnost ať už žen nebo i chlapů. Mně taky vždycky babička říkala: “Hlavně Markulko, prosím tě, jezdí opatrně.” Nicméně, taky se jeden čas mluvilo o tom, že by se na to hledělo jako na přestupek, ne? Ta extrémně pomalá jízda může ohrožovat ostatní řidiče.

To je fakt odlišný případ než rychlá jízda, takže je potřeba si říct, co je to pomalá jízda. U rychlé to je jasný, to poznáte hned. Ale co už je ten extrém pomalé jízdy, že to fakt ohrožuje? No, samozřejmě se to může stát, třeba na Barrandovském mostě, když jedou v prostředním pruhu takoví ti PPPčka - přátelé prostředního pruhu - když tam jedou asi dvacítkou, tak to je fakt ohrožující. Ale to se podle mě i blbě dokazuje, kamera vás nesejme, tak jak to má někdo dokázat? Já proto vždy říkám začátečníkům, nelezte na tu dálnici, dokud si opravdu nejste jistí. Protože ta pomalá jízda je i to, že on tam najede, většinou nájezd na dálnici je do zatáčky, tam jede pomalu a hned se vsune na tu dálnici. A všichni tam potom můžou za ním troubit jak chtějí. A on je potom ohrozí. Proto říkám začátečníkům, necpěte se tam pokud nemusíte, fakt se nejdřív vyjezděte mezi vesnicemi, a pak jděte na dálnici. Protože tohle je průser, ale příliš pomalá jízda se blbě určuje.

Protože potom ti ostatní riskují zbytečně a ohrožuje to vlastně úplně všechny.

Přesně tak, ano.

Vztah autaři, cyklisté a motorkáři - to je vlastně trochu vzájemná rivalita. Sice jsme všichni velmi respektující a respektovaní, ale cyklisté nás s jarem začínají hodně štvát, protože mají pocit, že když jsou dva a víc, tak je jich víc než vás za volantem, takže si můžou jet úplně v klídku vedle sebe, zasahovat do vašeho jízdního pruhu a vlastně ty vzdálenosti pak úplně nelícují. Tak jak vy to vidíte, Pavle?

Vážení posluchači, tenhle pořad tady bude ještě o dvě hodiny déle, protože tohle je fakt téma, které hrozně miluji.

Tak jsme naťukli téma. Jezdíte na kole?

Ne, jednou jsem to zkusil, já jsem si v Beskydech, abych si to tedy vyzkoušel, půjčil to elektrokolo. A vyjel jsem Pustevny úplně v pohodě. A měl jsem ještě baterky, to je pecka. No ale ta prdel, ta potom měla středověk asi ještě týden, ale zvládl jsem to. Ale největší průser už nejsou ti cyklisté v těch plenách a elasťáku, ale teď jsou to hodně ta elektrokola. Ony se začaly hrozně prodávat, kvůli energiím a tak, a lidé pochopili, že to elektrokolo je levný prostředek do práce. A o 166 % stoupla prodejnost elektrokol v celé republice. Takže my už teď na jaře nebudeme potkávat ty, jak říkám, s plenou a elasťáky, ti alespoň nějak ta pravidla umí. Ale budeme potkávat ty, co na tom v životě skoro neseděli, pravidla je moc nezajímají a jdou do toho provozu díky elektrokolu. Ale pojďme k tomu jádru pudla. Já vždycky s nadsázkou říkám, jak někdo mohl vymyslet tu módu. Myslím toho pupkáče, jak má na sobě ty elasťáky s tou plenou. Tito lidé by se z vozovky měli okamžitě eliminovat, prostě pryč, okamžitě. Ti nemají na vozovce co dělat. To je hrozné. Ale aspoň ti znají nějak pravidla, ty sportovní typy to někdy porušují. A to mě rozčiluje. “Cyklisto sesední z kola”, pokud je to přechod pro chodce. Proč to nedělají? Nebo že jede skupinka cyklistů a ještě se u toho smějí, nebo tatinek a za ním rodina s dětmi. Městská policie, co tam vždycky ráno dopravu pouští, tomu jen přihlíží. To není nic proti těm osobám, ale proti tomu systému. Je tady nějaký svaz a lobby nějakých cyklistů, kteří vyrobili spoustu věcí. Ale proč nedělají edukace pro cyklisty, aby je taky upozornili na to, že když něco chci, musím i něco dodržovat. Jsem účastník silničního provozu, stejně jako oni. Já taky nejezdím po přechodu tam a zpátky. Prostě dodržuji pravidla. Nebo kdo vymyslel ten vozíček za kolo. Vy přece musíte v autě mít autosedačky, peskují vás kvůli bezpečnosti. Ale ten vozíček není ničím chráněný, je tam dítě. Sakra, on tam má přece dítě a kolem je provoz jak kráva. A do toho ještě, teď jsem se úplně rozčílil, rozžhavený asfalt, zplodiny z aut, ale cyklista tam dá dítě. Kdo tohle dovolil? Jak je to možný? Ale je to podobné jako u kamionů. Jeden špatný cyklista to kazí deseti cyklistům. Jeden kamion to kazí deseti kamionům, jeden v autě to kazí deseti autům. Je to obecně stejný. Akorát teď se s těmi cyklisty musíme naučit nějak sžít, souznit. Ale přál bych si, aby ten cyklista taky dodržoval pravidla. Protože na něj platí přece stejně. Nebo co je horší, my teď jsme na to dělali takový humorný pořad, oni někam jedou, dají si ty čtyři piva a řeknou: “To pak přece vyjezdíš.” Ale nesmí přece. Ale dělají to. A to je hrozný. Ale chválím všechny ostatní, co dodržují pravidla a jdou příkladem. Ale štvou mě stejně jako u kamionů předjíždění a tak. Proto jsem teď začal natáčet pořady očima odborníka a z pohledu toho druhého člověka. Teď jsem natáčel kamion, někdy teď to vyjde. Teď budu zase dělat nějaký cyklistický závod, ať je to objektivní. Ale máte pravdu, dlouho nám bude trvat, než se s tím naučíme všichni žít. Protože jsou cyklisté, kteří to porušují. Je jich hrozně moc. A nikdo jim nic neřekne.

Takže akci Do práce na kole úplně nepodporujete.

Ne. Vůbec.

Já jsem třeba před rokem byla ve Valencii, ve Španělsku. Což je město, které úplně nahrává cyklistice, cyklistům. Jenomže, tam to vypadá opravdu úplně jinak, než tady u nás. Tam mají například obrovsky široké pruhy pro cyklisty a opravdu tam cítíte respekt toho řidiče v autě a toho cyklisty. A hlavně to město tomu jde naproti a všichni vědí, co mají dělat. Takhle daleko se asi u nás nedostaneme, ale mám někdy pocit, že hrozně chceme. Ale že je to celé takové nedomyšlené.

No mě někdy i mrzí nedomyšlenost v tom, že já se nějak vyjádřím, že upozorním na to, jaká je realita a lidi mi potom nadávají, že dávám klín mezi cyklisty a auta, že jsem ten, kdo tohle dělá. Ne, já pouze upozorním na to, co tady prostě je. Já jsem teď chodil po horách ve Španělsku, sešel jsem dolů a ti cyklisté, to je fakt něco úplně jiného. Fakt je to tím, že oni tam jsou na to zvyklí, mají to třeba celoročně a umějí se chovat. Ale tady u nás se najednou udělá sluníčko a je to prostě něco hrozného. Nebo pro ně uděláme tu cyklověc, aby po tom jezdili, ale oni si z toho mohou vyjet, kdy chtějí, ani to nemusí použít - jak chtějí. A oni si dělají, co chtějí. Kdyby byla nějaká osvěta, někdo by tady sankcionoval, tak si myslím, že ten člověk se bude chovat lépe. V autě mi toho hrozí toho strašně moc, můžu přijít o řidičák, ale on o řidičák nepřijde, on si prostě jede dál, že. Takže mě mrzí, že chybí nějaká osvěta. Proč nejsou billboardy “cyklisto sesedni z kola, když je přechod pro chodce”? Proč to ten svaz cyklistů neudělá? Proč? Když to by tak strašně pomohlo všem. Bohužel je to tak, každý si koupí kolo a plenu.

Ještě mi vyvstává obraz cyklostezky, která je samozřejmě za hezkého počasí narvaná cyklisty, ale zároveň chodci. Oni se tam tak různě vyhýbají, kličkují, pokřikují po sobě, protože mají pocit, že to tedy patří cyklistům, nebo to patří chodcům, budeme se tady teda tolerovat, nebo omezovat, nebo jak to vlastně je správně?

Chybí ta ohleduplnost, takové to džentlmenství. Když jdu lesem, třeba s dětmi, s těmi táborníky a vrtí to tam ten cyklista a “uhněte” a řve… ale jak to dítě dokáže uhnout za pikovteřinu, když on jede prostě čtyřicítkou, proč nezpomalí, pak to dítě dokáže uhnout. Ale na tady těch střezkách to je o tom, jak oni si vyjdou vstříc, ale aspoň to i sami poznávají, jaké to je. Pletou se jim do jízdy kolečkové brusle, kočárky, že jo, atd. Aspoň sami vidí, že to není zase tak růžové. A tam musí být nějaká ohleduplnost.

Budou dovolené, budeme všichni na cestách, po Evropě. Co si tak jako předem zjistit a ošéfovat, než vyjedeme, aby nás to nepřekvapilo?

Já jsem začal dávat na Instagram “Pavel Greiner” nebo “Autoškola King” a na Facebooky “informace před dovolenou”, o tom, co dělat. Jaké jsou rychlostní limity v tom kterém státě, jaká je povinná výbava… Nebo teď dokonce jsou státy, kde si ani v autě nezapálí, když je tam těhotná nebo děti do 18 nebo 15 let. Jsou státy, kde se nesmí telefonovat nebo tak.

Kde tohle zjistím? Je to někde pohromadě?

Je to u mě na Instagramu “Pavel Greiner”. Já to sbírám všude možně, jak to prostě jde nebo dělám i videa. Takže “Autoškola King”, “Pavel Greiner”. Kdo nemáte sociální sítě, tak na webu “Pavel Greiner” nebo “Autoškola King” tam ty informace mám v dolní části. A tam je všechno zdarma, já bych nic nenabídl za peníze. Lidé by si ale měli nejdříve zjistit rychlostní limity. Pak jsou státy, kde rychlostní limity jsou omezené třeba pro ty, co mají ten řidičák třeba dva roky. Aby věděli, že ten synáček v Chorvatsku fakt nepojede 130 po dálnici, ani náhodou, ale maximálně 120. Mezi obcemi nepojede 90, ale prostě 80. To jsou takovýhle věci. Pak další věc, kde můžu to takzvané “pivo po kachně”. Jsou státy, které tolerují, jsou státy, které ne. Ale to je dneska konečně dohledatelné na tom webu. Přiznám se, že i já někdy tápu. Já jsem byl třeba v Itálii. A vjel jsem do nějaké oblasti, ale přitom jsem ani neviděl značku. Jedu teď správnou rychlostí nebo ne? Navigace něco ukazovala, kolem mě to tam všichni kalili víc, ale podle toho, co já vím, ta obecná pravidla, tak to taky nebylo ono. Takže rychlostní limity jsou číslo jedna. Dobré je si zjistit i to, co dělat, kdyby došlo k nehodě. A co doporučuji všem - připojisťte si vozidlo, na odtah do České republiky, aby vám to tam potom neopravovali hrozně draho. On taky odtah z Rakouska může být třeba 50 tisíc korun. To je důležitá věc. Ale zbytek už je něco navíc. Rychlostní limity, připojistit si vozidlo, i proti blbosti, a také to “pivo po kachně”.

Co byste si přál, Pavle, takhle v závěru našeho rozhovoru? Ať už to vezmete z jakého pohledu.

Možná to bude znít divně, ale já bych si hrozně moc přál nebýt ten youtuber a nenatáčet ty pořady, protože kdybych to nedělal, tak vím, že to všichni dělají správně. Já mám v mobilním telefonu strašně moc prostě položek, co ještě musím natočit. A přál bych si, ať se na to lidé dívají, ať to sdílí, ale hlavně bych si přál, aby k sobě byli na té vozovce hodní – aby nebyla agresivita, ať se vrátí zpátky gentlemanství. Tohle bych si hrozně přál, já vím, že nespasím celý svět, vím, nejsem žádný mesiáš, ale já to dělám všechno pro to, abych to někam dotáhl. A tohle bych si přál, aby to mělo ten správný efekt.

Tak já moc děkuji. To byl můj dnešní host, Pavel Greiner. A asi můžu potvrdit, že jeho autoškola musí mít lidský přístup, protože ten Pavel mě teď přesvědčil, že ho určitě má. A až moje děti dorostou do věku, kdy si budou moci sednout za volant, tak vím, na koho se obrátím. Pavle, děkuji, ať se vám daří.

Já vám hrozně moc děkuji, moje maminka vždycky říkala “buď na ně hodnej”, proto je tam to “s lidským přístupem”. Budu se těšit a děkuji moc za pozvání, byl to strašně příjemný rozhovor, úplně mega, děkuji moc.