Všechno hrají chlapi a je to sranda. Techtle Mechtle předvádějí travesti show v divadle

Rozhovor s Lukášem Čepelákem:

Jako první věc chci říct, že za mě je Techtle Mechtle nejlepší travesti skupinou u nás.

Moc děkuji, jak jsi nás krásně vychválila hned v úvodu. Chceme, aby to vypadalo dobře a snažíme se dělat travesti show na profesionální úrovni.

Jak jste vůbec začínali? Nebylo to těžké? Češi jsou dost konzervativní…

Češi jsou opravdu hrozně konzervativní národ. Když hrajeme někde poprvé, je to hodně cítit. Zdaleka tam není vyprodáno, přijde jen pár zvědavců. Diváci na nás chodí proto, že se s námi zasmějí, máme hezké kostýmy, ale většinou nám třeba dva, tři roky trvá, než ty divadelní sály opravdu naplníme do posledního místa. Začínal jsem v roce 2008 a tenkrát byly travesti show úplně někde jinde než dnes. Ale asi jak u koho, protože u spousty kolegů to vypadá stejně jak po revoluci – pořádají show v hospodě, parodují Helenu Vondráčkovou, Haničku Zagorovou a podobně.

To ano. Je to podle mě takový laciný humor. Hodně lidí by mohlo zapracovat na kostýmech i na tom vzhledu.

Záleží i na tom, kde hrají. Do hospody přijde jiná klientela než do divadla. My bychom s klukama v té hospodě hrát nechtěli, není nám to blízké. Jsme naopak rádi, že můžeme zvednout úroveň, i když nás na spoustě místech ředitelé a ředitelky vyhazovali oknem a říkali, že travesti show do divadla nepatří. Jedna paní ředitelka, která nás dlouho odmítala se nám po show omluvila, přišla za námi a řekla, že to bylo úžasné a že jí mrzelo, že měla předsudky. Spousta travesti umělců to dělá lacině, mají postavené vystoupení na tom, že jenom uráží a osahávají lidi. Tak to vypadat nemá.

Máte těch vystoupení hodně?

V tuhle chvíli máme obsazené termíny na rok dopředu, to znamená, že když nám dnes někdo zavolá, tak se můžeme reálně bavit třeba o květnu 2025.

Moc gratuluji.

Děkujeme. Hrajeme zhruba pětadvacet představení za měsíc.

Nemáš z toho převlékání, malování a všeho kolem trochu schízu?

Na to si zvykneš, je to práce jako každá jiná.

U toho převlékání si pomáháte nebo jak se to dá zvládnout?

Musíme si pomáhat, protože kdybychom si nepomáhali, tak bychom to nikdy nestihli. Na převlečení máme zhruba třicet vteřin, někdy je to samozřejmě minuta nebo dvě, ale to je spíše výjimečné. Některé šaty jsou opravdu hodně těžké, jsou třeba zdobené kameny nebo máme velké péřové kostýmy a jedny takové šaty mohou vážit i dvanáct kilogramů.

Děláte i parodie, že? Třeba na Halinu Pawlowskou.

Ano, přesně tak. Já jí miluju. Není to vůbec tak, že bychom ji zesměšňovali. Parodujeme i moderátorky, herce, herečky… Ale v posledních letech jsme se od té parodie zpěvaček trochu odklonili. Vymysleli jsme úplně nový koncept travesti show, který nejen v Čechách, ale ani nikde jinde ve světě podobně nefunguje. Děláme divadelní představení, které má všechny náležitosti muzikálu s jediným rozdílem, že nezpíváme naživo, protože to neumíme, ale jinak tam máme všechno, co k muzikálu patří. Veškeré role hrají chlapi a je to sranda. Lidé nám říkají, že se na jakémkoliv činoherním představení nezasmějí tolik, jako u nás.

Čím si ten dotyčný zaslouží, že ho jdete parodovat? Proč právě Helenka Vondráčková, Jitka Zelenková, Cher…

Je strašně důležité, aby ta zpěvačka, zpěvák nebo herečka byli něčím atypičtí, aby to bylo něco, co si lidé zapamatují. Jsou třeba zpěvačky typu Lenka Filipová, která má sice spoustu krásných českých písniček, ale není ničím atypická.

Jaký je rozdíl mezi travesti show a drag queen?

Pro mě osobně tam žádný rozdíl není. Záleží na tom, kde to vystoupení děláte, protože na nějakém menším okresním městě nebude většina lidí vědět, co drag show znamená. Ten pojem travesti show je v Česku hodně zakořeněný, lidé vědí co čekat. V Americe je to úplně naopak, tam zase nikdo neví, co je travesti show. Na nás chodí hodně heterosexuálů, babiček, dědečků…

To mě překvapuje.

Ono jim to podle mě připomíná Televarieté.

Já vystupuji v show Skvělej, tlustá, blbá a lidé za námi chodí s tím, proč nevystupujeme častěji. Možná potřebujeme manažera. Nechtěl bys ještě jednu práci?

Já mám obavu, že už nemám kapacitu vzít vůbec nic. I tu moji manažerskou práci musím částečně delegovat na Davida, který mi s tím pomáhá, protože už toho je hodně. Dělám všechno od grafických návrhů plakátů, veškerých vizuálů, dávám dohromady termíny, webovky, připravuji scénáře, musím být na zkouškách… Jediné, co v podstatě nedělám já, tak jsou choreografie, které nám dělají naši choreografové, kteří jsou hrozně šikovní.

Děláte to všichni jako práci na plný úvazek?

Úplně všichni ne. Daneček má svou módní značku, Štěpán dělá fitness trenéra, pomáhá lidem s výživou a zároveň spravuje sociální sítě, Say hraje ještě v dalších muzikálech a dělá v gastronomii, Jarek se věnuje i alternativnímu tanci, Martin má psí salon…

Máte čas i na normální, soukromý život?

Někdy jo. (smích) Máme klasické divadelní prázdniny.

Co tě baví na tom, že se převlékáš za ženu? A kdy jsi zjistil, že tě to baví?

Já myslím, že to měl každý z nás asi trošku jinak. Já jsem to zjistil někdy na střední škole. Měl jsem brigádu v Praze a moje sestřenice mě brala do klubu Tingle Tangle. Chtěla mě vzít na travesti show, ale mně se vůbec nechtělo, měl jsem předsudky. Nakonec mě přemluvila, strašně mě to bavilo a začali jsme chodit pravidelně. Nakonec jsme se seznámili i těmi účinkujícími a zeptali se mě, jestli bych to nechtěl nezkusit. Pro mě ta práce vůbec není o tom převlékání, ale právě o tom divadle. Baví mě, že si můžu napsat scénář i ho odehrát. Role holky je pro mě víc uvolněnější v tom, že hraji v nějaké masce a tedy hraji někoho jiného.

Co byla tvá první role?

Tenkrát jsem dělal nějaký otřesný ploužák, který by dnes už vůbec nikoho nezaujal. Ani jsem moc nevěděl, co mám dělat. Pak jsem dělal Ilonu Csákovou. Ze začátku jsem začal vystupovat i v tom kabaretu Tingle Tangle, kde jsem měl tři, čtyři termíny do měsíce. Následně jsem uspořádal první travesti představení v divadle, bylo to v kulturním domě ve Vodňanech v říjnu 2008.

A jak to mají ostatní kluci?

Martin si už od malička zkoušel boty jeho maminky, když nebyla doma. My si vždycky děláme srandu a říkáme, že se v těch podpatcích i narodil. Najra to měl podobně jako Martin, ale zároveň i závodně tancoval. Je z nás nejmladší, dříve to byl náš fanoušek a teď už jsme kolegové. Každý z nás má nějakou vlastnost, kterou umí zaujmout.

Když se převlékne žena za muže, tak to nikoho nezajímá. Proč myslíš, že to obráceně tak dobře funguje a lidi to baví?

Nevím, ale možná to není o tom, že by to lidi úplně nezajímalo, možná to tady jenom ještě není.

Takové show existují?

Existují, také mě to překvapilo. Viděl jsem na to plakáty v Německu i v Rakousku.

Zajímají mě nějaké historky ze zákulisí.

My toho zažíváme tolik, tak je docela těžké si vzpomenout na nějakou nejvtipnější. Náš život je jedna velká jízda. Jednou jsme hráli v Chrastavě v kině a to bylo ještě s naším bývalým kolegou, který už bohužel není mezi námi. On byl hrozně velký, vážil asi dvě stě padesát kilo. Skončili jsme představení, lidé tleskali a my se opakovaně vraceli zpátky na to jeviště. Jenže on jak byl těžký a v Chrastavě mají krásné, ale staré kino, tak pod ním praskla prkna, on do do toho podia zahučel a koukal jenom od pasu nahoru. Pak jsme ho tam všichni tahali jak řepu. (smích) Chrastava je moje srdcovka, minulý týden jsme tam hráli po pětadvacáté.

Řekl bys, že mají lidé stále velké předsudky?

Někdo určitě ano. Problém je hlavně ten, že lidé nevědí, v čem je ten rozdíl. Spoustu lidí se mě ptá, jaké to je být transsexuál, ale já nejsem transsexuál. Samozřejmě nejvíc hejtují lidé na sociálních sítích, kteří podle mě často právě nerozumí těm rozdílům. Kdyby lidé věděli, že to naše představení je hlavně o tom divadle, tak by ty předsudky možná neměly. Ženy předsudky nemají, většinou jde jen o muže. A mezi travesti umělci je velká rivalita, dělají si naschvály. Jeden známý mi vyprávěl, že si dřív umělci navzájem přitloukali boty k zemi, aby nemohli odejít na podium. Člověk musí mít ostré lokty.

Já bych si s tebou mohla povídat donekonečna a jste fakt skvělí, ráda se přijdu podívat.

V létě máme v pražské Stromovce prostor, který se jmenuje Gauč na výstavišti. To je taková krásná letní scéna se stolečky kde se griluje, jsou tam koktejly… Děláme tam čtyři letní show a na každé máme jiné hosty. Od září se přesouváme do divadla Royal, to je krásný kabaret v centru Prahy, takové stylové divadlo z roku 1929. Tam hrajeme velkou drag royal show, která je hodně taneční.

Ráda dorazím a doufám, že posluchači také. Děkuji ti Lukáši, že jsi tady byl a doufám, že zase někdy pokecáme.

Určitě, moc rád. Děkuji za krásný rozhovor, příjemně strávený čas a zdravím posluchače. Ahoj.