V Česku pohanství nemá krajně pravicovou polohu, jsme romantici

Baví se sourozenci se svým hostem spíše o slovanském pohanství, nebo o pohanském slovanství? Je těžké hledaný pojem správně vymezit, přesto se o to debata pokusí. Jiří Dynda nakonec konstatuje, že jako Češi už nemáme potřebu vytvářet slavné dějiny slovanského národa. Na rozdíl od 19. století, kdy jsme se jako národ mimo jiné takto vymezovali vůči rakousko-uherské říši. Jinými slovy takřka všechno, co považujeme za tradiční, slovanské a přežívající v české kultuře a v českém povědomí od pohanských dob, má svůj původ v národním obrození. Tehdy docházelo k redefinici národa, ale i slovanského bájesloví. Věděli jste například, že Václav Hanka – slavný autor Rukopisů – vymyslel jméno bohyně Živy?

A říká vám něco jméno Václav Krolmus? To byl v podstatě reálný Jára Cimrman, který hledal ve starých sklepích plných brambor doklady o existenci boha Černoboha. Anebo nutil české obrozence pít kávu s hlinitým popelem našich „slovanských otců“. Ovšem v 19. století nešlo jen o umělecký a kulturní koncept zdejšího pohanství – nýbrž také o politický, který měl posloužit rekonstrukci českého národa. Přesto se slovanské pohanství v českém myšlení nestalo funkčním politickým proudem. Na rozdíl od kupříkladu ruského rodnověří, což jsou v podstatě nacistické proudy v ruském myšlení, kultura plná svastik, přesvědčení o nadřazené rase bílých Slovanů atp. Tyto projevy se ovšem ruský státní aparát snaží potlačit.

V další části epizody se bratři se svým hostem baví o tradicích – třeba i o velikonoční pomlázce. Jiří Dynda vysvětluje, že není důležité přemýšlet o tom, jestli různé rituály jsou autenticky slovanské a pohanské, ale že důležitější je si všímat toho, co která tradice dělá s celým společenstvím. Je málo pravděpodobné, že by velikonoční pomlázka měla přímou návaznost na pohanství – pro to nemáme žádné doklady. Podstatné ale je vnímat Velikonoce jako komunitní svátek, který ukazuje, nakolik je komunita zdravá: tedy ochotná se navštěvovat. To je podstatnější než „autenticita“.

Závěrečná část rozhovoru uvažuje nad dílem „krále slovanské fantasy“ Andrzeje Sapkowského třeba o tom, že Západ zachází se slovanským světem jako s přitažlivou komoditou, která je neokoukaná, a proto přitažlivá. Dozvíte se také, zda bychom dokázali ze slovanských bohů vytvořit naše vlastní slovanské Avengers, s jakými projevy pohanského slovanství se můžete setkat v časopise Receptář, nebo jak se vybírají pohanské názvy pro různá česká piva.

Aneb konečně podcast, kde zjistíte, co pijete.

Předchozí díl podcastu Hej, Slované si poslechněte zde:

Jsou Češi kolonialisté, nebo ne? Ke komu se chováme přezíravě a toužíme po jeho území? | Radio Prostor

www.radioprostor.cz

Na začátku roku vyvolalo rozruch vyjádření generální ředitelky Národní galerie Alicje Knast, že by střední Evropa měla řešit svou koloniální minulost. Kdekdo se k němu tehdy vyjádřil, debata však většinou zůstala u konstatování, že Češi nemohou být kolonialisté, jelikož neovládali žádné zahraniční území. Nejsou však české dějiny složitější a nemůže se český kolonialismus či paternalismus projevovat jinak? Vůči komu se Češi chovají přezíravě, aniž si to uvědomují? O tom hovoří v patnácté epizodě podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi. Vysílá ji Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás i na Spotify.