Petrofu jsem se ozval sám, říká světová tvář firmy, klavírista Jan Veselý

Rozhovor s Janem Veselým:

Jan Veselý je multižánrový klavírista a skladatel. Je oficiálním ambasadorem PETROF, největším výrobcem pianin ve střední Evropě. Spolupracoval s řadou známých umělců jako jsou například zpěvačka Celeste Buckingham a violoncellistka Terezie Kovalová. Nejen o umění a životě umělce mluvil v Prostoru pro dva s Lubošem Procházkou.

Jaké to je být světovou tváří tak významné značky jako je PETROF?

Jsem na tu značku hrdý a jsem moc rád, že se mnou spolupracují. Jedná se o značku, která je největší ve střední Evropě. V zahraničí se nejvíce ptají na to, co ten daný člověk dokázal v té jeho zemi a myslím si, že PETROF je silný brand, který za mnou stojí.

Jak se stane, že mladý a talentovaný kluk z Česka začne spolupracovat právě s touto značkou?

Stalo se to částečně i díky sociálním sítím, protože než začal Instagram a TikTok, tak jsem nahrával videa na internet a poté jsem napsal ředitelce Zuzaně Petrofové z firmy Petrof, že pokud by chtěli navázat spolupráci, tak ať se mi ozvou. Také jsem zmínil, že mám doma Petrof a že ho zbožňuji. Nakonec se mi ozvali a spolupracujeme spolu už téměř deset let.

Ten Petrof, který jste měl doma, tak ten vám pořídili rodiče nebo jste si na něj našetřil z nějakých brigád?

Ten mi pořídili rodiče, ale jednalo se o pianino, které nebylo úplně nové, bylo z druhé ruky a myslím si, že to bylo i skvělý krok. Pianina z druhé ruky bývají kvalitně rozehrané a nejsou díky tomu tak tvrdé. Což pro mě bylo ideální, protože jsem byl dítě a bylo pro mě díky tomu mnohem snazší na to pianino hrát.

Když už jste tou světovou tváří a ambasadorem značky, také jaké jsou vaše závazky?

V té smlouvě je to samozřejmě udělané tak, aby ta značka na tom byla vždycky líp, ale na druhou stranu bych řekl, že z těch benefitů těžím prozatím nejvíc já. (smích) Často mě oslovují na koncerty, které jsou prestižní. Jedná se například o koncert v Národním muzeu s ministry Evropské unie. Když potřebuji něco natočit na sociální sítě, tak jim zavolám, zamluvím si u nich sál a oni mi se vším vyjdou vstříc – nejen se sálem, ale například i s hudebním studiem a dalšími věcmi.

A tím schvalovatelem je paní Petrofová?

Se Zuzanou přímo nekomunikuji, je tam hodně ředitelů, přes které ty informace jdou, ale všichni jsme kamarádi a tykáme si. Jedná se například o Aničku Prouskovou, což je dcera zakladatelky Zuzany, nebo její manžel Adam Prousek, se kterým komunikuji nejčastěji.

Je ta smlouva přísná?

Přísná není, ale v poslední době se nám začíná stávat, že mě oslovují další silné brandy akustických pian, že by se mnou chtěli spolupracovat.

Tím byste si s firmou PETROF asi rozházel vztahy.

Ano a zároveň si myslím, že by to i k ním nebylo fér.

Je ta smlouva časově omezená?

Není.

Věříte, že bude vaše spolupráce pokračovat třeba i po třicítce?

Věřím, že ano. Petrov se tam snaží držet ty nejmladší tváře, teď mají smlouvu i s mladou Klárkou Gibišovou. Každopádně ta věková škála se pohybuje od deseti do zhruba pětaosmdesáti let.

Na co hrajete doma?

Teď doma hraju také na Petrof. Jeden mám v Chomutově, další dva mám v Praze a pak mám jednu Yamahu, kde nahrávám jenom tu elektroniku.

Ty Petrofy jste si pořídil sám, nebo je nějaký od nich?

Jsou od nich.

Máte je tedy zapůjčené, abyste mohl tvořit, mohl jste pořizovat ty fotografie, videa a propagovat tím tu značku?

Ano, je to zapůjčeno, ale i z toho důvodu, že svoje piano často převážím na koncerty a jsem s nimi domluven, že pokud by se cokoliv stalo, tak oni jsou schopni to piano opravit. Díky tomu, že během podzimu to svoje pianino převážím zhruba dvacetkrát, tak bude za pár let potřebovat celkovou renovaci a vyměníme ho potom zase za jiné.

Vy jste mimo jiné podnikal i v módě, že?

Ano. A též v doplňkách.

A v doplňkách. S tím jste úplně sekl?

Momentálně ano, protože jsem si řekl, že člověk by měl dělat to, co mu jde nejlíp, což věřím, že je u mě podnikání a budu se snažit to budovat nejen po té hudební stránce, ale i po té podnikatelské.

O co šlo v té módě?

Jednalo se o značku oblečení – společenské oblečení, potom pro mladší, kde jsme se snažili i trochu vyzdvihnout pride a ukázat, že lidé se nemusí stydět nosit věci, které nejsou jen duhové. Vím, že LGBT komunita má hrozně ráda duhu – já si třeba nemyslím, že je v módě úplně vkusná – a chtěli jsme vlastně ukázat, že člověk může mít i něco minimalistického, ale zároveň tím ukázat sebe. A poté šlo o doplňky na prsa – například ochrany na bradavky či tejpy.

Jaký vy máte vztah k LGBT komunitě?

Pozitivní. Sám nejsem úplně heterosexuální a nestydím se za to, jsem za to i rád. Ale věřím, že hodně lidí s tím bojuje – obzvlášť ti z těch menších měst, jako jsem byl já dříve v Chomutově. Myslím si, že věc typu průvod na Pride není úplně pro ně, ale zároveň si myslím, že by se měli trochu angažovat v tom, jak fungují ta práva a co vlastně chtějí.

Vy se účastníte Pride a tak z toho vznikl ten nápad na tu značku nebo na ty doplňky?

Právě, že se toho neúčastním, a to kvůli tomu samotnému průvodu, protože si myslím, že to často může ukazovat tu LGBT komunitu v nepříznivém světle. A například já, který jsem silný introvert, tak úplně nejsem typ člověka, který by tam šel a skákal z toho radostí – vlastně bych se necítil příjemně, ale věřím, že takhle to má právě více lidí.

Jak jde to introvertství dohromady s tím, že jste umělec, který podává výkon na scéně a chce zaujmout publikum?

Řekl bych, že to jde, protože jsem začal s klasickou hudbou, kde jsem měl obrovskou soustředěnost u hudebního nástroje. Ve chvíli, kdy jsem začal hrát, tak jsem nevnímal okolí a jen jsem vnímal to samotné piano. A to se mi daří nějak držet doteď.

Vy často vystupujete i v extravagantních modelech – flitrových, hodně barevných, někdy zase komornějších. Ty si navrhujete sám?

Buď si je navrhuji sám, nebo spolupracuji s českými designéry. Ale ať se jedná o jakýkoliv oblek, tak se tam snažím držet styl.

Vy jste nedávno na Instagramu zveřejnil video změny od kluka, který nemá na cvičení čas v člověka, který cvičí a věnuje se své postavě. Jaký je tam časový rozdíl?

Maximálně dva, tři roky.

A to je ta doba, kdy jste ještě dělal do té mody, ale začal jste se víc tlačit do toho, že byste se živil jako profi klavírista?

Ano, bylo toho hodně. Do toho jsem studoval Vysokou školu ekonomickou a konzervatoř. Často jsem chodil spát asi v jednu, ve dvě ráno a vstával kolem šesté, tak jsem neměl úplně prostor a ani energii pořádně cvičit. Myslím, že jsem nejvíc zanedbával právě sebe a chtěl jsem trochu tomu tělu vrátit, co si zaslouží.

Dá se u vytíženého umělce najít prostor pro vztahy?

Ano, dá se najít.

A prostor pro rodinu, rodiče, sourozence?

Dá se najít, ale občas je to těžké, protože v době, kdy oni jsou zvyklí pracovat, což bývá od rána do odpoledne, tak já možná běhám po službách nebo hraju u piana, kdy mám vyplý telefon. A když mám večer koncerty a oni mají ten čas, tak zase nemůžu volat.

Vy jste zmínil takzvaně introvertní stav, ve kterém se občas nacházíte. To znamená, že vás baví hrát, ale nepřipouštíte si tolik to publikum. Tak se nabízí otázka: Prostor sám pro sebe v životě máte?

Nějaké volno moc nemívám. Ale udělal jsem si ho například teď v sobotu odpoledne, kdy byl Filmový festival Karlovy Vary a já tam jel už v pátek, hrál jsem tam na akci od Forbesu, potom jsem hrál ještě něco málo pro banku J&T. A za ten večer jsme vlastně stihli nějakých šest až osm eventů, kde jsme byli dejme tomu do pěti do rána a od osmi hodin ráno už jsme sobotu zase měli schůzky. Takže jsem byl trochu energeticky vysátý. Potkal kolem dejme tomu pět set lidí a tak se stovkou jsem mluvil.

Jaký repertoár vlastně na koncertech hrajete?

Po stránce autorů se snažím jít od těch vlastně nejstarších, jako je Mozart, až po ty nejnovější, což může být například filmový skladatel Hans Zimmer. A snažím se tam projet všechny ty žánry – není to úplně tak, že by koncert byl celý klasický, nebo celý moderní. Snažím se ukázat tu širokou škálu tak, ať si tam každý najde to svoje. A snažím se vybírat skladby, které jsou známé. Například u velice známé skladby Turecký pochod od Mozarta jsem se momentálně učil nové jazzové verzi od Yuji Wang. A to si myslím, že je věc, kterou každý zná, ale zároveň tam může slyšet i nějaký ten moderní nádech.

Píšete si něco sám?

Ano. Vydal jsem i své vlastní album Mood. V následujícím roce mám v plánu opět něco vydat.

Vy vystupujete sám, ale třeba i se známou violoncellistkou Terezií Kovalovou. Čeká vás něco přes léto, nebo až ten velký koncert v Lucerna Music Baru 3. října?

Čeká nás akorát zkoušení na tento koncert a na všechny další podzimní koncerty, protože připravujeme s Terezií velký vánoční koncert. Už máme jedno datum – 6. prosince v Hradci Králové, kde máme asi 500 až 600 míst a minule se nám to i rychle vyprodalo, tudíž budeme možná přidávat další termíny i v Praze a v dalších městech.

Kdybyste měl říct a zhodnotit, jak je na tom česká hudba – popová, vážná, rocková – jdeme kupředu, stojíme na místě… Jak vy to vnímáte jako muzikant a autor?

Určitě jdeme kupředu, protože bych řekl, že například česká rapová scéna se hodně posunula za poslední roky. A většina lidí si řekne, že rap poslouchají jenom mladí, ale myslím si, že už tomu tak není. A zrovna nedávno jsem slyšel, jak Taylor Swift říká, že je hrozná hudebnice. Ale já věřím, že to je přesně ten člověk, kterého si budou za 200 nebo 300 let pamatovat – stejně jako my si pamatujeme Mozarta. A myslím si, že v té české hudbě máme jak krásnou historii, kde letos oslavujeme Bedřicha Smetanou, Leoše Janáčka, Antonída Dvořáka, tak věřím, že za sto let někdo bude oslavovat Calina nebo z těch starších generací třeba Marii Rottrovou nebo Helenu Vondráčkovou.

Jaké vy máte hudební vzory?

Například Valentinu Lisitsu, což je výborná klavíristka a i se s ní znám. Dále se jedná například o Lindsey Stirling, což byla americká houslistka, která dělala spíš elektrodubstep, ale zároveň už ukázala, že na ten klasický nástroj jde hrát ta moderní hudba – a to si myslím, že mi dalo nejvíc. Poté jsou to spíš klasičtí hudebníci, jako je například Yuja Wang nebo Lang Lang. A Řeka lásky od Marie Rottrové je prostě moje nejoblíbenější skladba.

Šel byste například na koncert Rammsteinu?

Já bych nešel, ale můj tatínek určitě. Ale šel bych, kdybych si předtím poslechl ty skladby a dávali by mi smysl. A pokud by mi smysl nedávaly, tak bych tomu ten čas pravděpodobně nevěnoval.

Na kterého z vážných či operních umělců byste šel?

Určitě Andrea Bocelli nebo jeho syn Mateo Bocelli. Z těch českých úplně nevím. Máme tady mnoho českých výborných klasiků. Možná to je i tím, že jak znám ty profesory z HAMU, jako je Klánský, Kahánek nebo Kasík a často je slyším vystupovat, tak už to vlastně neberu tak, že bych za nimi chtěl jít, protože je slyším třeba dvakrát, třikrát za měsíc.

Jaká je česká společnost roku 2024? Jak moc k sobě připouštíte to, že se Češi – alespoň na sociálních sítích – ve velkém staly experty na vše?

Řekl bych, že těmi experty se tolik nestali, protože jsou zahlceni právě těmi sociálními sítěmi a dávají málo rozvoje a prostoru sami sobě. Taky si všímám i na různých akcích, že všichni mají vyndané ty telefony, odepisují na zprávy a nežijí tou přítomností.

Je umění a hudba to, co chcete dělat do konce života? Kdyby jednou ta hudba nešla, tak je tam ještě něco, co vás láká a zatím jste na to neměl čas?

Řekl bych, že podnikání, ale v oblasti IT.

Takže kdybych vám tady dal náš počítač, tak byste si s ním poradil?

Asi bych si s ním poradil, ale ne tak dobře jako můj taťka, který je ITák. Ale věřím, že digitalizace je budoucnost a že i ty firmy budou více zaměřené na to, jak ulehčit lidem život, protože bych řekl, že už není nějaké nedostatkové zboží, ale myslím si, že lidé chtějí žít spokojeně a že to určuje co budou používat nebo chtít.

Měl by podle vás umělec hledat partnera mezi umělci, nebo sáhnout do jiných vod?

Já tohle asi neřeším. Myslím, že hodně partnerů v této době bývá toxických a je úplně jedno, z jakých jsou oblastí. Takže pro mě je hlavní, aby ten člověk byl férový, byl hodný, měl své zájmy, byl motivovaný do života a aby byl spokojený s tím, co dělá.

Přemýšlíte nad rodinou?

Určitě ano, ale až hodně v budoucnu, protože bych řekl, že teď na to nejsem připravený – jak materiálně, tak psychicky.

Vy jste zmiňoval LGBT komunitu. Jak vnímáte přístup k takovým lidem vy jako kluk, který se nenarodil v Praze a pak přišel do Prahy?

Já to vnímám tak, že ta mladá generace to už vůbec neřeší. Ta starší má spíš problém pochopit, proč se tohle děje, protože za jejich doby se to nedělo. Ale zároveň vím, že i za jejich doby se to dělo a že hodně lidí v dospělém věku – například i umělci – doteď nepřiznají, koho milují nebo co vyznávají za lásku. A myslím si, že kdyby se tito lidé otevřeli a začali o tom veřejně mluvit, tak bychom vlastně pochopili, že nás je daleko více a že se nejedná o něco ojedinělého.

Nedávno jsem viděl nějaký archivní koncert Eltona Johna, kde seděl s klavírem a celé publikum bylo nadšené nejen z toho, jak zpívá, ale i z těch instrumentálních melodií a svých hitů, které hrál. Chtěl byste také někdy něco takového zažít?

Ano, ale už jsme v jiné době a dřív těch hudebníků, kteří by měli prostor se ukázat, nebylo tolik. Teď díky těm sociálním sítím bych řekl, že jich je daleko více a že potřebujeme něco originálnějšího, než je jen ten zpěv a hra na piano, protože i přesto, že to je nádherné, tak těch lidí je mnoho. A proto se také snažím mít nějaký originální prvek, který časem ty shows ozvláštní a už na něm pracuji.

A prozradíte?

Jedná se o to, že jsem dřív závodil i ve sportovní gymnastice a říkal jsem si, že bych chtěl propojit i tu lásku k tomu sportu – tudíž teď máme v plánu vyrábět klavírní křídlo, na kterém budu mít dvě 1,5 metru dlouhé kovové tyče. A během toho, co budu hrát na piano, tak přestanu hrát, budou pokračovat bicí, já vylezu na klavírní křídlo, vylezu na ty tyče a začnu dělat stojky ve vzduchu. Na to je ale potřeba hodně trénovat, a to několik hodin denně.

Uvidíme takovou akrobacii i od Terezie Kovalové, nebo to bude čistě o vás?

To bude čistě o mě. Co se týká Terezie, ta hraje například ve Vivaldianno, kde vlastně trochu s tím cellem tančí a vyjíždí s pódiem, které je asi 3,5 metru ve výšce. A není ničím jištěná a hraje takhle ve vzduchu Vivaldiho… Takže si myslím, že dělá něco podobného, akorát na trochu jiném levelu.

Co vás čeká v létě? Tréninky, nebo spíš odpočinek?

Budou to spíš ty tréninky, protože se snažíme celý ten projekt udělat a jedná se o to, že trénink jen těch stojek prostě občas zabere i tři hodiny ráno a tři hodiny večer. Dále mě čeká fitko a potom ještě musím hrát na piano… A teď jsme se rozhodli, že začnu nahrávat více hudby. Tudíž bych chtěl na sociálních sítích vydávat nějaké menší úryvky každé dva dny a každých čtrnáct dní novou písničku na Apple a Spotify.