Pláč je zdravý a bolest přirozená. Nejhorší je zamést trable pod koberec, říká psycholožka Plíčková

Rozhovor s Olgou Plíčkovou:

Stala se tragická událost – Viktorka, naše kamarádka, tragicky zemřela a zanechala tady tři děti v různém věku. Jak se s takovou událostí může dítě vyrovnat?

To se asi nedá říct, záleží na povaze. Když to dítě už vnímá své okolí a speciálně jedná-li se o tak blízkou osobu, jako je vlastní máma, tak si to dítě rozhodně všimne, že tam ta maminka není a bude po ní pátrat. A myslím si, že všem generacím prospívá, když to trauma nebo ta zlá událost není tabu. Zametat pod koberec bývá to nejhorší, co můžeme udělat. Často vás chtějí vaši blízký před něčím uchránit, nechtějí vás trápit a zatížit. Je to projev péče a projev snahy vás chránit, což je chválihodné a srozumitelné, ale bohužel se to často míjí účinkem. Navíc malé děti nerozumí konceptu smrti, je pro ně těžké pochopit, co to přesně znamená. Pomáhá vytvoření takzvaného bezpečného prostoru, kde mohou projevit své emoce a vědí, že je to v pořádku.

Jak s dětmi komunikovat smrt rodiče, pokud šlo o nějakou nešťastnou nehodu?

Ta smrt je těžká sama o sobě. Já bych se na to dívala vždycky individuálně, z pohledu té zralosti toho konkrétního dítěte, snažila bych se být co nejblíž pravdě, i u těch nejmenších dětí. Ale samozřejmě s ohledem na jejich schopnost něco pochopit. To znamená, že u teenagera bych to vůbec neřešila, tam už bych tu pravdu řekla tak, jak je. U těch menších dětí bych se držela jenom toho, že došlo k tragédii, že tady maminka, tatínek, sourozenec, nebo zkrátka kdokoliv, není. A detaily bych asi neprobírala, nebo jen velmi povrchně. Ta tragická událost je na druhou stranu i příležitostí se semknout, vytvořit pevně propletenou komunitu podpory a to může posílit všechny zúčastněné. Samozřejmě ta cena za to je příliš vysoká a nikdo si nepřeje, aby nás posílilo něco tak tragického. Ale když už se to stane, tak je to opravdu příležitost k prohloubení vztahů v dlouhodobém horizontu. Když spolu lidé dokáží otevřeně komunikovat a sdílet emoce, které takovou tragédii doprovázejí, tak je to neuvěřitelným způsobem sblíží. To je ta cesta, kterou doporučuji.

Jak byste poradila dospělým, kteří řeší nějakou tragickou událost? Často to totiž neustojí a jdou od sebe.

To souvisí i s tím, že my nejsme vychovávaní k nějakému sdílení emocí. Naopak, to bylo vždy vnímané spíš jako přítěž. To znamená, že my žijeme ve společnosti, kde s těmi emocemi neumíme zacházet. Nikdo nám neřekl, jak se to dělá, abychom nějakou tragickou událostí prošli. To znamená, že to, co jsem řekla, tedy nás to může sbližovat, je nějaký ideál, kterého většina z nás bohužel nedosáhne. Přesto je důležité o něm vědět, protože je to taková severka, která nám ukazuje, kudy jít. Je pravda, že se to mnohdy nepodaří a lidi to spíš rozpojí, protože se o tom neumí bavit.

Ta komunikace je tedy ten problém?

Ano a zároveň je to také tím, že si tu tragédii člověk nedokáže vnitřně připustit. Nebaví se o tom tedy ani se svým protějškem, ale ani sám se sebou – vůbec na to nechce myslet, chce, aby žil v úplně jiném světě, kde se něco takového nestalo. Ukazuje se, že ženy jsou častěji diagnostikované s depresí a úzkostí než muži, ale muži mají větší problémy se závislostí, nebo problémy se zákonem způsobené agresivním chováním. Zdá se tedy, že muži jdou do té agrese a ji obrací dovnitř. Mladá generace mi osobně dává velkou naději, že jejich děti budou umět s těmi emocemi lépe zacházet.

A není mladá generace přecitlivělá a příliš křehká?

Asi mi vysvětlete, jak vy osobně vnímáte přecitlivělost.

Například, že když se mi zlomí nehet, tak se z toho nehroutím, budu se hroutit až ve chvíli, kdy dostanu rakovinu.

Tedy nehet vs. rakovina. K tomu mě k tomu napadá, že je to opět velmi individuální. Protože když si vezmete malé dítě, kterému se rozbije oblíbený vláček, tak z toho bude třeba dva dny špatný. Z pohledu dospělého, který řeší dvě hypotéky a jestli ho nevyhodí z práce, je to úplná prkotina. Tedy důležité je vědět to, že máme každý jiné hranice. To téma také hodně otevírají sociální sítě. My jsme vyrůstaly v době, kdy nic takového nebylo – oni opravdu vyrůstají v naprosto jiných podmínkách a to s mobilem v ruce, na sociálních sítích a naprosto veřejně. To přináší problémy, které si my, jako generace X, těžko představíme a proto je nemůžeme posuzovat našimi měřítky.

Nemůže způsobit ta přílišná otevřenost dnešní mladé generace trauma?

Může a děje se to.

A co s tím?

Pro mě jako psychologa, je takovým klíčem otevřenost, mluvit o tom, porovnávat zkušenosti a budovat vztahy offline i online, protože důvěra může panovat i v tom online světě. To je oblast, kterou teprve zkoumáme – jestli se mohu přátelit s někým, koho jsem v životě fyzicky neviděla. Je to velký otazník. Trauma jinak není nutně to, co se stalo, ale to, co se dělo potom. Protože, když se vám stane něco zlého a máte kolem sebe síť vztahů, nebo aspoň jednoho člověka, ke kterému máte důvěru a který vám je oporou, tak je dost pravděpodobné, že se to zranění zahojí. Zbyde jizva, ale zranění se zahojí. Kdežto trauma si můžeme představit jako otevřenou ránu, která hnisá a je pořád aktivní. Ta událost se nikdy nedostala do minulosti a pořád vás neustále ovlivňuje. A pokud v mém okolí není nikdo, komu věřím, tak existuje linka důvěry, která je zdarma. Je tam někdo laskavý, kdo jim bude naslouchat, mohou volat opakovaně, mohou se svěřit a aspoň na chvíli mít pocit, že v tom nejsou sami.

Lidé jsou na sociálních sítích hodně závislí, že?

Nebyla bych tak pesimistická, data na to úplně nejsou. Je to málo prozkoumaný fenomén. A to, že o sobě někdo říká, že má závislost na sociálních sítích, ještě nemusí znamenat, že tu závislost opravdu má. Samozřejmě člověk je schopen být závislý úplně na čemkoliv – na seriálech, nakupování, čokoládě… Tedy není divu, že máme potřebu být neustále na sociálních sítích a už si bez toho nedokážeme ten čas představit. Ale když nás to neničí a když si třeba analyzujeme, co tam děláme a zjistíme, že tam pracujeme, že tam opravdu nějak konstruktivně debatujeme s užším kroužkem lidí, kteří se zajímají o stejnou věc, že se tam inspirujeme zajímavými informacemi nebo tipy na cestování, tak bych to neviděla tak pesimisticky. Třeba můj táta ještě zažil to, že ho jeho máma i prarodiče odháněli od knih. Říkali mu: “Jdi dělat něco pořádného, zase se tady válíš s knížkou.” Dříve to bylo vnímané jako flákání se, jako něco, co nemá žádnou přidanou hodnotu, co člověka odvádí od té pořádné práce, kde jsou vidět ty výsledky. Nechci tím vůbec bagatelizovat studie, které prokazují, že když má člověk nízké sebevědomí, je špatně zasíťovaný v offline světě a je na sociálních sítích pasivní, to znamená, že tam nic sám nepřidává, ale všechno sleduje, tak to má opravdu negativní vliv na duševní zdraví. Má to velký negativní vliv na naši schopnost soustředit se.

Na druhou stranu to má ta dnešní mladá generace dost těžké – skoro každý je dnes “celebrita”.

Myslím si, že se vzájemně můžeme obohatit, když spolu budeme mluvit. Co se nemění je třeba zlomené srdce – jak přestát zlomené srdce, trauma nebo nějakou zlou událost. Tam si fakt můžeme předávat ty zkušenosti, tam má ta starší generace co předat, má co říct. A naopak se může starší generace nechat obohatit tím, že zjistí, k čemu všemu se dá použít TikTok nebo YouTube. Někdy se díváme na druhé člověka a říkáme si, že má dobrý život a nechápeme, proč trpí depresemi nebo úzkostmi. Každý člověk, který má depresi nebo úzkost, k tomu má důvod, ale ne každý člověk, který k tomu má důvod, dostane depresi nebo úzkost. Protože jsme každý jiný.

Může se člověk narodit se sklony k depresi nebo úzkosti?

Jsou k tomu nějaké dispozice, ale nejsou veliké. Na druhou stranu, oblast genetiky není prozkoumaná úplně dokonale. Tam se pořád učíme, takže kdo ví, co o tomhle budeme vědět za padesát let. Ale v tuhle chvíli nemůžeme říct, že by byla deprese nebo úzkost způsobena geneticky. Každý člověk má to slabé místo někde jinde. Pro někoho je to duševní zdraví, pro někoho je to fyzické zdraví, pro někoho něco mezi, tedy psychosomatika. A když je toho tlaku na člověka příliš, tak se to slabé místo projeví – u někoho dřív, u někoho později. To znamená, že jsme všichni někde zranitelní, ale ta zranitelnost se projevuje u každého z nás jindy a jinak.

Jak zvládnout bolest? Jak ji překonat a jak si s ní poradit?

Na to nemám jednoduchou odpověď. S bolestí se nakonec nedá dělat nic víc, než ji přetrpět. Ta bolest je přirozenou reakcí na něco, co zraňuje a stejně jako když se říznu, tak to prostě bolí. Takže když mi něco řízne na duši, tak to také bolí. A teď stejně jako v tom fyzickém světě, já si můžu pomoct – když se říznu a fakt to hodně tepe, tak si můžu vzít prášek na bolest, ono to na chvíli přestane, já se třeba vyspím a takhle to překonám, než se to zahojí. U toho duševního je to těžší v tom, že to není jakoby vidět zároveň není jasně daná hranice, za jak dlouho ta bolest přejde. U někoho to trvá měsíc, u někoho rok. I tam se nabízí možnost řešit symptomy. Lepší, než sáhnout po alkoholu, je jít za psychiatrem říct mu, co mě trápí. Je také možnost medikace, která pomůže, stejně jako ten lék na bolest při říznutí do prstu, překlenout to nejhorší období. Je důležité jít za tím psychiatrem, protože on vám předepíše něco, co nemůže být návykové. Když budete ten žal zapíjet, tak je dost možný, že si poškodíte fyzické zdraví, nebo propadnete do závislosti. Někomu pomáhá houpat se v křesle, teď to fakt zní jako banalita, ale ono to houpání opravdu uklidňuje. Je to jedna drobnost, která může na chvilku pomoct, ale rozhodně to není řešení. Takže je potřeba být kreativní a hledat spoustu těchto maličkostí, které pomůžou tu bolest doslova přetrpět.

Důležité je tedy chytat se toho, co má člověk rád.

Rozhodně. Chytat se toho, co mu dělá radost. A rozdíl mezi zármutkem a depresí je, že například v zármutku existují chvilky, kdy člověk zapomene. Truchlíte je vám mizerně, ale třeba začnete háčkovat, úplně se do toho ponoříte, uháčkujete kabelku a najednou zjistíte, že jste tři hodiny nebrečela. U deprese to tak nefunguje – nejde háčkovat, nejde dělat nic, co vám dělá radost. Prostě to je úplně vypnuté. Takže tak se dá poznat rozdíl mezi truchlením, které je ještě zvládnutelný vlastními silami a depresí, která už potřebuje externí pomoc.

Pro hodně lidí je ta odborná pomoc mimo jejich finanční možnosti.

To ano, zároveň ta institucionální péče by vždycky měla být až poslední instance. Česká republika se zavázala v roce 2010 k reformě psychiatrické péče. To znamená nedělat robustnější medicínské sítě, nemít víc psychiatrů, víc služeb v nemocnicích, víc klinických psychologů – ale naopak k tomuhle sahat, až když to opravdu vůbec jinak nejde. A pomáhat klientům, kteří mají opravdu vážné potíže fungovat v běžném životě, zapojovat se do života. Ta reforma znamená zvýšit informovanost a vzdělanost běžné populace o tom, jak se o sebe starat – jak snést bolest, jak pracovat s úzkostí, jak předcházet depresi, aby vůbec nevznikla, jak pracovat se sebehodnotou a tak dále. Takže to jsme se vrátily na začátek, kdy jsme se začaly bavit o tom, co dělat, když se stane něco hrozného, a znovu se nám otevírá to, jak je strašně důležité umět pracovat s emocemi, jak je tragické, že to neumíme, a jak je to na druhou stranu v pořádku, protože nás to nikdo neučil. Je skvělé, že se tady o tom bavíme, protože to je první krok.

Někteří lidé si bohužel myslí, že chodit k psychologovi je zbytečné.

Takové názory bych hledala nejspíš u své generace a u těch ještě starších. Dříve to totiž nebylo zvykem. Teprve v sedmdesátých letech došlo k hromadnému propouštění klientů z psychiatrických nemocnic, protože se dostatečně rozšířila medicace. Do té doby museli být někteří lidé zavření, protože byli hrozbou pro sebe i pro okolí a bylo to šílené tabu. Teprve v posledních dekádách se tohle rozpouští, takže jít k psychologovi je čím dál tím normálnější, běžnější, až k tomu opačnému extrému, který já někdy zažívám, že mít osobního kouče, nebo osobního psychologa, je nová móda.

Člověk musí mít se svým terapeutem určitou chemii, že?

Ta chemie je dokonce zásadní. Tam se léčíte vztahem, tím, že vás někdo poslouchá, naslouchá vám, je na vás laskavý, zajímá se o vás, to znamená, důvěřujete mu a on vám. To znamená léčba vztahem. Takže když nefunguje chemie, jak by mohl fungovat vztah? Když se z jakéhokoliv důvodu rozhodnete nevyhledat toho oficiálního odborníka, nebo není dostupný a vy tím pádem pátráte v alternativních vodách, tak dobrý znak, podle kterého poznat člověka, který vám možná nepomůže, ale rozhodně neublíží, je pokora. Nabízí ten člověk rychlá řešení? Říká: “Je to takhle, musíte udělat tohle a když to neuděláte, tak není divu, že vám je špatně…” Pokud to má takhle jasně nalajnované, tak tam nechoďte.

Hodně rodičů zveřejňuje fotky svých dětí na sociálních sítích. Přijde vám to problematické?

Je rozdíl, když mám ten facebookový profil striktně rodinný a přátelský, nebo veřejný. U toho veřejného samozřejmě hrozí nebezpečí. Mé doporučení je ty fotky smazat. Pokud mám ten profil neveřejný, tak tam je to otázka. Také vytáhnu fotoalbum, když přijde sestřenice. Takže tam je to asi něco jiného a je to každého svědomí a každého věc, jak tohle si zařídí. Nicméně vžijte se do pozice svých dětí a zodpovězte si, jestli byste chtěli v patnácti letech najít na internetu svoji fotku, jak sedíte nahatí na nočníku, nebo jak se koupete v dětském bazénku a podle toho se zařiďte.