Radio Prostor

U východu z kostela by lidé měli pískat, zpívat a tancovat. Nepráskám je bičem, říká kněz Zbigniew Czendlik

Náboženství

Římskokatolický kněz Zbigniew Czendlik se nebojí mluvit otevřeně o svém vztahu k fotbalu, cestování a životních radostech. Svým přístupem k životu burcuje nejen věřící. V pořadu O všem s Markétou Rachmanovou prozradil třeba to, proč je pro něj důležité, aby od něj lidé odcházeli s úsměvem.

Kdo vám může říkat Zibi?

Vlastně všichni. Protože si myslím, že se to lépe vyslovuje než Zbigniew. Zibi je taková přezdívka, kterou jsem si dal na fotbale, protože Zibi byla přezdívka polského fotbalisty Zbigniewa Bonieka, který hrál v Juventusu. No a já jsem si tak trošku tu přezdívku přivlastnil, protože "každej je střelenej, ale jinak trefenej". A já jsem trošku střelenej a trefenej sportem a obzvlášť fotbalem, který jsem hrával.

Přijel jste vlakem, to děláte často a rád.

Když můžu někam dojet vlakem, tak jedu vlakem. A ta kvalita cestování šla neskutečně nahoru. Asi ty soukromé firmy vyprovokovaly České dráhy k tomu, aby zvedly úroveň cestování. A já si vyhledávám hlavně ty vlaky vyšší třídy. Jezdím RegioJetem, který jede z Grazu do Prahy. Je to velmi komfortní cestování. V tom vlaku je ticho a hlavně mají dobré vídeňské párky. Dávám si tam čajíček a páreček.

Zibi, kdybyste se měl nějak charakterizovat, co byste o sobě řekl? Jaký jste?

Já jsem takovej roztomilej a moje životní krédo je, že lidé zapomenou na to, co jste jim řekli, co jste pro ně udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili. A důležité je pro mě vytvářet kolem sebe takovou atmosféru a takové prostředí, aby se lidé, kteří se mnou přijdou do kontaktu, cítili dobře. I já chodím rád tam, kde se cítím dobře.

Jste pozitivně vyhlížející člověk. S čím poslední dobou bojujete?

Víte, já nesnáším slovo boj, nemám rád bojování a nechci bojovat. Myslím, že tady jsme od toho, abychom spíš něco budovali. A znám lidi, kteří bojují za lásku tak, že vám udělají ze života peklo i lidi, kteří bojují za toleranci, přičemž nesnesou jiný názor. Takže já nechci bojovat. Jsem typ člověka, který z boje ustupuje. Spíš udělám krok dozadu a nechci ztrácet síly a energii na permanentní boje. Víte, chci něco vybudovat.

Má se bojovat třeba s nemocí? Jak to vidíte jako katolický kněz?

To jste mě dostala, protože to je velmi těžká otázka. Připouštím, že jsou situace, kdy bychom měli bojovat. Nemoc vnímám jako určité zlo a zlu bychom se měli postavit. A tady navážu na můj oblíbený fotbal, protože ten sport mě mimo jiné naučil udělat maximum pro výhru, ale umět i prohrát. I to zlo je součástí našeho života. Nikdo z nás nebude žít na tomto světě věčně, každého čeká cesta ke smrti, která vede i skrze nemoc. Je to takový boj, u kterého dopředu víme, že jednou prohrajeme. Je důležité, abychom se na tu prohru připravili. Nakonec i ta prohra může být naším vítězstvím. Znám lidi, kteří umírají nějak postupně, jsou s tím smíření, dokáží se připravit sami a připravují na to i svou rodinu. Důležité je myslet i na závěť, protože i po své smrti můžeme ještě někomu pomoct. Navíc to je i jedna z forem přípravy a měli bychom to udělat co nejdřív. Je potřeba žít tak, že když umřeme, tak aby se ty naše děti a příbuzní kvůli tomu majetku nepohádali. To říkám důchodcům.

Peníze budou, my nebudeme, se říká.

Ano, přesně, ale než odejdeme, máme mít čistý stůl, čistý účet v bance a vše v pořádku.

Jak často se ve svých kázáních opíráte o současné dění?

Při kázání zásadně improvizuji, prostě mluvím z patra. Někdy to také vypadá tak, že se postavím před lidi a nevím, co mám říct. Ale řeknu, jak by to kázání mělo z mého pohledu vypadat. U mě na faře jsou politické debaty zakázané, protože politika rozděluje lidi. Sice reaguji na to, co pozoruji kolem sebe ve světě, ale politiku nechávám stranou. Jednou jsem tedy před volbami doporučil lidem, koho mají volit – ne konkrétní politickou stranu, ale řekl jsem těm starším lidem, aby se zeptali svých dětí a vnoučat, koho budou volit. Protože volíme jejich budoucnost, ne naši budoucnost.

Souvisí to s tím, že se sám blížíte důchodovému věku?

Nejen. Když křtím malé děti, někdy přemýšlím nad tím, do jakého světa se narodily. Ale bez ohledu, jestli jsme důchodci, nebo je nám padesát, čtyřicet, tak volte tak, aby těm mladším bylo co nejlépe. Myslím, že to říkal Exupéry: Svět je něco, co jsme si půjčili od našich dětí. A to je důležitá perspektiva.

Čeho se ještě při kázání držíte?

Obecně mám pro kázání taková pravidla, že vycházím ze situací, se kterými jsem se setkal. To znamená, že popíšu tu situaci a pak se snažím na tu situaci, na ten problém, podívat skrze Písmo, skrze Evangelium, skrze Ježíšovo učení a tak dále. Pak se zase vrátíte do toho konkrétního vašeho života. A tam nacházíte vlastně odpověď, jak problém řešit. Konkrétní rady nedávám, protože každý si žije ten svůj život. A nemůžu přijmout odpovědnost za tu radu, kterou někomu poskytnu. A ta rada ani nemusí být dobrou radou, protože i dobrá rada nemusí fungovat v životě toho druhého. Takže mluvím v takové obecnější rovině a snažím se o to, abych nemoralizoval. Nevidím se jako Boží zástupce, který by vynášel nějaké rozsudky, napomínal a káral. Spíš se vidím jako Boží advokát. Jsem ten, který pomáhá lidem nést jejich břemena. To je moje poslání. A je pro mě důležité, aby lidé odcházeli z kostela s úsměvem, dobrou náladou, pozvednutou hlavou. Aby se jim chtělo pískat, zpívat, tancovat.

Česká společnost je hodně ateistická. Spousta lidí přitom říká, že nemá problém s vírou, ale mají problém s církví a systémem. Co na tyhle věci říkáte?

Já se těm lidem také nedivím, protože církev je přeci jen určitou formou. Je to instituce. Za mě je to božsko-lidská instituce, ale i tak můžu mít k církvi výhrady – a možná, že ještě větší, protože do té církve víc vidím. Ale mám výhrady i vůči sobě, protože já jsem toho v životě také pohnojil poměrně dost.

To je přece normální a lidské.

Jasné. A já říkám, že na půdě nic krásného bez hnoje nevyroste. Dobře, takže církev je přece instituce… A Češi extrémně nesnášejí instituce. A my sami někdy děláme v té církvi všechno pro to, abychom jako důležitá instituce vypadali. Takže to asi není úplně ideální. Mám za to, že Češi nejsou až takoví ateisté. I ateista je věřící člověk. Někdy i silně věřící. Já věřím, že Bůh existuje. Ateista řekne, že věří tomu, že neexistuje.

Dost lidí by řeklo, že nevěří v Boha, ale vnímají, že existuje nějaká jiná síla, která možná doprovází tenhle svět a nějakým způsobem ho formuje.

A to mi vůbec nevadí, protože ti lidé se někdy brání použití slova Bůh, protože ho nechtějí spojovat s nějakou církví. A hlavně s tou tradiční církví. Lidé s těmi tradičními církvemi nechtějí být identifikováni, ale současně v České republice existuje snad nejvíce různých náboženských sekt. Protože člověk je i bytostí náboženskou a vždycky hledal vztah k transcendentnu, k absolutnu, k Bohu. To je zase o té terminologii, ale víra v člověku je. A tady máme spoustu lidí, kteří se k těm křesťanským hodnotám hlásí, ale nechtějí být spojováni s konkrétní církví. A já se nedivím, mně také může být sympatická nějaká strana, ale vstupovat do ní nebudu.

Proč by se podle vás měli lidé hlásit k církvi?

Dost lidí potřebuje svou víru s někým sdílet, i když to každý může dělat trochu jinak. Někdo potřebuje sedět v první lavici v kostele, někdo potřebuje stát vzadu, jako ten poslední. Je to různé. Já víru beru jako něco intimního, co v sobě máme a je skutečně těžké pojmenovat víru. To je podobně jako s láskou. Všichni jsme to zažili, prožili, ale těžko to popíšeme. A v intimitě plodíme děti. Když je něco intimní, tak to je plodné. To, co je okázalé, je podle mě naopak impotentní. A někdy mám pocit, že jsme až příliš okázalí a měli bychom víc jít do té intimity. Spousta lidí tu víru takhle intimně prožívá a jen ji nedokáže pojmenovat. A dokonce si myslím, že spousta lidí si ani neuvědomuje, že tu víru mají. A někteří z těch, kteří se deklarují za nevěřící, mají možná větší víru než já, který se deklaruje, že je věřící. Pak je jedna věc víra a druhá je náboženství. Náboženství to je přesně o tom chození do kostela, dodržování pravidel, půstu a tak dále. Ale víra je něco víc. A teď si vezměte, že máme takové lidi, kteří celý život něco dělají, a za celý život nic neudělají. Celý život nosí modráky, ale nic za nimi nezůstane. A to může být podobné tomu, že někdo bude každý den chodit do kostela.

To jste nádherně přirovnal. Celý život nosí modráky, ale nic za mnou nezůstane.

To je smutný život. Představte si, že člověk celý život něco dělá a nic neudělá. Nejsme tu od toho, abychom dělali, ale abychom něco udělali. To si velmi často pleteme. Jsme tu od toho, abychom něco vytvořili, abychom něco krásného, pozitivního a dobrého udělali.

Co je tradiční rodina?

Jestli vás můžu poprosit, nemluvme o tom. Byl jsem u Daniely Drtinové v DVTV a tam jsem řekl, že si dokážu představit více modelů rodiny, ale tím to skončilo. Máme náhradní rodiny, máme ústavní péči, to je také určitá forma rodiny. Jiný model rodiny bude v Africe, v hinduismu, v islámu a tak dále. Tím jsem chtěl říct, že je to velmi široký pojem a ne všichni to takhle pochopili. Nechci do těch věcí vstupovat, protože to rozděluje lidi. Je mi smutno, že nemůžeme některé věci říct, že nemůžu říct, co si myslím. Přičemž jsem ten poslední, kdo by tu společnost chtěl polarizovat.

Vy jste v Česku od 90. let. Co si o nás myslíte? Jste tu v podstatě doma, ale co jste se od nás třeba naučil?

Musím říct, že mi je tady dobře. Pán Bůh věděl, co má se mnou udělat, nějak mi to zorganizoval a poslal mě do Česka. Nevím, co bych dělal v Polsku a jaký bych tam byl. Já už přemýšlím jako Čech, chovám se jako Čech a polská média moc nesleduji. Ani nevím, co se v Polsku děje. Když mi občas volá nějaký novinář a chce znát můj názor na aktuální situaci, tak já si to musím nejdřív nastudovat a stejně mi to nepomůže. Pak musím ještě zavolat někomu do Polska a poprosit ho, ať mi to vysvětlí. Česko mě velmi obohatilo a potkal jsem spoustu skvělých lidí.

To ráda slyším. Na druhou stranu mám pocit, že my Češi toho moc o Polsku nevíme. Čím to je?

Ten mediální obraz Polska není v Česku úplně ideální. Slovem mediální myslím to, že je to obraz vytvořený médii. Každého, koho jsem potkal a kdo v Polsku byl, tak přijel úplně okouzlen. My jsme byli vnímáni jako šmelináři a obchodníci a tak dále. Teď, když přijedete do Polska, tak nemůžete uvěřit vlastním očím. V roce 2012 se v Polsku i na Ukrajině konalo mistrovství Evropy ve fotbalu a hodně Čechů se v masovém měřítku potkalo s polskou pohostinností, kulturou, atmosférou. Přitom média strašila české fanoušky, jak jsou polští fanoušci nebezpeční a tak dále. Najednou tam Češi přijeli a zírali, jak je to úplně jinak – skvělí fanoušci i atmosféra. Takže ten mediální obraz je bohužel negativní. Ale myslím si, že se to bude měnit. Poláci mají Čechy rádi a mají zájem o Česko. Budu rád, pokud budou mít Češi zájem o Polsko.

Co ten karavan, jak se vám jezdilo (Zbigniew Czendlik natočil pro ČT sérii V karavanu po Polsku)? Umíte si představit, že byste s ním vyrazil na svou soukromou dovolenou?

Dokázal bych si to představit a dokonce mi ta společnost nabídla další spolupráci. Já bych spolupracoval rád, pokud to bude mít nějaký charitativní podtext. Pokud se to povede, tak budu mít velkou radost, že jsem někoho nakopnul a inspiroval k tomu, abychom do tváře celého projektu V karavanu po Polsku přidali ještě něco navíc. Že to přinese ještě radost někomu, kdo ten život z našeho pohledu až tak radostný nemá.

Kdybychom chtěli někoho inspirovat k cestě do Polska, tak čím by měl začít?

Nejlepší by byl nějaký víkendový pobyt – směr Kłocko, Krakov, Varšava, Gdaňsk… Ten polský Manhattan ve Varšavě, to je něco úžasného. Nejsou tam jen nějaké kanceláře, bydlí tam normální lidé. Také doporučuji Fabryka Norblina, je tam spoustu dobrého jídla a piva. A pokud máte rádi vodu, tak vyražte na Mazurská jezera.

Jak to vypadá, když má kněz dovolenou?

Tak já jsem měl dovolenou po dlouhé době minulý rok a vzal jsem si ji jen proto, abych natočil V karavanu po Polsku. Můj celý život je jeden velký mejdan, jedna velká dovolená. Odpočívat budu až tam nahoře.

Co byste si přál?

Ani si nic nepřeji. Já to nechávám tak, jak to je. Stačí být otevřený, neuzavírat se do sebe a ty příležitosti přijdou samy. Kdyby se mi měla splnit všechna moje přání, tak bych byl asi nejvíc nešťastný člověk na tomto světě. To, co si přejeme, jsou velmi často věci, které by nám ve finále možná ublížili. Takže já si přeji to, co si přeje Pán Bůh. Možná je mým přáním to, abych byl schopen přijmout vše, co přijde.

Knez yt
Zbigniew Czendlik · Foto: RADIO PROSTOR