Svůj scénář známe už před narozením, říká jasnovidka Ivana Regina

Rozhovor s Ivanou Reginou:

Mám pro vás velmi zajímavou hostku. Moderátorka, spisovatelka, scenáristka, lektorka a jasnovidka, Ivana Regina.

Ahoj. Jsem moc vděčná za to, že jste mě do vašeho studia přijali. Dělám svoji práci s láskou a pokorou. Je to poselství a poslání, to znamená, že ta branže nemá vůbec nic společného s povoláním ani s byznysem.

Ty jsi žijící legenda. Můžu to takhle říct?

Ano, určitě.

Já jsem si původně myslela, že tě představíme i mladší generaci, ale ty jsi mi říkala, že líní puberťáci volají kvůli zkouškám a podobně.

Ano, je to tak.

Pojďme lidem říct, kde se v tobě vzal ten dar jasnovidectví.

Já jsem se s tím narodila. Začala jsem rodičům říkat, že něco vidím. Tatínek byl stavař, maminka ekonomka, hovořila třemi jazyky a doma měli takovýho blba. Takže já jsem vyrůstala v tom “nikde to neříkej”. Nakonec jsem zjistila, že nevidím jenom astrální bytosti, ale i aury okolo lidí. To bylo před revolucí, tak si to asi umíme představit… V té době se o tom vůbec nemluvilo.

Jak sis to tehdy vysvětlovala?

Já jsem viděla, že člověk je vzteklý, hodný… Ale jako dítě jsem o tom nepřemýšlela.

A nelekalo tě to?

Ne, vůbec. Rodiče mě vzali na oční a ta paní doktorka mě tenkrát vzala za moje malá hubená ramínka a řekla mi: “To, co vidíš, nikde neříkej.” A to byla třetí osoba. Už jsem věděla, že je něco špatně. Tatínek s maminkou se rozhodli, že mě přihlásí od sedmi let na gymnastiku, že to přejde. Ten sport byl úžasný a já jsem pomáhala celému týmu tím, že jsem viděla, jestli nemají něco zlomeného a podobně. Ty schopnosti se nedají zastavit, v civilu se s tím opravdu špatně žije. Měla jsem poměrně divokou pubertu, byla jsem hyperaktivní a neukázněná. Možná i proto píši ty scénáře. Tatínek byl frajer, ale nesnášel, když se lhalo. Takže – nechceš mu lhát, ale říct pravdu úplně nemůžeš, protože bys dostala domácí vězení nebo nějaký trest. Takže já jsem to musela scénaristicky složit dohromady tak, aby to bylo důvěryhodné, abych u toho nelhala a ještě abych nedostala trest. To byla honička. Do toho jsem měla schované cigára a šminky v hydrantu. Moje babička byla jediná, která mi fandila a rozuměla.

Našla jsi u ní zastání?

Bydlela v pohraničí a o prázdninách mě tajně propašovala k jedné Němce, vyhlášené jasnovidce. Měla tam skleněný stůl, plný popelník vajglů, magickou kouli, karty a spoustu dalších věcí. Řekla mi: “Jsi jedna z nás. Budeš mít velmi těžký život, čeká tě sláva, ale ve svém životě budeš jenom platit daně.” Ukázala mi pár věcí, fascinovala mě. Babiččiným sousedkám, které byly nešťastné ze svých manželů, jsem začala už v těch sedmnácti letech věštit, připadala jsem si hrozně dospělá. Všechno fungovalo do chvíle, než pro mě přijeli rodiče a prasklo to.

Využívala jsi toho nějak ve škole?

Pro sebe nikdy. Sobě pomoct vůbec nemůžu. Občas se i leknu, co to říkám. Ale přichází to samo, to je z univerza. Já jsem kanál, pouze průtokář, mně je dovoleno. Navíc funguje zákon, že když nejsi tázána, tak máš mlčet. Nemůžu zastavovat lidi na chodníku. Občas si říkám: “Do prkna, ty budeš mít do měsíce autonehodu, ale prostě ti to nemůžu říct.”

Já jsem zažila šamanku z Mongolska a ta byla schopná říct úplně všechno. Takže každý má jiná pravidla?

Já to dělám intuitivně. Žiju sama v ústraní a mám kocoura, kterému jsem zachránila život. Ježíšek mi nadělil dva jorkšírky, takže jsem napůl na mateřské. Je to krásná relaxace. Ale jinak musím zvedat telefony i v sobotu v půl třetí ráno. Na každého musíš jít jinak a je to hra vteřin, aby neudělal blbost. Můžu klientům říct “Nechte mě vyspat”? V žádném případě. Na celý život si odnese to, co jsem mu řekla. Jen mi musí slíbit, že až bude svítat a až bude otevřeno, tak navštíví lékaře. Na to mi musí přísahat. To, že mi potom za tři dny zavolá a seřve mě, že je v nemocnici, to už je mi jedno. Hlavní je, že žije. Zachránila jsem mnoho životů, je to strašně krásný pocit.

Hodně lidí věštění zpochybňuje.

Podvod je, když se někdo ptá na datum narození. V ten den, v tu danou minutu se narodilo čtyři sta dětí a jako všichni mají skvělý osud? Je to zkrátka blbost.

Pojďme na hlavní téma – děti. Jde přičarovat dítě?

V médiích by se to vůbec nemělo diagnostikovat. První pohovor je pouze s tou ženou, já si načtu všechny anomálie, to znamená všechno, co má v auře, v duši a načtu si minulé životy. Za každou událostí je “proč”. Takže uděláme malou inventuru. Chceš být maminkou, protože ostatní už děti mají? Nebo tě úspěšný podnikatel opustí, když mu nedáš potomka a ty ho vlastně vůbec nechceš? To znamená, že se vaše budoucí děťátko nenarodí z lásky, ale z povinnosti. Čili ta duše nahoře si rozmyslí, jestli k vám vstoupí. Protože než se narodíme, tak vidíme videozáznam – to se dělá v laboratořích. Přehráváš si svoji budoucnost a svůj úkol, svůj úděl. To se potom vytěsní, dá se to do šuplíku, do podvědomí a ty se zrodíš. Možná se ti někdy stalo, že jsi přijela poprvé někam do zahraničí a měla jsi pocit, že to tam znáš. To znamená, že sis v podvědomí vzpomněla na kousek toho scénáře, který jsi viděla dávno před svým zrozením.

Z tvých slov vyplývá, že věštění je psychicky náročné. Uvažovala jsi o jiné práci?

Když se na mě podíváte, tak co bych mohla dělat jiného? Možná uklízečku na městském úřadě. V tom případě mi nezbývá nic jiného, než to čarování, i když to slovo nesnáším. A je docela zajímavé, že mě hledá i strašně lidí ze zahraničí. Dělám pro herce, zpěváky i politiky, je to všechno na tajňačku. A všichni se mě bojí.

Když člověk něco opravdu umí, tak to tak bývá.

Dodnes nosím na krku amulet Helenky Růžičkové. Naučila mě číst z ruky.

Když říkáš, že se dítě může narodit z lásky nebo z povinnosti, tak jsou i nějaké další důvody?

Potom jsou děti narozeny takzvaně omylem.

Má na to dítě vliv, jestli se narodilo z lásky nebo třeba z povinnosti či znásilnění?

Já jsem vydala knihu, kde na základě obrázků ze školek popisuji, jak se ty děti cítí a jak vidí tu rodinu. K tomu jsem měla samozřejmě povolení jejich rodičů. Třeba když dítě maluje koláček a chce tam přidat rozinky, tak to znamená, že chce vidět. Rozinky jsou oči.

To takhle poznáš?

Ano. Je to mravenčí práce, ty rodiče si na mě časem zvykají. S rodiči je těžší práce než s tím dítětem, protože si hrají na lepší, než jsou.

Dřív se každý strašně vrtal do toho, proč nemám děti.

Ono je totiž strašné, jaký je na ty ženy vyvíjen tlak. Každému je houbec do toho kdy, kolik a jestli vůbec budu mít děti.

Jak je to s tou energií? Proč umírají děti?

Jsou to děti, které mají určitý handicap. To už je úplně jiné téma. Já se musím podívat do minulých životů. Přišla jsem na to, že se ty duše rozhodly, že na to ještě mají čas a odcházejí zpátky. Moje prvorozená dcera mi zemřela. Dodnes je se mnou, je pořád malinká a chrání mě.

A zůstala s tebou? Může si to ta duše vybrat?

Ano.

A když k tobě přijde někdo s tím, že by chtěl miminko, tak ty se nejdřív zeptáš, zjistíš informace z vesmíru a teprve pak, když dostaneš povolení, tak můžeš pomoct s tím, aby dosáhli toho děťátka.

Ano, s těmi ženami jsem kolikrát na telefonu i u porodu. Pak mi chodí to dítě ukazovat, jsou pyšní a já mám v šuplíku připravené přívěsky pro chlapečky a pro holčičky náušničky. Jsem několikanásobnou kmotrou.

Dá se kyvadlem zjistit pohlaví dítěte, když je v bříšku?

Kyvadel mám mraky, ale já to nepoužívám. Samozřejmě, že se to dá zjistit, ale tady trošinku pozor, protože někdy si strašně moc přejeme holčičku, ovšem nakonec zjistíme, že sice máme holčičku, ale s aspektem kluka. Takže tady bych tomu nechala volný průběh. Pokud jsou to ty děti lásky, tak tam se dělají určité úkony. To znamená, že partneři musí mít klid. Všechno vyčistíme šalvějí, růženínem a namalujeme si obrázek kolébky, který dáme pod ty růženiny. Dřív se říkalo, že by se těhotná žena neměla dívat do ohně, aby dítě nemělo plamen ve tváři.

A proč nesmí mít plamen ve tváři?

Protože je to estetický problém, a pak to musí řešit chirurgové. Když se řeší pohlaví, počet dětí… Nechte to tomu univerzu. Stejně nedostanete víc, než vám patří. A kdo si nahrabe víc, tak to má jen na chvíli. Je to jen propůjčené, stejně tak jako sláva, mládí i prachy. Dneska je má a za půl roku je mít nemusí. Takže se všichni držme při zemi. Nenadřazujme se a neponižujme se. Všimni si, že za celou tu dobu našeho povídání jsem ani jednou neřekla “já umím”. Na mých seminářích vždycky říkám, ať to o sobě neříkáme, i když vám něco jde a umíte to. Pochvalte se za rohem.

Ale je dobré mít zdravé sebevědomí.

To ano. Ale nebudu vytrubovat jak jsem dobrá a za dva dny o ty schopnosti přijdu.

Co bys poradila lidem, kteří se velmi dlouho snaží počít miminko? A co bys tak na závěr lidem chtěla říct o dětech?

Zlatíčka moje, praví rodiče jsou ti, kteří poctivě vychovávají své dítě od malička. Ti, co je v bolestech porodí a vzdají se jich, to nejsou rodiče. A teď k vám mluví Ivana Regina, která je nalezenec. Ve dvou letech si mě adoptovali moji rodiče, takže moje původní identita je neznámá. No a vidíte, máte mě tady. Proto mám ty schopnosti. Mám vyzkoušeno, že ty aury se tak propojí, že ty děti začnou dostávat podobu těch rodičů.

Říkáš lidem věci, které potřebují slyšet.

Já ani nevím, odkud ty schopnosti mám. Já o sobě nevím vůbec nic a naši celý život mlčeli. Dlouho to tajili, aby mi neublížili. Strašně moc jim děkuji za to, že to se mnou vydrželi.

Tak moc děkuji, že jsi přišla, a doufám, že tu nejsi naposledy.

Bylo mi tady báječně, jste výborný štáb a výborná parta. Ráda se mezi vás vrátím. A přátelé, kdybyste mě hledali, tak moje soukromé telefonní číslo je 906 50 50 50. Přeji vám krásné dny, vaše Ivana Regina.