Před zápasem je tělo v módu přežití. Nevysvětlíš mu, že to skončí a se soupeřem se obejmete, říká Inkvizitor

Rozhovor s Miroslavem Brožem:

Moderuje Adéla Konewka

Měla jsem tady nedávno Makhmuda Muradova a ten říkal, že se na něj Bůh dívá a ví, jestli dostatečně pracoval, nebo nepracoval a na to konto zařídí výhru, nebo prohru. Máš i ty s tím nahoře domluvené něco ohledně výher a porážek? 

Vezmi si, že když já budu dělat všechno pro to, abych uspěl a soupeř udělá to stejné, tak kde je to měřítko toho, kdo udělal víc? Pán Bůh nás všechny sleduje a každý jsme zodpovědný za svoje činy. Dělal jsem i hokej, ale stát v tom tunelu před zápasem je strašně jiné.

V čem?

Je to zkrátka jiné. To tělo jde bojovat o život a ty mu nevysvětlíš, že to je zápas, který skončí a pak se obejmete. Já jsem to řešil i s mentálním koučem, protože jsem měl po jedné porážce velké problémy. Tělo se dá do módu přežití. Hodně zápasníků před zápasem onemocní nebo se zraní, protože tělo se tomu souboji absolutně snaží vyhnout. Ale z hlediska nervozity byl hokej horší. Já jsem byl brankář a když jsme dostali gól, tak to schytal celý tým, ale v zápase dostanu do držky jenom já a asi proto, že jsem se špatně připravil.

Jak moc klíčoví mohou být lidé, kteří během zápasu stojí za tou klecí? Často na vás křičí a mě by zajímalo, jestli to vůbec vnímáte.

Dřív jsem je moc neposlouchal, ale občas na mě křičí něco, co bych rád udělal, ale zkrátka to nejde, protože mám tu ruku třeba zablokovanou a opravdu s ní nemohu pohnout. Takže občas to může vypadat tak, že to udělat nechci, ale není to pravda. Potřebují mít za klecí lidi, které mám rád. Před zápasem rád volám se svým mentálním koučem. 

V tuhle chvíli máš tři týdny do dalšího zápasu. Říkal jsi, že bude možná poslední, ale já jsem myslela, že se chceš rozloučit v Edenu.

To určitě chci – rozloučím se tam v červnu. Končím kvůli zdraví. Pětadvacet let dělám vrcholový sport a každý den do toho jdu naplno. Už snad ani nespočítám, kolik jsem měl zranění. Také mám perfektní ženskou, kterou si chci vzít a chci založit rodinu.

Kolik peněz proděláš, když nenastoupíš na zápas?

Ta příprava stojí kolem sto až sto padesáti tisíc. Jenom jídlo mě měsíčně stojí třicet tisíc, protože jím zdravě a kvalitně. Nejsem žádný milionář, ale jsem rád, že mám kolem sebe dost sponzorů. Končím i kvůli tomu, že bych chtěl trénovat děti – a tím bych se chtěl živit. Dva kluci, pod které jsem se podepsal, jsou teď v NHL. Strašně mě to naplňuje.

Ten tlak na výhru a na to být nejlepší na sebe vytváříš ty sám? Víš, kde to má kořeny?

Všechno to určitě pramení z toho, když jsem byl dítě. Moji rodiče se rozvedli a bydlel jsem s tátou – máma odešla… Hodně mě to poznamenalo. Pak jsem byl dobrý v hokeji a přišlo zranění. Zažil jsem v životě hodně zklamání a hodně se zklamání bojím. Petr Žídek mi s tím hodně pomohl.

Jaké nejčernější myšlenky jsi měl?

Měl jsem pocit, že je moje práce nedoceněná a jsem hodně emoční. Naopak v osobním životě jsem docela citlivý – myslím si, že mi v tom dětství chyběla máma.

Tvá máma si našla jiného partnera a odletěla do Ameriky. Kolik ti bylo let?

Bylo mi dvanáct a do osmnácti let jsem se s ní nebavil. Odpustil jsem jí a miluji oba rodiče. Ona mě chtěla vzít s sebou, ale já jsem nechtěl. Táta mě vychovával tak, ať se nevážu, aby mi nikdo neublížil, a to mi způsobilo problémy v mých partnerských vztazích. Takový styl života ale nešel dohromady s mou vírou. Skončil jsem s hokejem, začal jsem si užívat a MMA i trénování dětí mě zachránilo. Odchod mámy byl strašně těžký a nesu si to s sebou celý život. Možná jsem vypadal, že to zvládám, ale vůbec to tak nebylo. A když už si někoho vezmu, tak se nechci nikdy rozvést. 

Cítím z toho velkou sebereflexi.

Já mám obrovskou vůli a jsem hodně sebekritický. 

Můžeš být na Boha navštvaný? Zazlíváš mu občas něco?

Ne, to ne. Já mám k Bohu strašný respekt a nikdy bych si to nedovolil. Nechtěl jsem si ale třeba přiznat, že mám jít do nižší váhy. V tom sportu jsem obrovský extrémista – buď všechno nebo nic. S dietami jsem šel také do extrému. Byl jsem schopen shodit šestnáct kilogramů za třináct dní, nebo jsem jedl dva měsíce jen jedno jídlo. Extrémní to se mnou bylo i na párty. Když jsem se opil, tak jsem byl hodně agresivní. Dnes jsem spokojený, vyrovnaný a chci skončit na vrcholu. 

Co nejhoršího jsi pod vlivem alkoholu udělal?

Nejhorší byly asi bitky. Já jsem byl provokatér. Byl jsem strašně zklamaný z toho, že jsem skončil s hokejem. Představ si, že něco miluješ, od deseti let se tomu věnuješ naplno, ale pak se zraníš a najednou konec. Byl to můj dětský sen a jak ta máma odešla, tak jsem se na ten hokej hrozně upnul.

Kolik ti bylo, když jsi se zranil?

Sedmnáct let. Pamatuji si, jak mi došlo, že mi ujel vlak.

Kdy jsi poprvé sáhnul k flašce?

Nebyl jsem žádný alkoholik, ale měl jsem úzkostné stavy a když jsem se napil, tak zmizely. Neuměl jsem to správně zpracovat.

Řešila ty bitky někdy policie?

Kdyby jeden kluk podal trestní oznámení, tak by z toho byl průser, ale on ho nepodal. Byl to už můj několikátý průser za sebou a řekl jsem si “stop”. Musím říct, že od té doby skoro nepiju. Všechno změnilo to moje velké zranění. Urval jsem si kolenní vazy a doktoři mi začali říkat, že budu muset asi skončit. Najednou jsem si uvědomil, že žiju pro něco, co je strašně pomíjivé.

Upřímně – jsi první fighter, který mi tady říká, že má nějaký plán B.

Odejít na vrcholu je strašně hezké a nikdo ti to nevezme. Trénovat děti je navíc strašně naplňující – člověk se jim věnuje a vidí, že oni to vrací nazpátek. Jsem rád, že mě mají rádi a respektují mě.

Mluvil jsi o těch tvých úzkostných stavech – jak to vypadá?

Člověk, který to nikdy nezažil, to nikdy nepochopí – vůbec nežiješ, jenom přežíváš a necítíš radost. Prostě mě nic nebavilo a třeba jsem někde fyzicky byl, ale mentálně jsem tam vůbec nebyl. Vůbec jsem neposlouchal, byl jsem úplně mimo. Naštěstí jsem se s tím naučil pracovat.

Bral jsi někdy i léky?

Ano, první jsem dostal ve dvanácti letech, když odešla máma. Můj mozek neumí vyrábět tolik serotoninu, takže si ho musím dávat uměle. Teď už žádné prášky neberu a umím s tím pracovat.

Je pravda, že musí gólman umět rozštěp, provaz a tak dále?

Dřív jsme třeba vůbec nechodili do posilovny, vůbec po nás nechtěli, abychom cvičili. Dneska musíš samozřejmě hodně trénovat. Gólman musí být silný, komplexní hráč a hlavně na to musí mít hlavu, protože on je ten, který nechytne ten puk.

Co probíhá v hlavě gólmana, ke kterému se blíží útočník?

Já jsem měl v hlavě tak tři scénáře, co může udělat. Dá se předvídat podle jeho nastavení hokejky. Člověk musí umět číst hru.

Jak učíš děcka, aby se vyrovnaly s tím, že jim ten gól prostě prolít?

Hodně se o tom bavíme. Zažil jsem to, umím to pochopit a umím se vžít do jejich situace.

Chtěl bys být agentem, naučit se dobře anglicky a jezdit na stáže do Ameriky. Můžeš se tím uživit i v Čechách?

Já s tím začínám a uvidím, jak to celé dopadne. Rozhodně je to těžké, ale jsi svým pánem a můžeš si to naplánovat. 

Na co se teď nejvíc těšíš?

Na dovolenou a chceme mít svatbu v zahraničí. Strašně jsem se bál skončit a dva roky mě nebavil skoro žádný trénink – a to trénuji dvakrát denně. To je ten nejlepší čas skončit.

Je hokej sport pro ženy? Je MMA sport pro ženy?

Mě ty ženský moc nebaví, ale Terka Bledá je skvělá zápasnice a fandil jsem jí. V hokeji jsem začal trénovat Julču Pejšovou – to byla naše reprezentatční gólmanka. Byla zraněná, ale teď se vrací. Jestli se mi ženský hokej líbí, nebo ne, to je jedna věc, ale musím říct, že ona tomu dává všechno a strašně si to zaslouží. Teď jsem dostal i její kamarádku, Míšu Hesovou, což je naše asi nejtalentovanější gólmanka ve svém ročníku. Chytá v Americe na univerzitě, chytá v reprezentaci a je strašně dobrá. Dávám je za vzor i klukům, kteří do toho nejdou ani zdaleka tak naplno jako ony dvě. Jde o to, že obecně jsou ty holky vyspělejší a zvládají trénovat společně s kluky. Jenže pak se to začíná lámat kolem toho patnáctého roku, kdy kluci začnou dospívat, holky jim přestávají stačit a musí začít hrát tu svou ženskou ligu. Mám štěstí, že si vybírám děti, které trénuji. Vybírám je podle povahy – chci děti, které tomu dávají všechno. Jsem jejich kámoš, ale jsem přísný.

Finální rozstřel – hokej nebo MMA?

Asi šedesát na čtyřicet pro hokej.

Díval by ses radši na ženský hokej, nebo na ženské MMA?

Na ženský hokej.

Je horší dostat gól, nebo dostat přímý direkt na bradu a usnout?

Dostat gól. Když dostaneš na bradu, tak si nic nepamatuješ.