Silný životní příběh: Když vám zemře dítě, máte dvě možnosti. Vykašlat se na život nebo si tím projít

Veroniko, tebe chci nechat mluvit, protože bych posluchačům chtěla ukázat, že všechno jde a dá se všechno překousnout – důležité je, že ve finále chcete žít a chcete tady být. Veru, u tebe to začalo tak zajímavě. Ty jsi se docela brzy vdala, viď?

Bylo mi 21, když jsem se vdávala poprvé. A ono vlastně už to moje první vdávání byla taková ukázka toho mého životního postoje. Bylo to hodně ovlivněné tím, že moje maminka s mým tátou nežili. Já si tátu pamatuji tak nějak mlhavě do svých tří let, pak jsem o něm hodně slyšela od své maminky. Ne úplně v dobrém. Pro mě jako pro dítě to bylo strašně těžké, protože já jsem toho tátu milovala, aniž by to mělo nějaký reálný podtext v tom, že bychom měli nějak moc společných zážitků. Já maminku samozřejmě zpětně jako ženská a jako máma chápu, protože sama jsem teda třikrát rozvedená. Všechna tři manželství byla krásná, různě dlouhá, různě obohacující a někam mě vždy posunula. V případě svého táty jsem si nastavila takový životní postoj, že nebudu soudit něco, u čeho jsem nebyla. A tady je důležité říct, že jsem si poté, co jsem se s tím tátou vůbec nijak nevídala, tak jsem si k němu vlastně našla zpátky cestu ve chvíli, kdy mě v mých sedmnácti letech přišel domů jednoduchý na stroji psaný dopis adresovaný z jeho ordinace, protože byl doktor, kde vlastně byla úplně jednoduchá sdělení a otázka, zda ještě studuji a žiju s matkou. (smích)

Jenom takhle, jo?

Jo. A protože jsem byla bystrá holka, tak jsem si říkala “jo aha, tak tady jde asi o ty alimenty, o to pětikilo měsíčně”. Ale důležitý bylo pro mě to, že jsem se podívala na tu adresu a řekla jsem si, že mu to přijdu říct osobně, protože ho chci poznat. No a vydala jsem se k tátovi do jeho ordinace, tam jsem si počkala na konec ordinační doby, kdy už prostě čekárna zela prázdnotou, a pak se otevřely dveře a v nich stál ten můj táta – já jsem naprosto bezpečně věděla, že je to on, ačkoliv jsme se třeba jedenáct let neviděli.

Poznal tě?

No to bylo šokující, protože on jak otevřel ty dveře, tak se na mě podíval a řekl: “Ahoj holko, tak pojď dál.” Takže jsem šla normálně dál, a my jsme si opravdu krásně vykládali, najednou se ukázalo to, že mezi námi skutečně ta vazba byla a že on ke mně taky choval hezké city, ačkoliv tam byla ta propast toho, že jsme se léta neviděli. A vlastně, proč jsem se vdávala tak mladá? Prostě mně ten táta chyběl, což jsem tehdy nevěděla. To jsem si uvědomila, až když jsme se takhle začali vídat. Mezi partou výborných přátel, kde jsem se cítila strašně dobře, jsem poznala toho budoucího prvního muže. A náš vztah byl hrozně krásný, romantický. My jsme se vlastně znali rok, než jsme spolu začali chodit a potom asi dva roky, než jsme se vzali. A já jsem vlastně dlouhou dobu vůbec nevěděla, kolik mu je. Prostě jsem měla takovou romantickou představu. A on byl jako vůči mně hrozně pečující a ochranitelský. A poskytoval mi všecko to, co jsem potřebovala, protože prostě mi ten táta vlastně chyběl. Taky byl o 23 let starší než já.

Kdy se to zvrtlo?

Vztah byl krásný asi rok… Ve chvíli, kdy jsem se stala jeho ženou, tak se trošku změnila ta dynamika vztahu, jak už to tak bývá. Najednou jsem v sobě měla velký smutek, protože jsem měla vedle sebe člověka, kterého jsem neznala. Zjistila jsem, že mi kontroluje telefon a celý můj život. A řekla jsem mu: “Tak fajn, tak když mě nechceš takovouhle, tak mě nebudeš mít vůbec.” A prostě jsem se sbalila, odstěhovala a rozvedla.

Co bys žila s bláznivým stalkerem? Asi nebyl dostatečně sebevědomý.

Je to možné. Nic ve zlém, pánové. Každopádně prostě to takhle jako dopadlo.

Tak přeskočíme na manžela číslo dvě.

V té době, kdy jsem byla v tom prvním manželství, jsem studovala na svoji vysněnou profesi – porodní asistentku. Pak jsem začala pracovat a záhy jsem poznala svého druhého budoucího muže. Teď už taky bývalého. Vycházíme spolu do dneška. My jsme se seznámili na bowlingu v partě přátel a já si pamatuji, jak jsem si říkala: “Ježiš ten je hrozný, furt tady kolem mě voletuje a prostě vůbec mě nezajímá.” No a bylo to hrozně zajímavé, protože po tom celém dni na bowlingu už mi přišel trošku zajímavý a nechala jsem se pak pozvat na rande – a najednou tam prostě lupla ta chemie a fungovalo to úplně neskutečným způsobem. Bylo to taková ta obrovská zamilovanost.

A teď řekni, kolik mu bylo.

Ano, z extrému do extrému – když to nešlo, když to nešlo s tím starším, tak jsem si pak namluvila toho mladšího. On byl ale jen o tři roky mladší než já. Nicméně jsme vlastně po nějakých třech měsících našeho vztahu, kdy já jsem žila v domnění, že nemůžu mít děti, když jsem se o to předtím úporně snažila dva roky a i můj ženský lékař mi říkal, že mám obtíže, zjistili, že čekáme miminko. A vlastně my jsme se na miminko hrozně těšili, strašně jsme si to užívali, bylo to úžasné. A nějak tak bylo dané, že se vezmeme.

Takže manžel číslo dvě.

Takže to byl prostě manžel číslo dvě. A moje druhá zkušenost, která vlastně vyvrchovala tím porodem našeho syna. A v tomhle manželství jsme se měli fajn – nic nechybělo. No, ale v tomhle vztahu jemu začalo chybět vzrušení z toho nového.

Jemu začalo chybět svobodný život, že?

On si našel známost – když jsem na to přišla, tak to bylo hodně brutální zjištění pro mě. V té době byl synovi rok a čtvrt. A bylo to fakt těžké. On nejdřív říkal, že se chce najít a jít bydlet ke kamarádovi, ale pak to vyšlo najevo. Pak jsem i zjistila, že na našem společném počítači hledal už třeba tři měsíce zpětně společné bydlení s tou novou známostí. Takový bizár prostě. Jako samozřejmě mi bylo líto té situace, ale mě nejvíc naštval – možná toho i on sám lituje – jak pak přistupoval ke svému dítěti. Pánové, prosím vás, když už si urobíte dítě, tak ho taky vídejte, protože ono vás zná, ono po vás touží, ono vás chce a to, že manželka zrovna vás nechce, nebo vy nechcete manželku, tak to na tom nic nemění

To je strašně smutné.

Já tohle zažila jako dítě a v takové situaci to dítě zažívá opravdu velký smutek. To dítě to ovlivňuje dál a naší povinností je, aby se to dítě cítilo fajn a aby se dokázalo přenést i přes tu situaci – že prostě my dva jako rodiče spolu nejsme. A když teda ten můj bývalý manžel odešel, tak jsem trvala na tom, aby se s tím dětem stýkal – což jsem vlastně byla jedna z mála matek. Ale trošku jsem mu dělala naschvály, že jsem malého pořádně nakrmila, než jsem mu ho dala nebo mu dávala hrozně hlasitou hračku, se kterou si ale se mnou hrát nesměl.

Tak s tímhle malinkým zadostiučiněním bych uzavřela etapu manželství číslo dvě. A přejděme do manželství číslo tři. Vy jste se seznámili na jedné akci na párty, že jo?

Na té akci mi furt váznul v hlavě tenhle ten chlap, protože on se na mě neustále krásně usmíval, my jsme spolu tančili, on mi přinesl pití, držel mě za ruku… Prostě byla to zase ta romantika, ke které jsem tíhla od mládí. No a já jsem ho měla v hlavě a napsala jsem vlastně de facto inzerát na web té párty. No a ještě ten den mi napsal. A bylo to fakt hodně zajímavé, protože jsem zjistila, že žije v severních Čechách, kde já jsem v životě do té doby nebyla. No a domluvili jsme se, že přijedu za ním. No a já jsem vlastně přijela za ním a dá se říct, že jsem pak dalších dvanáct let neodjela.

Tak takhle se stalo, kterak se Pražanda přestěhovala na sever Čech.

Bylo teda pro mě těžce stravitelné to, že jsem zjistila, že je o šest let mladší než já. A měla jsem strach z toho vztahu samozřejmě, ale prostě jsem se nechala tím životem unést a do toho vztahu se ponořila. A on a celá jeho rodina s naprostou láskou a klidem přijali moje dítě, jako kdyby byl jejich vlastní.

Pamatuji se, že jsem až pochybovala, s kým ho máš – jestli s manželem číslo tři nebo manželem číslo dvě. My jsme se tady trošku pobavili, zasmáli a teď bych se vrhla trošku na tu smutnou stránku, která byla asi, dovolím si říct, nejtěžší v tvým životě.

Mně v roce 2012 odešli oba rodiče – taťka na jaře a mamka potom na podzim. Mamka bojovala s rakovinou prsa a byla po operaci, po chemoterapiích, ale prostě to nedopadlo. Léčila se s tím čtyři roky. Začalo to v době, kdy ten druhý manžel oznámil, že chce žít sám a zemřela, když jsem byla těhotná s tím třetím manželem – čekali jsme dceru. Já jsem z toho byla psychicky hodně na dně a hodně jsem se z toho hroutila. A o mamku jsem se starala, měla jsem jí doma do poslední chvíle. Byla to velice těžká zkušenost a pro mě vlastně rok 2012, 2013 byl jeden z nejtěžších období v mém životě. A to jsem netušila, že přijde období těžší. Takže musím říct, že to, co ten život vám dává do cesty, to nejsou překážky. To jsou vlastně momenty, které vás připravují na to, co třeba může přijít dál. A tím zrajete.

Potom jste tedy měli svatbu?

Ta svatba byla úžasná a Kristýnka – moje dcera – byla malinká, dvouletá, byla hrozně roztomilá. Takže svatba proběhla a já jsem potom zjistila, že jsem neplánovaně těhotná, což mi vlastně hodilo vedle do té mé práce. A třetí dítě je v dnešní době už hodně. No a tak přišlo třetí dítětko, přišel Matýsek. A on byl úplně úžasný. A s ním nás čekala teda velká zkouška… Matýsek nám umřel.

Vím, že tě týrám, když chci, abys o tom mluvila, ale přijde mi hrozně fajn, jak ty žiješ dál a našla jsi důvody, proč žít dál…

Je to hrozně emotivní. Každý, kdo měl možnost něco takovýho jako prožít, nebo ve svém okolí, nebo u lidí, které zná… Nemůžeme se pořád jen smát… On umřel ve spaní – zastavilo se mu srdíčko, bylo mu dvacet měsíců. Já jsem ho resuscitovala, bylo to pro mě jako pro zdravotníka strašně těžké, protože jsem to vlastní dě nedokázala zachránit… Z téměř neznámých příčin došlo k rozsáhlému zánětu srdce. Měli jsme i špičková vyšetření, ale ta věc, která mě šokovala, bylo, když za náma potom přišel pan primář a řekl: “Paní Bednářová, bohužel nejste první a bohužel nejste poslední. To, co se stalo vašemu synovi, je v podstatě velká reakce organismu na – řeknu to otevřeně – prostě na třetí dávku očkování, kterou dostal.” On měl i hodně oteklé stehýnko, měl opravdu problémy s tím chodit, ale vlastně vůbec nikoho z nás nenapadlo, že by měl takovýhle problém, že by se tam něco takového rozjelo. Takže tato životní událost s člověkem opravdu zamává a je pravda, že zamává jako i s lidmi kolem vás . A samozřejmě máte jako víc možností, co dál… Vy máte možnost se na to vykašlat, máte možnost ten život vzdát, máte možnost prostě zatrpknout, máte možnost prostě se uzavřít do sebe, tak pak taky můžete začít jíst hrst prášků každý den… A já v tomhle děkuji životu a děkuji svým rodičům, že mi dali takový základ a že jsem vlastně nepotřebovala žádný prášek, protože jsem cítila obrovskou potřebu si tím projít. Taky jsem viděla, že to tělo vám vlastně vyrábí opiáty, které vás sami utlumí, že vůbec ty prášky nepotřebujete – takže já jsem byla taková zabržděná, hodně jsem spala, ale vlastně jsem se z toho prostě prospala, probulela… A následně jsem za pár měsíců zjistila, že jsem vlastně znova těhotná. Nechali jsme tomu jako volný průběh, nebyla to nějaká potřeba nahrazovat. Nechali jsme to spontánně – že jestli ten život přinesl tohle a má přinést ještě nějakou jinou bytost do našeho života, tak prostě ať přijde. A ona přišla a v podstatě se narodila téměř rok po tom, co Matýsek odešel.

Jsi strašně silný člověk a já vím, že jsi si prošla tehdy těžkým obdobím a chtělo to čas, že…

Chtělo to čas, no.

Vy jste to, že Matýsek odešel oznámili i na Facebooku. Řekni mi – už kvůli tomu, aby lidi přestali soudit – proč někdy lidé dávají tragédie na sociální sítě?

To byla taková jakoby sebeochrana – a to z toho důvodu, že jsme měli kolem sebe spoustu lidí, kteří nás znali i osobně nebo profesně. Já vlastně svého muže poprosila, ať tam dá černobílou fotku Matýska. Dali jsme k tomu krátkou informaci, krátké sdělení, že prostě tady byl a už není. A chtěla jsem to z toho důvodu, že pro mě bylo strašně těžká myšlenka toho, že se vlastně vrátíme jako z té dovolené – protože ještě jako absurdita toho života je, že nám se tohle vlastně stalo na dovolené – že se vrátíme a všichni řeknou: “A kde je Máťa?” A podobně. A já jsem prostě chtěla eliminovat to, že mě to bude zas a znovu zraňovat a budu těm lidem zas a znovu odpovídat… Protože já jsem na to neměla sílu. Navíc je hrozně těžké čelit i bolesti těch lidí, kterým to sdělíš někde na ulici.

Děkuju, Veru, že jsi přišla, že jsi nám sdělila svůj příběh a já doufám, že pro vás to bylo inspirací a že se teď třeba necítíte tolik sami bý “v těch sračkách”. Musíš plavat, musíš plavat, musíš plavat.