Vězni svým tetováním ukazují, že tělo pořád ještě patří jim, říká etnoložka Alena Lochmannová

Rozhovor s Alenou Lochmannovou:

Když si vaše jméno zadáme do Google, tak mi vyskočí, že “Alena Lochmanová je česká etnoložka a ekonomka, jejímž primárním výzkumným zájmem jsou reprezentace tělesných modifikací odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody, včetně technik jejich provedení a symbolického významu, dále ekonomické vztahy a otázka identity v totální instituci”. Tak, teď trošku jednodušeji, prosím. Co tedy děláte?

Já jsem původně ekonom, který se rozhodl studovat etnologii. Chtěla jsem se více přiblížit lidem, to znamená, že mám doktorát z etnologie. V prosinci budu mít doktorát z průmyslového inženýrství, který navazuje na tu ekonomickou sféru. V rovině etnologie, která je blízká mému srdci, byť někdy společností vnímána jako nepraktická, tak se věnuji tématu tělesných modifikací, primárně ve vězeňském prostředí s přesahem do extremismu, a tématu medicínské antropologie, konkrétně sebevražednému jednání a porodu, to znamená těhotenství, porodu, mateřství. V rovině průmyslového inženýrství se věnuji vzdělávání s využitím virtuální reality. Snad je to stravitelnější. (smích)

Co vás přivedlo k myšlence, že se budete věnovat problematice vězňů?

Mě zajímalo primárně vězeňské tetování, fascinovalo mě. Vyrostla jsem v době, kdy mělo vězeňské tetování punc nelegálna, exotična… Když jsem byla menší, tak každý, kdo měl tetování, byl kriminálník. A najednou jsem začala vidět tetování a různé tělesné modifikace kolem sebe jako součást moderní společnosti. Když jsem uvažovala nad tématem své disertační práce, tak mě začalo zajímat, proč bylo to vězeňské tetování tak specifické, v čem je specifické, co se ve vězení tetuje… O tom si můžete povídat s různými skupinami, ale vy potřebujete toho aktéra, toho člověka, který to zažil. My etnologové se dělíme na takové dvě větve, takový ti “armchair” etnologové, kteří rádi chodí do knihovny a samozřejmě i to jejich studium je důležité, a pak jsou to lidé, kteří žijí terénem.

Vy jste hezká blondýna. Jaké to je, když přijde hezká blondýna do vězení?

Já o tom vizuálnu až tak nepřemýšlím. To je názor někoho jiného. Navíc v mužském vězení je to úplně jedno, protože je třeba si uvědomit, že nejdete na kafe s kamarádkou, takže nemůžete očekávat to jednání, na které jste zvyklá z většinové společnosti. Nikdo se vám nebude klanět ani vás opečovávat i ten jazyk je tam úplně jiný. Dá se na to připravit, ale nebudu tvrdit, že nenastaly situace, které mě zarazily a byly náročnější.

Proč se tedy ve vězení lidé rozhodli, že se začnou tetovat? Bylo to z nudy?

Nudou to rozhodně nebylo. Historicky to bylo tak, že byli tetováním označováni otroci, později patřila různá tetování pro různé kriminální činy, ať už to byly zlodějové, vrazi, prostitutky, byť třeba ta prostituce byla v různých obdobích různě kriminalizována. Určitá etnika měla svá specifika, třeba ruskojazyčné kriminální skupiny mají velkou sílu, to se potom přeneslo do těch gangových struktur. Rovnou řeknu, že my tady v Čechách žádné gangy nemáme, je to zromantizovaná představa. No a proč se v moderním světě, nebo v moderní době tetuje ve vězení? V minulosti to bylo dost často forma provokace režimů, nebo takzvaných režimáků, a i tomu odpovídaly symboly. Já vždycky vysvětluji – z toho antropologického hlediska – že vy přicházíte do vězení a tím přicházíte o to svoje tělo. Ono už vám nepatří. Jste uzavřená v prostoru, ve kterém máte režim, který musíte dodržovat. Dostanete stejnokroj a byť na některé aktivity můžete mít jiné oblečení, ta volba není na vás. Jste velice unifikovaná. Tedy vy zkrátka neovládáte nebo nevlastníte to své tělo. Je důležité říct, že ve vězeňském prostředí je tetování zakázané, takže co uděláte, abyste alespoň nějakým způsobem demonstrovala to, že to vaše tělo je opravdu vaše. To tetování je jeden z nástrojů. A druhá věc je, že to vidíte všude kolem sebe. Kdykoliv budete v nějaké skupině, tak ta skupinová dynamika na vás bude působit. Prvotrestaní si dost často říkají, že jsou jiní, ale vy tu vaši před vězeňskou identitu chtě nechtě modifikujete na tu vězeňskou. A ještě existuje i post vězeňská identita. To tetování je v tom vězení takový folklor. A tím nechci říct, že tam není nikdo netetovaný. Ale najdete méně netetovaných odsouzených, než těch, kteří tetovaní jsou.

Kdo je za mřížemi ten tatér?

Samotní odsouzení. Je to služba, která je ve vězení dostupná. Někteří z nich byli mimo vězeňské prostředí umělci, někteří z nich umí malovat, někteří byli tatéři. A někteří se rozhodli, že si tím přivydělají a ta kvalita toho tetování tomu odpovídá. To znamená, že tam máte různé kategorie tatérů. Ve vězení se má za to, že kdo umí malovat, umí tetovat. Chce to pevnou ruku a udělat si tetovací strojek.

A ty pomůcky se tam dostanou jak? To mají legálně u sebe?

Ne, ty si vyrobí.

Z čeho se tetovačka vyrábí?

K tomu potřebujete lžíci, lžíci ohnete a táhlo vytvoříte z těla propisky, využijete i tuhu, kterou vyčistíte, ustřihnete jí hrot a tam dáte jehly. Když chcete dělat konturky, tak si dáte méně jehel – dvě, maximálně tři, když chcete výplň, tak pět až šest jehel. A potřebujete k tomu motůrek, nejčastěji ze zubního elektrického kartáčku, nebo z takového toho holícího strojku. Nebo chodíte na počítačový kroužek a vyberete si CD-romku. A teď je varianta, že buď tetujete na takzvané trafo, to znamená že to dáte rovnou do elektriky, nebo si koupíte dvě velké baterky a tím tetujete. No a barvu máte technickou, nebo si zapálíte pantofli, ona vám z toho nakape barva, kterou musíte rozředit očníma kapkama nebo sprchovým gelem a tetujete.

No, to zní šíleně. Co ta symbolika?

Symbolika je velice různorodá. Je třeba si uvědomit, že řada symbolů jsou opravdu symboly, které jsou estetické. Dáte si vytetovat vikinga, protože je to symbol mužské síly… Ale velice silná symbolika je právě ta extremistická. Častěji se ve vězení objevují pravicoví extremisté – to hodně souvisí i s tou muskulaturou. Vedle toho je tam rodinná symbolika, náboženská… Tyhle symboliky se dost často kombinují – třeba děti v podobě andělů, nebo anděl, který má obličej podle fotky dítěte. A potom tam máte symboliku, která je sdílená, souvisí s tím vězeňstvím – ostnatý drát, slza, oční linky. Ty oční linky vychází z toho, že dříve odsouzení seděli v takových těch starých lágrech, chodili na šachtu a utírali si oči mourem – to vypadalo jako oční linky. Takže dnes je to statusové tetování. A pokud jsou linky dotažené, tak je to tetování, které je často vyhledáváno homosexuálními odsouzenými, protože tím volí formu make-upu. Potom tam máte symboliku zvířat, znamení zvěrokruhu… A je zajímavé, že většina odsouzených jsou štíři, býci nebo lvy. Vězení je opravdu genderová instituce. Já jsem chodila hlavně do mužských věznic. Opravdu tam hraje roli ta mužnost, ta síla – a to i z hlediska umístění. Máte velké ruce, tak si potetujete ruce. Chcete opravdu ukázat revoltu, no tak jdete po obličeji a po krku.

Jaký nejbizarnější symbol jste viděla na těle odsouzeného?

Úplně nejbizarnější, bylo tetování hlavy, kde na jedné straně bylo logo policie České republiky, na druhé straně logo vězeňské služby a uprostřed byla ta hlava holá a bylo na ní napsáno “mám vás v piči”. Ale pozor, já tím končím přednášku pro policisty a vojáky. Oni se často smějí, ale já říkám: “Dámy a pánové, uvědomte si jednu věc. Vy máte toho odsouzeného, se kterým pracujete, vy mu říkáte co má a nemá dělat, ale ve finále, on se z té židle zvedne, otočí se k vám zády a máte to tam napsané.” To je totiž obrovský radikalizační potenciál. Tenhle člověk bude mít obrovský status, protože to tam má napsáno, vy můžete cokoliv, ale prostě je to tam.

Vy se věnujete i dopisům na rozloučenou od sebevrahů.

To je studie, které se nevěnuji sama, ale s kolegou panem doktorem Mirkem Šafrem, který přináleží k Ústavu soudního lékařství v Hradci Králové. Je to společný projekt s Policií České republiky. Už je to pět let, analyzovali jsme stovky dopisů na rozloučenou a zároveň jsme dělali rozhovory s policisty, koronery a soudními lékaři. Letos nám k tomu v nakladatelství Academia vyšla kniha, která se jmenuje Ti, kteří se rozhodli. Ty dopisy pro nás byly velice silným zdrojem informací o tom, co jedinec prožíval ve svém životě, někdy dlouhodobě, protože to nebyl jeden dopis a někdy pouze krátce před svou smrtí. Některé sebevraždy jsou dlouhodobě plánované, ten člověk bilancuje, rozhoduje se. Některé jsou impulzivní, ale přesto ten dopis ukazuje, jakým způsobem to ten člověk prožívá. Někdy jmenuje důvody, proč to činí, jak to činí, někdy je tam strach z toho, že se to nepovede, někde je omluva. Když jsme se podívali na emoční analýzu, tak většina z těch dopisů obsahovala pozitivní emoce – žádost o odpuštění, lásku k bližním, omluvu. Někdy to byly emoce negativní. My opravdu pracujeme s veškerým pohlavím, genderem i věkovými kategoriemi. Takže nám to hodně vypovídá o sebevraždě samotné, o tom, jaká je a může být i o tom, že je možná potřeba na tohle téma vést celospolečensky poměrně hlubší rozhovory.

Je to takové téma, o kterém se moc nemluví.

Dneska se detabuizuje smrt. O té se mluví, řeší se různé způsoby rozloučení, proměňuje se pohřbívání. Když nastane perinatální ztráta, porodíte mrtvé miminko, tak je možnost se rozloučit. To je něco, co dříve nebylo, dříve to byl prostě biologický odpad. Ale ta sebevražda je černá ovce, taková ta nechtěná sestra té smrti, o které nemluvíme. My o ní říkáme spoustu věcí – třeba, že sebevrazi jsou zbabělci. Ale víte, já když jedu někam vlakem a stojím na tom perónu a teď kolem mě profrčí ten rychlík, tak si říkám, jestli to tak opravdu je. Jestli to jsou zbabělci a co musí člověka dohnat k tomu, aby tam ten krok udělal.

Nedávno se objevil případ sebevraždy muže, který byl státním zaměstnancem. A dopis na rozloučenou ukázal, že za vším stál nejspíš workoholismus. To spustilo jakési kolečko, kdy se to téma workoholismu začalo ve společnosti víc řešit.

Zveřejnění toho dopisu na rozloučenou považuji za užitečné, byť my je anonymizujeme, protože v tom dopise může být někdo jmenovaný. Každopádně je opravdu důležité ta témata otevírat a mluvit o nich. Není to jenom workoholismus, často je to deprese a sebevraždy jsou problémem i mladé generace i teenagerů.

Máte informace, jak je to s počtem sebevražd u nás? Za covidu byly obavy, že by to mohlo fatálně vzrůstat.

Ten nárůst zaznamenáváme až právě teď a je to naprosto logické. V období krizí ani válek sebevraždy nerostou, protože řešíte, jak přežít. Pokud se chcete bavit o covidu, tak to úplně nejvíce odnesla ta mladší generace. Během covidu se snížil počet sebevražd, ale zase vzrostl počet domácího násilí.

Má na to všechno vliv třeba roční období? Říká se, že ten podzim je takový ponurejší.

Také jsme se na to dívali. Dlouhodobě se ví o tom, že největší nápor sebevražd není na podzim, ale na jaře. Největší nápor sebevražd je v dubnu, květnu, a potom samozřejmě v období, kdy je člověk sám, takže na Vánoce.

Vy jste také pedagog. Na co se specializujete?

Zaměřuji se v jedné rovině na témata komunikace pro nelékařské profese, to znamená, jakým způsobem hovořit s pacientem, protože celá řada těch mých výzkumů souvisí s takzvanou emickou perspektivou pacientů, to znamená, co potřebují. Hodně to aplikuji právě na ty porody, maminky, nebo na onkologické pacienty. A v rovině toho průmyslového inženýrství se zaměřuji především na řízení lidských zdrojů. V minulosti jsem působila na střední škole – tím, že jsem ekonom, tak to byly převážně ekonomické předměty, případně logistické předměty, protože jsem roky působila i v logistice.

Umíme jako společnost komunikovat s pacienty?

No, někteří ano. Když si dáme tu práci, tak ano. Ale myslím si, že komunikace s pacientem je v České republice na tristní úrovni. My sdělujeme diagnózy a ptáme se pacientů na chodbě, s čím přišel. No, když je to na dermatovenerologii, tak asi nepřišel s bolavým krkem. Je to dehonestující. Nebo maminkám, které porodily a jsou umístěny na šestinedělí a třeba jim nejde kojení, tak je jim oznámeno, že neumí ani nakrmit vlastní dítě. A teď dávám ty příklady, které jsou extrémní, ale přesto se dějí. Máte lékaře i nelékaře, kteří jsou velice empatičtí, ale k těm je opravdu velice těžké se dostat. Ale pokud bych měla obecně říct, jestli to umíme, nebo neumíme, tak bohužel z toho, co slýchám od pacientů, z toho, co často vidím, protože si chodím někdy jenom tak na pozorování sednout do těch čekáren, tak je mi dost smutno. A z toho, co jsem zažila jako matka se svými dětmi možná ještě smutněji.

A nemáte pocit, že spolu neumíme komunikovat obecně?

V minulosti byla nemoc dána špínou, pak byla dána prokletím a byla hodně spojována s démony. Když půjdeme do moderní doby, tak o nemocech se nemluvilo. Hodně věcí v sobě dusíme. Vidím to na těch sebevraždách. Ta důvěra mezi rodičem a dítětem… Kdyby to dítě vědělo, že může přijít, ať už je to jakýkoliv průšvih a nebálo se svěřit, tak by to třeba mohlo být jinak.

Co se s tím dá dělat?

Já jako vědec jsem poměrně šikovná co se týká hlavy, ale kdybych měla dělat něco rukama, tak je to tristní. Takže ten můj příspěvek té společnosti může být maximálně v rovině toho, že o tom píšeme, děláme studie a dáváme relevantní data. Co s tím může dělat společnost? To je otázka. Já si myslím, že ten životní styl se posunul do obrovského tempa a to už na úrovni malých dětí a také do obrovského srovnávání. Nějaká bazální empatie se skutečně ztrácí. Klíč je podle mě v naprostém základu – v naslouchání a v běžné lidské komunikaci.

Vy se zabýváte i problematikou poporodních depresí.

Ano, porodem obecně.

Když jsem byla těhotná, tak jsem to preventivně četla, zjišťovala jsem, co se může stát a na co bych si případně měla dát pozor. Může to žena rozklíčovat sama, nebo na to musí přijít až to okolí?

To záleží – spoustu žen ví, že se něco děje a třeba tomu nerozumí. Není jenom poporodní deprese. Je rozdíl mezi poporodním traumatem a depresí a něčím, co je velice běžné, což je takový poporodní “blues”. Spoustu žen se připraví na ten porod, ale já vždycky říkám, ať se připraví na to období po porodu. Dávám jim jednu radu – pokud svoje dítě nebudeš stoprocentně milovat v okamžiku porodu, je to v pohodě, jseš pořád skvělá máma. Ten porod je v řadě případů traumatizující zážitek. Je to přechodový rituál, ale zároveň tam může vzniknout jakési trauma – buď na porodním sále, nebo na oddělení šestinedělí, kdy si ta matka najednou přestává být jistá tím svým tělem. To tělo jí během toho porodu přestalo patřit a měla pocit, že vlastně selhala, zklamala. To následuje i potom – ať už se to týká kojení a podobně. Žena je trošku vedena do takových standardů – “my jsme to tady vždycky dělali, takže prosím vás, před kojením, po kojení, zvážíte to miminko”. Já nejsem porodník, takže se úplně necítím na to říkat, jestli je to tak dobře nebo špatně, ale z pohledu ženy, matky, si myslím, že to úplně dobře není, že by se přežilo i bez toho. Přála si mít to miminko třeba hned u sebe, ale nastala separace. A pak ta žena přijde domů, nějakou dobu je tam s partnerem, ale ten pak odejde do práce a dost často to je obrovský náraz do zdi. Najednou je tam sama s tím malým uzlíčkem, zavřená mezi čtyřma stěnama, kouká z okna, brečí a ani neví proč. Já jsem naprosto přesvědčená, že to, jakým způsobem přicházíme na svět a je s námi nakládáno, tak má obrovský vliv na to, jakým způsobem potom prospíváme a zároveň na vztah té maminky a dítěte. Nejen z pohledu toho dítěte, ale i z pohledu té matky – prostě plně přijmout tu roli matky a užívat si jí, protože co si budeme říkat, po porodu ta žena prochází obrovskou transformací. Když se podíváte na reklamy, tak je to absolutní bizár – vidíte krásnou, spokojenou, učesanou maminku se spokojeným miminkem. Nikdo vám neřekne, že kojení bolí, že budete mít očistky, budete se potit, změní se vám tělo, budete trpět třeba inkontinencí a to je velký zásah pro sebevědomí. Do toho třeba přijde vaše maminka nebo tchýně a začne vám vyprávět, jak to dělala ona a tak dále. Co by mělo ustat během šestinedělí jsou rady – když bude chtít ta žena radu, tak si o ní řekne. Zbytečně to pak vede totiž k pochybování sama sebe a některé ženy potom už neví, jak z toho ven a potom přijde třeba krize v tom partnerském vztahu.

Sebevraždy, vězeňství, poporodní deprese… Docházíte vy sama na nějaké terapie? To přece není možný tohle všechno udržet v hlavě.

Já to z té hlavy pouštím. Nedocházím na terapie, moje terapie je příroda, chůze a běh. Já všem říkám, že mám opravdu krásný život i když se setkávám s těžkými příběhy. Ze začátku jsem nad každým dopisem brečela, ale časem to přijímáte jako životní příběhy a sami nevíme, jak ten náš příběh bude pokračovat a jakým způsobem skončí. Já to dělám, protože mi to dává smysl, ale není to můj život.

Vy jste se z toho ale i šikovně vypsala, protože na vašem kontě jsou knihy jako Porod v proměnách času a kultur, Tělo za katrem, dokonce i Učebnice bankovnictví.

Já se z toho vypisuji i formou deníků. Protože některé věci, které čtete nebo vidíte, tak ani nemůžete přinést na toho partnera – nebo spíš to ani nechcete. A potom se z toho vypíšu odborně a to mi dává smysl. Protože to je ta zpráva, která jde společnosti.

Co všechny ty poznatky napříč tím spektrem, kterým vy se zabýváte, říkají o nás jako o společnosti?

Že jako společnost jsme se posunuli do obrovského tempa, ale postupně se začínáme vracet k tradicím, o kterých dost možná nevíme a které jsme označovali jako primitivní, ale pořád nás to tam žene zpátky. Možná, že ten rituál je ten spojovací prvek – rituály rozloučení, rituály modifikací těla, přechodové rituály… Myslím si, že jako společnost rozhodně nejsme ztracená. Jsme rychlá společnost, dynamická. Generace od generace se proměňují, v tom je ta krása a ta pestrost. A myslím si, že se postupně učíme i jedna generace druhé více naslouchat. Byť jsme se možná vzdálili – to je taková jediná bolest, kterou vidím od té starší generace, která dřív nesla tu moudrost. Dnes se spoustu těch jedinců cítí neskutečně osamělých. To je taková bolest, kterou přináší ta dynamika, ale já jsem přesvědčená o tom, že i tohle se do budoucna změní.