Velvyslanec v SR: Rozdíl mezi Čaputovou a Pellegrinim? Nový prezident je zkušenějším politikem, nebude jen symbolem

Rozhovor s Rudolfem Jindrákem:

Jak podle vás dnes, v den inaugurace Petra Pellegriniho, Slovensko prožívá tu změnu na prezidentské pozici?

Myslím, že to je pro Slovensko velmi významný den, protože Petr Pellegrini získal ve volbách velký poměr hlasů proti svému kandidátovi, tak si myslím, že země opravdu tou inaugurací žije a vítá nového prezidenta. Vstupuje do té funkce v nelehké době, protože Slovensko je, podobně jako další evropské země, více méně rozdělené do několika táborů a myslím, že pro Petra Pellegriniho bude v té nové funkci celá řada výzev.

Čekáte jako velvyslanec nějaký obrat na té prezidentské pozici?

Obrat určitě ne, protože ten prezident samozřejmě má – podobně jako v České republice a v dalších státech – určité vymezené kompetence a pravomoce. To znamená, že to není exekutivní prezident a bude spíše plnit funkci symbolickou. Na druhou stranu, určitý rozdíl mezi paní prezidentkou Čaputovou a panem prezidentem Pellegrinim je zejména v tom, že pan prezident Pellegrini je zkušeným politikem. On byl ministrem, předsedou vlády a předsedou parlamentu. Takže si myslím, že v tomto ta změna asi bude nejmarkantnější, že se bude snažit se spíše dělat nějakou praktickou politiku a nebýt jen tím symbolem.

Měla paní prezidentka Čaputová nějakou rozlučku s diplomatickým sborem? Zúčastnil jste se jí?

My – jako celý diplomatický sbor – jsme se s ní potkali asi před měsícem při příležitosti udělování vyznamenání za zásluhy. Já strávil s paní prezidentkou Čaputovou také dva dny v Praze, kdy se loučila na té tradiční poslední zahraniční cestě – takže jsem se s ní rozloučil ve čtvrtek u letadla v Praze.

Přivítal jste, že znovu ožil zámek v Lánech? Protože tam přenocovaly a posnídaly oba prezidentské páry? Byl jste v Lánech také? A vrátila se vám nostalgie po době, kdy jste byl blízkým spolupracovníkem prezidenta Zemana?

Já jsem v Lánech nebyl, protože ta kapacita Lánského zámku je skutečně omezená, ale co jsem slyšel, tak byli nadšení z toho prostředí a klidu. Já mám samozřejmě na zámek v Lánech spoustu vzpomínek, nejen z doby působení Miloše Zemana, ale i z období dalších prezidentů. Vždycky to je taková mimořádná věc, v Lánech je to prostě vždy zvláštní, dobré a hezké.

Paní prezidentka byla při návštěvě Prahy i v Dejvickém divadle. Vzniká volnočasový program vždy na přání prezidenta nebo prezidentky, nebo ho připravuje diplomatická mise?

Toto vzniklo tak nějakou dohodou – něco bylo přání paní prezidentky, něco bylo navrženo panem prezidentem Pavlem. Já doporučoval některé body toho programu, samozřejmě záleží na dohodě a paní prezidentka Čaputová má ráda herce Dejvického divadla. Takže vždy to vzniká nějakou symbiózou nebo diskuzí všech zúčastněných subjektů a ten program byl dobře připravený a myslím si, že byl opravdu takový rozlučkový.

O čem jste se s prezidentkou Čaputovou bavili nejčastěji, když byla příležitost?

Myslím, že jsme se bavili téměř o všem. Zajímavě jsme se ale bavili o česko-slovenských vztazích a o tom, jak je nějakým způsobem naplnit obsahem, jak je nastavovat a jak dál s nimi nakládat.

Jaké podle vás ty vztahy aktuálně jsou?

Tak samozřejmě jsou velmi dobré. To je fakt, který platí od roku 1993, kdy jsme se Slováky uzavřeli takovou řekněme společenskou smlouvu, že spolu nebudeme zásadně soupeřit. A myslím, že i když se občas objeví nějaké mraky, tak tato fiktivní společenská smlouva by se měla dodržovat. Prostě nemáme ani bližší národ nebo bližšího spojence, než jsou Slováci. A Slováci nemají bližšího spojence, než jsou Češi. Zejména to platí pro mojí generaci, která si pamatuje společný stát. Platí to pro řadu smíšených rodin, které žijí jak v Čechách, tak na Slovensku. To je prostě fakt.

Co si myslíte o nedávné česko-slovenské “roztržce” ohledně společných jednání vlád?

Já bych to nenazýval roztržkou. Prostě jsme se neshodli na nějakém tématu ohledně zahraniční politiky. Slovenská vláda má k problematice Ukrajiny jiný přístup, než ta česká. Robert Fico toto říkal už i ve volební kampani. Myslím, že se nějakým způsobem musíme snažit domluvit.

Prezident Miloš Zeman, který též přijel na inauguraci, telefonicky mluvil s Robertem Ficem. To jste zprostředkoval vy, nebo tam šlo o jiný kontakt?

Tam šlo o jiný kontakt. My jsme do toho jako ambasáda nevstupovali, protože je to skutečně soukromá cesta pana prezidenta Zemana i v tom smyslu, že on si tu cestu připravoval i v komunikaci s aparátem Národní rady a s aparátem pana premiéra Fica. Ale samozřejmě jsem o tom byl informován a je pochopitelné, že Miloš Zeman má velmi úzké a dobré kontakty s Robertem Ficem – můžeme říct, že to tak mají už desetiletí.

Jak vzpomínáte na období spolupráce s prezidentem Milošem Zemanem a na velké zahraniční cesty včetně Izraele a dalších zemí?

To nebyly jen zahraniční cesty, úřad prezidenta vykonává celou řadu pravomocí v zahraniční politice, počínají akreditací nových velvyslanců a konče reprezentací země. V mé diplomatické kariéře byly ty cesty vyvrcholením nějaké etapy. Covid nám samozřejmě velmi zkomplikoval situaci, že jsme vlastně dva roky byli víceméně zastaveni v tom, abychom pořádali nějaké zahraniční aktivity. Také nezastírám nemoc pana prezidenta, která byla ve druhé polovině toho druhého volebního období. To jsou ty objektivní důvody, které nám nějakým způsobem brzdily zahraniční politické aktivity. Ale mám za to, že těch 81 cest, co pan prezident Zeman absolvoval během těch deseti let, také není úplně málo.

Býváte nostalgický a vzpomínáte na období, která vám něco zajímavého přinesla?

Určitě nejsem bez emocí. Každý ten zahraniční pobyt – ať už to byla Budapešť, Vídeň, Berlín nebo dnes Bratislava – tak vždycky máte nějakou velmi silnou emoci, která vás s tou zemí spojuje. Minulý týden jsem byl v Budapešti na poradě s kolegy a dýchla na mě ta atmosféra, která tam byla před těmi dvaceti lety. Určitě je ta emoce velmi silná.

Kde se vidíte za 10 let?

Tak to je velmi dobrá otázka. Už nějaký věk mám, tak předpokládám, že bych se mohl dočkat nějakých vnoučat. Ale něco dělat bych chtěl pořád, protože si myslím, že lidé, kteří mají nějakou zkušenost, by ji měli předávat dál. Dokážu si představit, že bych třeba učil na nějaké škole nebo něco takového.

Nicméně to bude návrat domů.

Ano, určitě. V zahraničí jsem strávil více než dvacet let. A to je poměrně dlouhá doba, během které by se člověk mohl starat o ty nejbližší. Daň za ty pobyty v zahraničí je poměrně vysoká, víceméně ztrácíte i takové ty bezprostřední přátelé.

Jak často se jako velvyslanec dostanete domů?

Teď je to tak dvakrát do měsíce, většinou přes víkendy. Manželka s rodinou jsou v Praze, protože má také svou práci, tak se snažím dojíždět. Ale pak i o víkendech bývají v hostitelské zemi akce. Ten kulturní život prožívám spíše tady na Slovensku a hodně jezdím i mimo Bratislavu.

Musí být velvyslanec neustále přístupný na telefonu?

Ano, je to tak. Ale to jsem tak neměl jen jako velvyslanec, ale ve všech těch pozicích, co jsem zastával. Skutečně musíte být dosažitelný čtyřiadvacet hodin denně, a to zejména v té kanceláři prezidenta, kde jsme vlastně “zpracovávali” celý svět. Vždy jsem se ráno budil s hrůzou a koukal na zprávy, jestli máme nějakou katastrofu, nějaké zemětřesení, psali se kondolenční telegramy, prezident se spojoval se svými protějšky… Takže tohle byl dost velký stres.

Co pro vás znamená slovo “prostor”?

Asi je to nějaké vymezení vaší osobnosti – že se pohybujete v nějakém prostoru, kde máte známé, kde máte nějakou zálibu a máte nějakou životní perspektivu. A pro mě ten prostor je důležitý v tom, že není neomezený, že by měl být nějakým způsobem limitovaný v tom, že vlastně víte, kde se chcete pohybovat a víte, čeho chcete v životě dosáhnout – že to není nekonečno. Musíte si umět vymezit nějaké mantinely, ve kterých se chcete v životě pohybovat a které vás nějak ovlivňují a formují – to mám za strašně důležité. V tom prostoru také žijí vaši nejbližší, žije tam vaše rodina, je tam i vaše práce, takže si myslím, že ten prostor je strašně důležitý.

Troufám si říci, že pokud jde o prostor pro rodinu, tak ten vám asi v pozici diplomata schází.

Ano, to vidím čím dál tím více. Ale na druhou stranu si říkám, že to je život. V životě je spousta věcí přirozených, které jsou ale zkomplikované tou diplomatickou prací. Řadu věcí propásnete tím, že nemáte šanci u toho být. Takhle mi třeba odešli oba rodiče, neměl jsem šanci být u jejich úmrtí, protože jsem byl v zahraničí a nestihl jsem přijet domů.

Jak trávíte volný čas? Jdete do kina, do divadla nebo sáhnete po knize? Co třeba máte rozečteno teď?

Všechny tři varianty platí. Teď tedy hodně čtu historické knihy o Československu – asi tři mám rozečtené, mezi nimi pana profesora Rychlíka. Ta kniha je velmi dobře napsaná. Z té beletrie je toho bohužel méně.

Měl byste nějaký vzkaz pro posluchače v Česku? Něco letního, pozitivního?

Já mám pozitivní vzkaz: Jezděte na Slovensko, navštěvujte Slovensko, mluvte se Slováky, sledujte slovenskou literaturu a sledujte slovenské filmy. Slovensko je krásná země – tady je všechno od vody až po vysoké hory – je to dobrý cíl nejen na léto, ale i v jiných ročních obdobích.