Poláky všichni vnímali jako zaostalou periferii Evropy, dneska mají nejvyšší růst na světě

Polské dějiny jsou značně odlišné od českých – jsou sice také definovány vztahem k Německu, ale mnohem více také k Rusku. Z pohledu obou mocností bylo Polsko vnímáno jako zaostalá periferie, kterou je potřeba kolonizovat. Zároveň v dějinách Polska hraje významnou roli Polsko-litevská unie, stát budovaný od začátku jinak než další evropské říše: decentralizovaně. Centralizované státy však vnímaly tento státní rys za slabost vhodnou k využití, a tak byla unie na konci 18. století rozparcelována sousedními impérii, což lze vnímat jako počátek truchlivých osudů střední Evropy v následujících staletích.

Po úvodu vymezujícím tyto pojmy včetně náhledu na to, co je to „realistické“ piastovské Polsko, snažící se udržet v tradičních polských državách, a co je to „romantizující“ jagellonské Polsko, pro které je živá vzpomínka na dávný mnohonárodnostní stát, se diskuse sourozenců a s jejich hostem stočí třeba k tomu, jak veliký myšlenkový vývoj prodělalo polské myšlení v druhé půli dvacátého století, kdy reformulovalo svůj vztah k sobě samému a začalo respektovat, že stará polská kulturní centra jako Lvov či Vilnius již nebudou polská a že naopak bytostným zájmem další klidné existence Polska jsou nezávislé a svobodné Bělorusko, Litva a Ukrajina.

Snaha urovnat vztahy se sousedy a organizovat si je po svém, bez diktátu kterékoli mocnosti, položila základ středoevropského zázraku, ke kterému došlo v roce 2022 po ruské invazi na Ukrajinu: tehdy bývalé sovětské kolonie dokázaly táhnout pospolu za jeden provaz, takže – jak říká Maciej Ruczaj – tehdy „ocas mával psem“. To znamená, že státy našeho regionu, které v Evropě většinou hrají druhé housle, dokázaly přetavit svou zkušenost s ruským imperialismem v politiku, již přejala celá Evropa. Politika ale není jen růžová a vítězná: jako bolavá rána naší části Evropy se totiž ukazuje Bělorusko, bez jehož samostatné existence nefunguje koncepce bezpečnostní zóny mezi střední Evropou a Ruskem. Úkolem Polska tak mimo jiné je usilovat, aby se nevytratila běloruská občanská společnost.

Ačkoliv to je vlastně úkol celého bloku bývalých lidových demokracií, jejichž silnou vzájemnou provázanost potřebujeme z ekonomických i bezpečnostních důvodů. Jaké tedy jsou (politické) vazby mezi Polskem a Českem? V této části Maciej Ruczaj vyjasní, že Češi jsou národ, který má rád praktické věci, a proto vstřícně reaguje na „polský modernizační zázrak“, uvede, že Poláci se stydí za okupaci Československa víc, než nakolik jim ji Češi vyčítají, probere se možné pozadí vztahů někdejšího českého a polského disentu a nakonec se Lukáš s Maciejem mírně pohádají o tom, kdy a zda vůbec má smysl z veřejného prostoru odstraňovat symboly ruské moci a poroby. Je důležitější bourat sochu maršála Koněva, anebo by bylo lepší dostavět dálnice do Polska? A není náhodou Česko dostatečně bohatá země, aby zvládla obojí současně?

Aneb konečně podcast, kde se vztahy mezi sousedy řeší do hloubky.

Předchozí epizodu podcastu Hej Slované si poslechněte zde:

Jak jsme pomáhali Rusům. Československo mělo pro emigranty jasně nastavená pravidla | Radio Prostor

www.radioprostor.cz

Před sto lety Češi zachránili desetitisíce Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších občanů zaniklé Ruské říše, kteří prchali Evropou před bolševickým terorem. Mladé Československo byl jediný stát na světě, který dokonale organizoval svou imigraci, měl pro ni pravidla a příchozí si důsledně vybíral. Programu se říkalo Ruská pomocná akce a měl pomoci v zemědělství či v technice. O podrobnostech této akce, o celé jedné zapomenuté emigrační vlně, o tom, jak jsme jako Češi uspěli, ale následně také hanebně selhali, diskutují s historičkou Danou Haškovou ve třinácté epizodě svého podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi. Tradičně ji vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.