Vůči sociálním sítím jsem dost asociální. Už táta mě učil, že chlubit se je fakt trapné, říká Ondřej Brzobohatý

Rozhovor s Ondřejem Brzobohatým:

Ondřeji, ty jsi muzikant, skladatel, herec, dabér, manžel…

Jsem ráda, že jsi zmínila, že jsem manžel. To je ta nejtěžší disciplína, protože pořád děláš chyby. A kolikrát je těžké je nějak zvrátit. Když máš jakoukoliv jinou profesi, tak se z těch chyb dá velice snadno naučit a poučit, ale u toho manželství si člověk musí dávat opravdu bacha.

Daří se ti to?

Já doufám, že teď už ano. Měl jsem pár pokusů, nicméně doufám, že to pro ty obě strany ve výsledku nebyl promarněný čas. Člověk se dozvěděl spoustu věcí a třeba se dokázal někam posunout.

Vnímal jsi tyhle věci i jako osobní selhání?

Ano, určitě a vlastně pokaždé. Za krach manželství mohou vždycky dva – manželka a tchýně. (smích) Ale ne, to si dělám legraci. Uvědomuji si vlastní chyby a na druhou stranu vím i to, čemu jsem čelil z té druhé strany. Kompromis je fajn, jen nemůže zasahovat do tvé osobní svobody.

Jak sis to představoval, když jsi byl teenager?

Já jsem si toho představoval… Hlavně jsem si nedokázal představit, že ve svých čtyřiceti letech ještě nebudu mít děti. Můj táta mě měl v padesáti a říkal jsem mu, jak bych to takhle nechtěl. Ale různé okolnosti tomu zkrátka nepřáli.

Moji rodiče teď razí takovou teorii, že už by nechtěli být mladí – podle nich to mají mladí z různých úhlů pohledu těžké.

Ta doba je samozřejmě zvláštní. Jedna z nejprodávanějších knížek je od autora Robin S. Sharma a je o tom, jak dosáhnout vnitřního klidu… A na druhou stranu se tady rozjíždějí války po celém světě. Ta transformace vědomí lidí je asi nějak postupná a pravděpodobně dřív, než přijde nějaké sebeuvědomění, tak musí dojít k eskalaci. Nevím, jestli je to nějaký zákon vesmíru, energií nebo něčeho úplně jiného, ale je to zvláštní pravidlo, které zkrátka funguje. Já jsem si ho už několikrát ověřil. Ve chvíli, kdy jsem padl na hubu, tak to mělo být pro to, abych si něco uvědomil, aby mi něco došlo. Další věc je, že těch informací je strašná spousta. Možná je klíčem to, abychom ty věci tolik neprožívali – což je těžké, když jsou titulky článků vymyšlené tak, aby to zaujalo tvojí pozornost. Není cílem ignorovat zprávy, ale nedávat jim třeba až takovou sílu. Každá doba má svá úskalí a rizika. Evropská unie je obrovitánský zázrak – ať se v tom Bruselu děje cokoliv, tak všichni by si měli uvědomit, že to je něco, co si musíme hýčkat. Vnímám za špatné ale to, že lidé neznají historii. Když se ti v přítomnosti cokoliv děje, tak nemusíš tápat a třeba reagovat hystericky nebo emocionálně, ale čistě z toho poznatku té minulosti, z té erudovanosti, ti dojdou souvislosti, jak na to reagovat nebo co si o tom myslet. Kdybych byl mladý člověk a chtěl bych jít volit, tak si myslím, že je moc fajn vědět o Československém státu – jak vznikl, proč ho tenkrát Masaryk, Beneš a Štefánek založili, kde to bylo, za jakých okolností, kdo to všechno v té Evropě nechtěl a co jsme si všechno vydupali. Jak nás v roce 1938 úplně celá Evropa vlastně popřela a jak hrozně náročné to tady ti naši předci měli, když byli v jednom kuse v područí někoho jiného. Nebo jak je citlivé, když tady ruský prezident mluví o tom, čí je naše země. My jsme opravdu suverénní stát, který si vytrpěl mnoho a bavit se o nás jako o něčem, co někdy někomu patřilo, je výsostně trapné. A my, díky tomu, že nevíme, co všechno se tomu Československému státu dělo, tak mu třeba i uvěříme. A to je tragédie.

Jsi aktivní na sociálních sítích?

Vůči sociálním sítím jsem dost asociální. (smích) Když vidím, že je někoho profil spíš chlubírna, tak je mi za toho člověka trapně. To mě učil táta, že se nesmím nikdy chlubit, že to je fakt trapné – samozřejmě druhý extrém je nějaká falešná skromnost. Já moc dobře vím, čeho jsem dosáhl a jak moc práce jsem na tom nechal. Sleduji tam ale různé cooking show a recepty, protože to je vždycky hrozně hezky sestříhané. (smích) Také díky nim upoutávám pozornost třeba na nějakou akci, kterou chystáme. Teď budeme dělat akci s názvem Le Magnifique, podle filmu Muž z Acapulca a bude to večer francouzské filmové hudby. Jinak ty sociální sítě moc nevyužívám.

Odkud nasáváš zpětnou vazbu?

Nejlepší zpětná vazba je to, že můžeš pořád dělat to, co chceš. Protože když tě někdo plácá po rameni, tak je to velmi návykové a šíleně pomíjivé. Když tě někdo zkritizuje třeba i neprávem, tak tě to může velmi zasáhnout. Samozřejmě jsou typy lidí, kterým ta kritika dělá jenom dobře a motivuje je k větším výkonům. Takže pokud se dokážeme oprostit od toho, že nás někdo chválí a zároveň, že nás někdo kritizuje, tak si myslím, že máme vyhráno. Ale pozor, musíme to, co děláme, dělat nejlíp, jak umíme.

Byl jsi někdy vystavený tomu, že jsi někomu musel dát tu negativní zpětnou vazbu a přemýšlel jsi, jak to udělat, aby to neranilo?

Myslím si, že ve chvíli, kdy je ta kritika autentická, tak je správná. Ale zároveň ten člověk o ni musí požádat – říct to člověku jenom proto, aby sis zvýšila svoje vlastní ego, to nemá smysl. A je třeba u toho volit ta správná slova.

Umíme spolu komunikovat?

Neumíme. Moc mluvíme když se zlobíme – já jsem toho jasným důkazem. Jsme až příliš pohlceni těmi emocemi. Měli bychom se určitě naučit spolu lépe komunikovat. Moje manželka je prototypem člověka, který ve chvíli, kdy začne hádka, tak mlčí – to je geniální, protože se najednou člověk hádá sám se sebou. Takže nejen proto si své ženy obrovsky vážím. Mám pocit, že ze mě dělá někoho lepšího, než bych vůbec mohl být.

Přišla jsem na to, že se spousta lidí brání telefonování a radši si píší zprávy.

To se nedivím. Já třeba telefony kolikrát nezvedám a napíšu: “Prosím SMS.” Často se tvářím, že jsem třeba ve studiu nebo něco takového. Kolikrát se mi zkrátka nechce přebírat energii toho člověka, který mi volá. Ta SMS je sice trošku neosobní, ale je to lepší způsob ke komunikaci s člověkem, kterého neznáš. Ale bát se zavolat někomu, koho znáš… Myslím si, že by lidé mohli víc chodit k terapeutům. Chodí do posilovny, protože chtějí vypadat dobře, tak by bylo fajn, kdyby se starali také o svou duši… Třeba ty koncerty francouzské filmové hudby chci dělat nejen proto, že tu hudbu miluji, ale miluje ji i moje okolí. Ten humor, který v těch filmech je, ten má v sobě obrovitánskou nadsázku, nadhled. A to je právě to, co dneska chybí. Dneska praktikujeme přehnanou korektnost. K nám domů chodil Arnošt Lustig a já jsem od nikoho neslyšel víc nekorektní židovské vtipy než právě od něj – a to si prošel koncentračním táborem. To prostě hovoří za vše.

Prostě se nemusíme brát tolik vážně.

Určitě. Dělejme si ze sebe legraci, pečujme o sebe, dělejme si veškeré plastické operace, které chceme, ale, jak říkal můj otec: “Neposerme se ze sebe.” Když se o sobě dočítáš v různých bulvárech věci, které třeba nejsou pravda, tak si začneš říkat, kde je ta hranice toho, kdy bych to neměl dopustit a kdy bych se na to měl vykašlat.

Ty sis ten bulvár opravdu prožil na vlastní kůži – jaké to pro tebe bylo?

Ošklivé.

Musel jsi se nějak obhajovat třeba před svými kamarády?

Ne, před svými kamarády ne. Ale člověk se fakt cítí nahý. Někdo zkrátka rozhodl za tebe, že ty se musíš k něčemu přiznat. Je to nepříjemné. Máš pocit, že jsi na nějakém zvláštním pranýři a neznáš důvody, proč jsi se na něm ocitl. Nebýt pár lidí v mém nejbližším okolí, tak si myslím, že by to se mnou nemuselo úplně dobře dopadnout.

Vyhledal jsi odbornou pomoc?

Já k psychoterapeutovi chodím už takových patnáct let. Ze začátku to bylo proto, že jsem se chtěl zeptat na pár věcí, kterým jsem nerozuměl. Ne, že bych měl vyloženě nějakou psychickou nemoc nebo bych něčím zásadně trpěl. Zároveň teda musím říct, že jsem házel všechen bulvár do jednoho pytle, ale zjistil jsem že tam jsou i skvělí lidé, kteří mají správně nastavený morální kompas a dokážou si říct, že něco už je fakt moc nebo ti dokážou pomoci. Z toho jsem byl hodně překvapený a říkal jsem si, že člověk nesmí nikdy paušalizovat.

Pomohla ti v tomhle období práce?

Práce pomáhá vždycky.

Byl jsi v tom období kreativnější?

Ne, to je fáma. Já tvrdím, že to je fáma všech lenivých skladatelů – “že nepřišla inspirace”. Já jsem měl na konzervatoři profesora, který mi jasně vysvětlil, že inspirace je jenom lenost. Já to mám tak, že si sednu k pianu, zahraji si to – a kritériem pro to, jestli to má cenu zaznamenat, je pro mě husí kůže.

Záleží na tom, na jaký klavír hraješ? Narážím na koncert Marie Rottrové, která si tě vybrala do O2 Areny a ty jsi tam hrál na nějaké úžasné křídlo.

To byl Steinway – to je Rolls Royce mezi klavíry. Byl to úžasný zážitek, nádherný zvuk. Já sám jsem měl husí kůži.

Budí to respekt?

Budí to obrovský respekt. Ale pozor, má to ještě taky jednu výhodu – dobrý nástroj z tebe dělá lepšího klavíristu.

Marie si tě vybrala sama?

Ano a musím říct, že to bylo nádherné. Včetně mé svatby to považuji za jeden z nejúžasnějších zážitků minulého roku, protože Marii Rottrovou miluji. A stejně tak ji miloval můj otec. Táta by byl strašně pyšný. Ona je prostě úžasná dáma, nádherná, s tou krásnou jiskrou v očích. Ve chvíli, kdy jsem dostal pozvání na její koncert, tak jsem se normálně rozbrečel blahem. Fakt to bylo neskutečně dojemné, protože to souviselo s tím taťkou, ale i s mámou – ta jí také miluje.

Co Richard Müller?

Tak to je také nádhera. Jsem také šťastný, že si mě vybral jako někoho, komu důvěřuje v rámci autorství.

Je těžké získat jeho důvěru?

To nevím. Já jsem jenom napsal písničky a jemu se líbily. Nijak jsem ho nebalamutil. Já si pamatuji, že tenkrát, když jsem dělal desky s Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem - Kudykam a Tante Cose Da Veder - tak on byl právě z desky Tante Cose Da Veder nadšený. Dal mi tehdy šanci zhudebnit jeho texty – poslal mi jich spoustu a řekl mi, ať si nějaký vyberu. Já jsem u toho seděl a každý ten text byl naprosto dokonalý. Během čtyř dnů jsem napsal patnáct písní. Až jsem si říkal, že to bude vypadat strašně – že se mu jako vnucuji. Nakonec jsem mu to poslal, on mi zavolal a řekl, že se stalo něco, co se mu stalo jenom s Jarom Filipom – že by byl rád, aby na tom albu byly všechny moje písně. V tu chvíli jsem se úplně roztekl. Ta spolupráce pak navázala na albu Čierna labuť, biela vrana, ale já už jsem nechtěl být producentem desky a moc jsem si přál pracovat s Honzou Muchowem. A myslím si, že to byla ta nejlepší volba, protože to album je snad lepší než to předchozí, které jsem dělal já – to album 55.

Je na české nebo slovenské hudební scéně nějaké jméno, které máš na tom wishlistu?

Peter Lipa. Moc bych si přál mu napsat píseň.

Ví to?

Neví. Strašně se ostýchám. Vrchol všeho byl, když jsem přišel za Larou Fabian když měla koncert ve Foru Karlín. Přinesl jsem jí obrovitánský puget růží a natočil jsem píseň, kterou jsem nechal mým kamarádem, který umí plně francouzsky, napsat do francouzštiny. Sám jsem jí nazpíval francouzsky. Přišel jsem za ní, dal jsem jí ten puget růží a tu písničku jsem nahrál na malinký iPod. Ona si to vzala a řekla mi, že mi moc děkuje a že kdyby se mi náhodou neozvala, tak to není proto, že ta píseň není dobrá. V tu chvíli bylo takové to tu-du-du-dum. (smích) Každopádně Peterovi se chystám napsat a nabídnout mu spolupráci, protože mám rád hezký jazz a miluji soul. Se spoustou dalších zpěváků bych rád pokračoval, nebo bych rád navázal nějakou spolupráci, která byla dřív, třeba Dara Rolins – moc mě baví, jak vnímá hudbu.