Pro energetickou bezpečnost neděláme nic. Za obnovitelným byznysem je neuvěřitelná lobby, říká bývalý ředitel ČEZu

Jaroslav Míl hostem Prostoru pro dva:

Moderuje Markéta Šichtařová

Coby bývalý vládní zmocněnec pro jadernou energetiku určitě budete mít i velmi dobrý vhled do těch stávajících plamenných diskuzí kolem jádra. Nyní se mají dostavovat jaderné bloky. Jak konkrétně to tedy je? Kolik jich bude a jaký bude jejich výkon?

Naštěstí byla schválena ta menší varianta, to znamená dva velké jaderné bloky v Dukovanech s tím, že konečně byl vybrán dodavatel. Původní optimistický harmonogram podpisu kontraktu byl srpen 2023, ale teď to vypadá spíše na jaro nebo počátek léta příštího roku, což je relativně hodně pozdě. Ty dva bloky od korejského dodavatele je nakonec rozumné řešení s tím, že zcela určitě bude podepsána smlouva na první a pravděpodobně budou nějaké předplatby na technologii druhého bloku, aby se dosáhlo nějakých slev – jinak to v těch časových plánech zařídit nejde. Současné jednání je vlastně konkretizace té smlouvy, která byla připravena, protože součástí poptávkové dokumentace byl v podstatě i návrh kontraktu. Takže to období po vybrání je zbytečně dlouhé, myslím si, že stačili maximálně tři měsíce na doladění a podpis smluv. To by dalo i minimum prostoru pro spekulace různého typu, které teď probíhají o spolupráci – Korea versus Spojené státy – a myslím si, že by to vedlo i k tomu, že se větší část státní správy a samospráv probudí a uvědomí si, že je potřeba začít dělat ty věci, které jsou naprosto klíčové, abychom tu elektrárnu vůbec mohli začít stavět a abychom ji byli schopni provozovat.

Zatím ta samotná stavba není ani otázkou nejbližších měsíců. A víme, že tady v Česku mají tyto stavby navíc sklon se prodražovat a prodlužovat. Kdy odhadujete, že bychom mohli odebírat elektřinu z těchto dvou nových bloků?

Vyjděme z toho, že dnes máme již tři roky zpoždění na vydání platného územního rozhodnutí. To je prostě dané nečinností příslušných orgánů státní správy. Další věc, která nás výrazně limituje, je to, že už roku 2020 mělo být zahájeno školení úředníků ve samosprávách a ve státní správě, aby vůbec věděli, co je to jaderná elektrárna a byli připraveni na projednávání podmínek stavebního povolení. S tím jsme ale vůbec nezačali. Nevyužili jsme ani program, který třeba využilo Polsko. To spolu s Koreou založilo akademii za evropské peníze – možná i za miliardy – na vzdělávání a výchovu lidí v jaderné energetice, protože bez kvalifikovaného personálu na straně státu a samospráv a bez kvalifikovaného personálu na straně investora tu elektrárnu v podstatě nejsme z naší strany schopni realizovat. A tohle jsou limity, které dnes máme. Vyjdu-li z toho, že se tedy probudíme a stát tyto věci nastartuje, tak si myslím, že rok 2038-2039 by mohl být realistický.

Takže v roce 2039 bychom mohli mít k dispozici elektřinu z nových dvou jaderných bloků.

Minimálně z toho jednoho.

My současně tušíme, že celkem jistě už v roce 2030 budeme deficitní s naší výrobou energie – dost možná to bude už v příštím roce. To s tím rokem 2039 moc nejde dohromady. Máme tady vůbec nějakou koncepci, která řeší ten fakt, že tady bude určité období, kdy budeme spotřebovávat energie více, než kolik si jsme schopni sami vyrobit?

Tohle je dobrá otázka. Já odpovím trochu zeširoka. Začnu tím, že my jsme měli státní energetickou koncepci z roku 2011, která byla updatovaná v roce 2015 a kterou jsme v podstatě nenaplňovali. To přitom nebyl špatný dokument. Měl tu výhodu, že v jeho rámci byly věcné a časové plány a zároveň tam byla představa, kde se vezmou finanční zdroje. Nová koncepce – která měla být hotová již v roce 2020, nicméně je hotová až teď – je spíše takové obecné slovní cvičení a pro jistotu žádný konkrétní plán neobsahuje. Neobsahuje ani časové milníky a už vůbec neobsahuje přesné zdroje peněz. S tím by se možná dalo žít, pokud by základním parametrem a prvním kritériem pro českou energetiku a konkrétní kroky v příštích letech byla cena pro spotřebitele. To ale v podstatě nikoho na úrovni EU nebo České republiky nezajímá. Druhým kritériem by mělo být skutečné snižování emisí CO2, aby se nám nestalo, že v rámci nadšení pro snížení emisí CO2 v podstatě děláme všechny kroky k tomu, abychom emise zvýšili. Německo je toho brilantním příkladem a musím říct, že se německým politikům nedivím, že se po tak obrovských investicích raději nevyjadřují k tomu, že se něco nepovedlo a spíše dále tlačí na pilu. Říct německým občanům pravdu zjevně ani není dost dobře možné. Tím třetím kritériem je potom takzvaná energetická bezpečnost. To znamená, jestli vůbec jsme v krizové situaci schopni udržet plynulé zásobování. A tady se ukazuje, že toho zcela určitě schopni nejsme. V reálu pro energetickou bezpečnost neděláme v podstatě vůbec nic. A čtvrtým bodem by mělo být, zda odstraňujeme nerovnost na takzvaném trhu s elektrickou energií. Ono totiž to, čemu se říká trh, v Evropě v podstatě neexistuje. Existují oddělené obchodní zóny a existuje systém, kde dominantní spotřebitel a někdy i výrobce typu Německa – a to řeknu hodně mírně – ekonomicky kolonizuje své sousedy. To vede k velkým rozporům Německa s Itálií, se severními a dalšími zeměmi a nakonec i s Francii. Čtvrtým kritériem by tedy bylo, zda jsme schopni odstranit nesmyslná opatření na takzvaném trhu s elektrickou energií. Plnění všech těchto čtyř bodů při každém našem rozhodování o budoucím rozvoji české energetiky by mělo vést k tomu, že spotřebitelé budou mít elektřinu v dostatečném objemu, čase a v cenách, kdy jsme konkurenceschopní a kdy není nutno dotovat domácnosti v rámci energetické chudoby. A navíc bychom mohli mít dobrý pocit, že skutečně snižujeme emise CO2.

Takže my tady oficiálně máme energetickou koncepci, která je ale prakticky vzato nefunkční, protože je bez konkrétních cílů, konkrétního financování, bez konkrétního plánu pro zabezpečení energetické bezpečnosti a tak dále…

Je to tak. Například již v tom roce 2011 jsme měli definováno, že musíme mít postavené plynové spojení z terminálů na LNG z Polska přes Moravu do Rakouska a dále na jih. Nic z toho se nerealizovalo. Sice to bylo v době, kdy jsme měli takzvaně přátelské vztahy s Ruskem, nicméně to severojižní spojení je bezpečnostně zcela zásadní a dnešní stav to jen potvrzuje. To, že Německo snižuje objem přepravy plynu přes své území do České republiky – a to až o 80 procent – tak to je první varovná zpráva. Tomu tvrzení, že to je soukromá společnost a německá vláda o tom neví, na základě svých životních zkušeností a mnoha jednání s německými partnery prostě nevěřím. Ta druhá varovná zpráva je, že my vlastně nemáme zajištěné zdroje plynu. Dnes máme zajištěn LNG plyn z terminálu v Holandsku, nicméně ten kontrakt končí a následně bychom měli mít devět miliard metrů krychlových zajištěných z terminálu ve Stadu. Ale to je pro naši budoucí spotřebu žalostně málo a my nemáme dlouhodobé obchodní vazby. Všimněte si, že když došlo k ukončení přepravy plynu přes Nord Stream, tak zástupci německé vlády už snad druhý týden cestovali po světě a zajišťovali dodávky plynu. Zcela ignorovali to, že bude nějaký evropský postup – ten navíc do dneška neexistuje. A nás jako vnitrozemskou zemi by mělo zajímat, že potřebujeme diverzitu nejen zdrojů, ale i tranzitních tras. To je klíčový parametr – a k jeho naplnění nedošlo.

Vraťme se k tomu deficitu – možná už příštím roce budeme potřebovat více elektrické energie, než kolik jí vyrobíme. A jestliže nás tedy Německo kolonizuje, tak zatím odebírá energii od nás. Samo Německo i Rakousko je přitom deficitní. Tak od koho budeme odebírat my, když budeme deficitní též? Zbývají ještě nějaké zdroje, jak ten deficit budeme schopni nahradit?

Velkou chybou těch bilancí a všech těch představ nebo výpočtů je to, že počítají s ročním objemem. Když budete počítat roční objem, tak ono to plus minus vyjde. Potíž je v tom, že obnovitelné zdroje v některých dnech naprosto nevyrábí. Němci mají zainvestováno do obnovitelných zdrojů – zjednodušeně řečeno – zhruba 80 až 90 “temelínských bloků”, které dodávají jen jednotky procent a bývají brutálně deficitní. V ten moment prostě není odkud brát. Takže už teď se připravuje, že budeme řídit stranu spotřeby. To znamená, že stát bude spotřebitelům prostřednictvím svých orgánů říkat, jak, kdy a v jakém objemu mají elektřinu spotřebovávat. To je ale přece absolutní ústup od toho, co tady fungovalo a co tady má fungovat. Je to doklad toho, že ta zvolená cesta je prostě špatná a počítat dodávku elektrické energie pro spotřebitele a pro společnost v logice toho, že v ročním objemu to vychází, ale v některých dnech to prostě vycházet nebude, to je zcela zásadní chyba. Takhle to fungovat nemůže, protože bez elektrické energie nejste schopni zabezpečit základní věci. Mám trochu pocit, že všechno se začne řešit opět v době, kdy už bude prostě reálně pozdě.

Takže plán neexistuje, my jednoho dne budeme deficitní a v tu chvíli se pravděpodobně začnou vypínat ty velké provozy, které jsou velmi energeticky náročné. Je to tak?

Vidím to jako pravděpodobné. Pokud bychom to chtěli řešit včas, tak bylo potřeba mít obchodně zajištěnou dodávku plynu a zahájit skutečně velmi rychlou a včasnou rekonstrukci našich tepláren a některých elektrárenských bloků – pokud tedy počítáme s přechodem z uhlí na výrobu pomocí plynových zdrojů. Jiné řešení v podstatě pro nás neexistuje. Ona i ta výroba elektrické energie z elektráren používající plyn LNG, který ještě k tomu byl vytěžen frakováním, se emisně vyrovnává s výrobou elektrické energie z uhelných zdrojů – to je prostě fakt a pak je velkou otázkou, zda skutečně uhelné zdroje odstavovat. Samotní Němci se nikdy nepřihlásili k tomu, že by je odstavili před rokem 2038. Takže Česká republika má i z tohoto hlediska velkou nevýhodu. Ta absurdita je o to větší, že my vlastně platíme drahou elektřinu z titulu emisních povolenek, které se potom vrací zpět ve formě dotací na něco, co dál tu elektrizační soustavu destabilizuje. Všechny ty občasné zdroje energie v podstatě přispívají k nestabilitě soustavy a k tomu, že musíme zajišťovat operativní dodávku v době, kdy tyhle zdroje nefungují. Já si vždy vzpomenu na to, co tady bylo v roce 2002 – 1. ledna 2002 se otevíral velkoobchodní trh s elektrickou energií. Novináři se mě ptali, jestli se toho bojím. Já jim řekl, že se toho nebojím, protože výsledkem bude, že silnější budou ještě silnější a bohatší a pár institucí se na tom přiživí. V roce 2003 jsme díky konsolidaci distribučních firem snížili náklady na regulovanou složku elektrické energie a v těch pěti regionech, kde jsme vlastnili distribuční sítě, jsme na podzim zlevňovali. Říkám to proto, že ještě v tom roce 2003 na Ministerstvu průmyslu a obchodu bylo zhruba čtyřicet lidí pracujících v úseku energetika, a to včetně regulačního úřadu – dnes tam jsou stovky lidí. Elektrická energie byla tehdy dodávána za špičkových parametrů v cenách, které byly přijatelné a ze zdrojů, které splňovaly všechny emisní standardy, s distribuční soustavou, která na 300 procent splňovala evropské normy a se špičkovou přenosovou soustavu. Našel jsem si konkrétní datum v srpnu 2004, kdy byla bilance energetické soustavy taková, že vlastně jen pár procent potřebného výkonu bylo obchodováno, jinak vše stálo na dlouhodobých a stabilních smlouvách, které dávaly spotřebitelům jistotu cen, jistotu ekonomického výhledu pro jejich podnikání a spotřebitelům nízkou cenu energie, aniž by museli regulovat svou spotřebu. Po 20 letech jsme se dopracovali do situace, že musíme 28krát větší objem elektrické energie zajišťovat v krátkodobých čtvrthodinových limitech. A ta elektrizační soustava vlastně není optimalizace výroby v daném čase se spotřebou, ale optimalizace toku objemu finančních prostředků. Jako bychom zapomněli na to zásadní – že spotřebitel má mít výhodu z levných zdrojů energie a ne, že jsou obchodovány takzvané futures kontrakty, které nemají s dodávkou elektrické energie nic společného. A tohle všechno ten spotřebitel platí ve svých fakturách. To je zásadní chyba. A vrátím-li se k těm čtyřem bodům: Evropa ani Česká republika na tom ohledně energetické bezpečnosti nejsou tak, jak mají být. Vrátím-li se k snižování emisí CO2, tak zcela prokazatelně – a na příkladu Německa je to vidět – řada kroků nevede ke snížení emisí. Bohužel neodstraňujeme diskrepance na trhu s elektrickou energií, to znamená, že ten trh nefunguje a nebude fungovat, protože některé země zcela jednoznačně používají tu energetiku jako nástroj ekonomickému nebo politického ovládání okolních zemí. A není tajemstvím ani to, že švédská vláda odmítla pokračovat v projektu výstavby vysokonapěťové linky ze Švédska do Německa s argumentem, že Německo negativně ovlivňuje švédskou ekonomiku a je nespolehlivým partnerem.

Dejme tomu, že by někdo věřil, že výstavba těch dvou jaderných bloků spasí českou energetiku. My ale přece víme, že jaderná energie nemá překážet obnovitelným zdrojům. Co to znamená v praxi?

To je absurdní rozhodnutí Evropské komise v rámci takzvané notifikace jaderné elektrárny. To znamená přiznání určité výše veřejné podpory. Dnes je situace taková, že energetické firmy nestaví žádné nové zdroje, pokud tam nemají státní podporu – dotace na výstavbu, provoz nebo státní garance. A tak to je v České republice i jinde v Evropě. Takže přesouvají svůj byznys takzvaně do regulovaných složek, které narůstají. Platby za ně se s největší pravděpodobností zvednou minimálně o sto procent v příštích deseti letech, protože děláme vše pro to, aby tomu tak bylo. Jaderná elektrárna nám pochopitelně pomůže, nicméně je tady ono rozhodnutí ohledně notifikace, které bylo zveřejněno v krátkém tiskovém prohlášení Evropské komise 30. dubna a v celém textu nebylo dodnes zveřejněno, což je bezprecedentní postup. Každopádně se tam jasně říká a deklaruje, že jaderná elektrárna bude utlumovat svoji výrobu v závislosti na dodávkách elektrické energie z obnovitelných zdrojů. To znamená, že budeme zdroj, který je reálně nejlevnějším zdrojem základního zatížení, který je v českých podmínkách dosažitelný, regulovat podle přebytků v Německu. To je absurdní postup, který zaprvé mění ekonomiku té jaderné elektrárny a zadruhé popírá to, že jaderná elektrárna je zcela objektivně na základě mezinárodních studií i energetických agentur emisně méně náročná než větrné zdroje.

Ale výkon jaderné elektrárny se nedá regulovat tak, aby rychle najížděl na plný výkon a rychle se utlumoval. Co budeme dělat, když se vítr třeba rozhodne během pár minut nefoukat?

Tam je představa, že se bude například vědět, že bude příštích x dní výrazně větrno, takže se na to ta energetika může připravit. Já zastávám názor, že jaderná elektrárna tady není od toho, aby regulovala svou výrobu a výkon na základě toho, že je tady přebytek jiného zdroje, který je emisně víc náročný a ve výrobě na jednu kWh a MWh dražší.

My vlastně stabilní zdroje, které jsou možná méně nebo srovnatelně emisní, nahrazujeme za zdroje, které ale nepomohou s tím cílem přechodu na bezemistní energetiku. Je to tak?

Evropa se neřídí fyzikálními zákony. Politici rozhodují na základě víry. A dnes jsme v situaci, kdy za celým obnovitelným byznysem je neuvěřitelná lobby. Ta je natolik silná, že dokáže přesvědčit politiky k iracionálním rozhodnutím. Fascinující je, že účetní dvůr – takový auditor EU, který funguje především pro komisi – doložil, že neexistuje energetický trh – to nakonec říká i pan Draghi ve své zprávě – funguje na krátkodobých, a ne na dlouhodobých smlouvách. Doložil, že například obchod s emisními povolenkami byl manipulován a v jedné z posledních zpráv doložil fakt, že za vizemi takzvané vodíkové energetiky je především velká silná lobby a ty cíle jsou nereálné. Nejen věcně a časově, ale i finančně. Ale je to tak velký objem peněz, že ten racionální hlas nezazní. A diskuze se naprosto absurdně vrací k tématům oteplení, se kterým musíme něco dělat. Nikdo se přitom nezamyslí nad tím, že i kdyby docházelo k oteplení tak dramaticky, jak všichni předpokládají a příčinou skutečně byla energetika, tak Evropa už víc udělat nemůže. A bylo by daleko lepší ty finanční prostředky dávat na přizpůsobení společnosti a území každé země, aby dokázala s tím oteplením racionálně žít. A možná by to stálo i méně peněz a umožnilo by to lidem po tom roce 2050 fungovat. Třeba ve střední Evropě má podle těch predikcí být tak, jako někde ve středozemí. Nevím, jestli se to stane, ale přizpůsobení se na tento budoucí trend by bylo určitě lepší než vyhazování dalších tisíců miliard za něco, co ani v nejmenším nevede k pozastavení toho trendu. To je doloženo a není možné argumentovat, že tomu tak není. Problem politiků je, že oni by museli přiznat, že se spletli.

Jenom na okraj – my už jsme tady měli období, kdy bylo tepleji než je teď a nevedlo to k tomu, že by lidé masově vymírali. Naopak velmi negativní vliv na hladomory a na nemoci měly právě období větší zimy. Nicméně vy jste tady řekl, že neexistuje trh s elektrickou energií. Existuje ale Lipská burza. Ta tedy je, nebo není trhem?

Lipská burza je místem, kde finanční instituce energetických společností obchodují finanční deriváty. To nemá s fyzickým přetokem a dodávkou elektrické energie moc společného. To, že je manipulovaná, bylo prokázáno zcela jednoznačně – když dokážete obchodem šesti firem v objemu, který je úplně marginální, zvednout cenu elektrické energie na 1000 euro na MWh s tím, že během dalších třech dnů poklesne na 500 eur, tak myslím, že lepší doklad ani neexistuje. Lipská burza je navíc soukromá instituce, kde v žádném případě není povinnost být účasten. Ale řadě firem to vyhovuje, protože od toho odvozují například své ceníky. Absurdní na tom je, že na Lipské burze musíte skládat takzvané zajištění příslušných obchodů – tedy marginy – a v jednu dobu, myslím, že to bylo 2002, nebo 2003, tam bylo složeno přes 2300 miliard korun. Ve Skandinávii to skutečně vedlo k tomu, že příslušné vlády museli zajišťovat finanční zdroje pro své firmy a celkem logicky se potom nedivím, že s takto manipulovaným trhem nechtějí mít moc společného. Z tohoto hlediska je Česká republika vlastní obchodní zónou. Máme jedny z nejlevnějších výrobních zdrojů v Evropě a není nejmenší důvod, aby silová elektřina měla tak vysokou cenu, jako má. A kdybychom rozvíjeli regulovanou oblast byznysu – to znamená distribuci a přenos – tak, abychom eliminovali nestabilní zdroje – to znamená snížili náklady na udržování výkonové rovnováhy, takzvané podpůrné služby v soustavě – tak bychom snížili i tu příslušnou položku na našich fakturách. Ale doklad toho, že nás netrápí zvyšování cen a plateb za regulovanou složku je úplně elegantní: Bylo založeno takzvané datové centrum pro sdílení elektřiny z obnovitelných zdrojů. To se objeví u všech spotřebitelů na faktuře a argument bude, že to je málo, že to je pár korun. Nikdo se ale nezamýšlí nad tím, že to datové centrum je úplně zbytečné. Stačilo, aby tuto činnost dělal operátor trhu. Nemuseli jsme za miliardu budovat datové centrum a za další peníze ho udržovat v provozu. A proč to datové centrum mají platit všichni spotřebitelé? Přece je tady drtivá většina společnosti, která žádnou fotovoltaiku na střechách nemá, ale pak je tady i ta část, která má fotovoltaiku a žádné sdílení nerealizuje. Tak proč to neplatí ti, kteří využívají tuto službu? Přece každý by měl platit za svoji službu a ne, že vy budete platit za službu někoho jiného. Minimálně nad tím by se každý měl zamyslet. On ten celý systém budování obnovitelných zdrojů fotovoltaik v České republice je absurdní, protože nejenže zvyšuje náklady na regulovanou složku, ale jestli si někdo stěžuje na solární barony z roku 2010, tak ten dnešní dotační systém je ekonomicky daleko výhodnější než provozní podpora, která tenkrát byla učiněna. Celý systém je o to absurdnější v tom, že by vlastně bylo daleko lepší, aby na každé střeše byl třeba výkon 2 až 3 kW, a ne, že tam bude 10 a více s tím, že musíte vytvářet sofistikované bateriové řídící systémy a zatěžujete tu soustavu dodávkou směrem z nižšího koncového místa do soustavy nahoru – to znamená, že musíte způsobit úplně transformaci energetiky, která i bude dramaticky dražší.

Vy jste to už naznačil, ale pojďme si to ještě říci: Proč je pro koncové spotřebitele u nás ta elektřina dražší než v jiných zemích?

Je to souhra mnoha okolností a toho, že je jen malý zájem na tom, abychom se soustředili na konečnou cenu elektrické energie pro spotřebitele. A všimněte si, že spotřebitelé – a tím míním i průmysl – vždy žádají vládu o dotace. Nikdo z těch velkých spotřebitelů se nezamýšlí nad tím, že by bylo daleko lepší žádat po vládě, ať realizuje energetický systém, který není postaven na dotacích a na nestabilní výrobě, která výrazně ztěžuje plánování provozu a který by stál především na dlouhodobých kontraktech vycházejících z nějaké míry zisku. Takhle byla třeba postavena i ta notifikace. Stát měl vykupovat elektrickou energii z nového jaderného zdroje, takzvaný PPA kontrakt, a mohl ji prodávat na volném trhu podle svých podmínek, ale mohl také se svými největšími spotřebiteli uzavírat transparentní dlouhodobé bilaterální smlouvy na 10, 15, 20 let, čímž by zajistil dostatek finančních zdrojů pro investora do jaderné elektrárny, aby se mu vrátila ta daná investice. Z 95 procent to stejně platí stát a když by tu elektřinu prodával dráž, tak ten zisk mohl dát do faktur každému spotřebiteli, a to domácnostem nebo firmám ve formě bonusu. Místo toho jsme akceptovali skutečnost, že budeme obchodovat elektrickou energii v režimu takzvaného contract for difference, což je zcela nefunkční model – to přiznala i Evropská komise – a zároveň budeme mít povinnost prodávat 70 procent výroby na takzvaný day ahead market, to znamená na denním trhu – na další den. To je úplně absurdní stav. To nemluvím o tom, že 30 procent máme prodávat transparentně v rámci tržních podmínek. Tuto elektrárnu platí z 95 procent daňoví poplatníci a měli by mít výrazný ekonomický efekt z toho, že ta elektrárna byla jimi financována. Jaderná elektrárna Temelín byla postavena z peněz soukromé společnosti. Stát nedal jedinou korunu dotace, stát nedával garance, stát nedával žádnou podporu a přesto ta jaderná elektrárna dokázala vyrábět pod jednu korunu na kWh v době, kdy byla uváděna do provozu a měla nejvyšší možné odpisy. Dnes jsme v úplně jiné situaci. Bez státu není možné v podstatě nic udělat, zahraniční banky to nechtějí financovat bez garancí státu… Ale tenkrát to ČEZ zvládl. To znamená, že jsme změnili energetiku do zcela nefunkčního a drahého systému. A ještě k tomu jsme v situaci, kdy zmizel zájem o konečnou cenu pro spotřebitele. Dnes slyšíte, že nový zdroj bude levný a že bude garantovaný. A já kladu otázku: Jak bude garantovaný, když dnes máme ty zdroje ještě levnější a tu elektřinu máme drahou? Ty sliby o nějaké levnosti jsou jen v logice toho, že při tom contract for difference to bude doplácet opět daňový poplatník. A to je prostě špatně.

Vy jste řekl, že cena pro spotřebitelé nikoho nezajímá. Já mám trochu podezření, že zajímá, ale naruby. Na úrovni Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila, že energie musí zdražit natolik, abychom změnili naše chování. Jako kdyby z té Evropské komise šla nějaká snaha ty ceny spíš zdražit než zlevnit, že?

Je to naprosto neuvěřitelný a nesmyslný výrok, protože i ta Draghiho zpráva dokládá, že Evropa má mnohonásobně dražší energetické vstupy – ať už plyn nebo elektrickou energii – než třeba Spojené státy – o jiných zemích ani nemluvím. A průmysl se v podstatě stěhuje z Evropy. Pro mě je nepochopitelné, že takový výrok může vůbec zaznít, protože to znamená, že regulujete společnost tak, aby plánovaně zchudla. Ona ještě v dalším výroku říká, že vlastně vytvoříme fond, ze kterého budeme dotovat ty, kteří budou v energetické chudobě. To má být nějakých 40 až 60 procent obyvatel. To je absurdní postup, ke kterému jsme se nikdy neměli dopracovat a je skutečně postavený na té ideologii a na víře, která je dnes v Evropě široce uplatňována. Já věřím, že v momentě, kdy to skutečně bude docházet i v rámci takzvaných emisních povolenek na bydlení a na dopravu, že bude docházet k určitým diskuzím, které povedou k pozastavení a přesměrování celého tohoto nesmyslného procesu a že nebude schválen ten plán pana Draghiho, že Evropa se může zlepšit jen, když se do ní nalije dalších 5000 miliard euro půjček, protože dávat peníze a zadlužovat budoucí generace a sypat tyto peníze do neefektivní černé díry, to je prostě zhůvěřilost – mírně řečeno.