Paříž byla obrovská škola života, všichni tam bojují o moc a šlapou si na paty, říká hudebník Marek Švejkar

Rozhovor s Markem Švejkarem:

Moderuje Luboš Procházka

Před několika dny skončily Olympijské hry v Paříži, kde jste studoval v Conservatoire National de Paris. Sledoval jste olympiádu?

Já jsem sledoval celou olympiádu spíš útržkovitě. Odjel jsem na dovolenou, kterou jsem už dlouho potřeboval, takže jsem se díval zpětně na záznamy a dostávalo se to ke mně skrz sociální média.

Jak dlouho jste v Paříži studoval?

Osm let.

Jak se podle vás Francie prezentovala v rámci těch ceremoniálů?

Já musím říct, že se mi to moc líbilo. Přijde mi, že za tím byl nějaký příběh a nebyly to nějaké splácané fragmenty dohromady. Chtěli vzdát čest i své historii. Zároveň jsem obdivoval všechny diváky, hlavně, když tam začalo pršet. Celý ten moment to tak hezky umocnilo, že i přesto, že měli nevlídné počasí, tak se s tím krásně popasovali.

Co jste říkal například na hudebníka, který tam hrál v tom prudkém dešti?

Já obdivuji, že to všichni vydrželi, protože hrát v dešti není úplně sranda. Trpí tím samozřejmě i ty nástroje. Také jsem hrál párkrát v dešti, sice ne na otevřeném prostranství a vždycky jsem byl někde schovaný, ale i tak je to dost nepříjemné, protože to mění akustiku.

Co jste říkal na příběh toho tajemného muže, který nese pochodeň přes ty pařížské střechy? Je pro vás Paříž i doteď něčím tajemná?

Určitě ano, i když musím říct, že některé ty prvky jsem úplně nechápal. Ale Paříž je určitě zahalena obrovským tajemstvím.

Pak tam byly kontroverze, které se od té doby neustále řeší. Čerstvě se k ním vyjádřil i bývalý pražský arcibiskup Dominik Duka. Jak jste to pochopil vy?

Já rozumím tomu, že chtěli dát prostor LGBTQA+ komunitě, ale je to jedna z těch věcí, kterou jsem úplně nepochopil. Nevěděl jsem, jestli se jedná o poslední večeři, nebo o nějaký sraz řeckých bohů. A možná to tak mělo být, že si pod tím každý představí něco úplně jiného. Ale já jsem té kontroverzi popravdě moc nevěnoval pozornost. Nejvíc se mi líbil ten umělecký zážitek. Naprostý highlight celé té akce byl výkon Celine Dion, která zpívala hit Édith Piaf.

Hrál jste někdy na klarinet něco od Édith Piaf?

Veřejně ne, ale netvrdím, že jsem do toho nezabrousil jen tak z plezíru.

Ještě jsem si vzpomněl na olympijský oheň v parku před Louvrem. Jak to na vás, jako znalce Paříže, působilo?

Já jsem tomu úplně nevěnoval pozornost. Ten oheň vnímám to spíš jako jistou symboliku.

Jak probíhal váš odchod do Paříže?

Z Česka jsem odešel v osmnácti letech, po maturitě.

Jak náročné bylo se na tu školu dostat?

Já jsem možná zvláštní případ, protože pro mě to byla jasná volba už od mala. Věděl jsem, že chci do Paříže. Vždycky mě fascinovalo to tajemství a ta kultura. Chtěl jsem si zkusit život Pařížana. V září jsem dělal přijímací zkoušky na střední školu, ty jsem udělal napoprvé a v říjnu jsem nastupoval. Takže ono se to seběhlo strašně rychle. Poté jsem pokračoval na vysokou školu, kam jsem se dostal napodruhé. Pamatuji si, že se tam hlásilo zhruba osmdesát lidí z celého světa a přijali dva nebo tři. Ten druhý rok už pět nebo šest.

Kde jste v Paříži bydlel?

Celkově jsem tam vystřídal asi patnáct bytů. Nejdříve jsem bydlel chvíli u kamarádky a pak jsem si hledat vlastní bydlení. Musím říct, že tam skvěle funguje česko-slovenská komunita – přes ně jsem se dostal k různým inzerátům. Ty první čtyři roky jsem to tak plácal a potom jsem už měl stabilnější bydlení, že jsem bydlel až tři roky na jednom místě. Výhodou toho střídání bytů bylo, že jsem díky tomu poznal úplně celou Paříž, protože jsem bydlel v různých částech a proto si dnes troufám říct, že ji znám jako vlastní boty.

Jací jsou Pařížané?

Několikrát jsem se bavil s Francouzi – ne s Pařížany – a několikrát mi řekli: “Les Parisiens sont spéciaux." To znamená, že jsou Pařížané velmi specifičtí a ono na tom něco je. Troufám si říct, že to je tím, že se tam centralizuje celá Francie a je tam obrovský boj o moc. Všichni si tam tak trochu šlapou po patách, každý chce uspět a každý chce být ten první. Zvýšený stres a vnitřní napětí tam můžete pozorovat na každém rohu. Paříž je skvělá destinace, pokud si chce člověk budovat život od začátku a sám a zároveň je to neuvěřitelná škola života.

Jaké jsou reakce Francouzů či Pařížanů na to, že je někdo z Česka?

Většinou velmi pozitivní. Myslím si, že to je dáno tím, že máme poměrně dost bohatou kulturu, která rezonuje světem. Občas mě spojovali s východním blokem.

Chodil jste v Paříži na koncerty svých kolegů, i třeba slavných kolegů?

Ano, chodil. Je to jedna z věcí, na kterou hrozně rád vzpomínám. Viděl jsem ty největší světové hvězdy, ať už to byly houslisté, klavíristé, zpěváci, dirigenti… Často jsem chodil na operu, protože jsme měli volný vstup. Byla to pro mě obrovská inspirace a takový ten hnací motor. Když jsem přišel z koncertu, tak jsem si říkal, že přesně tohle je to, co bych chtěl dělat.

Hrál jste někdy na Montmartru?

Hrál jsem tam několikrát, ne teda úplně na ulici, ale sídlí tam výrobce klarinetového a saxofonového příslušenství a já zastupuji Českou republiku, takže u nich jsem měl možnost vystoupit.

Vracíte se do Paříže i dnes?

Jen sporadicky. Ale zrovna před pár měsíci jsem tam byl a vracím se tam rád. Teď to město vnímám trošku jinak, protože už tam nějakou nežiji. Ani nevím, jestli bych tam chtěl znovu žít, protože mám z celého toho pobytu takové smíšené pocity. Samozřejmě jsem si tam totiž prožil i různé situace, kdy jsem byl úplně na dně, ale to k tomu asi patřilo.

Co by člověk neměl v Paříži vynechat?

To je těžké, protože těch památek je tam hodně. Ale jestli má někdo opravdu rád operu a chce ji zažít v gigantických rozměrech, tak rozhodně doporučuji operu Bastille, nebo plavbu lodí po Seině. Mě vždycky fascinovalo La Défense, což je takový malý New York v Paříži. Je tam hodně mrakodrapů a tvoří to takový zajímavý kontrast k té historické Paříži. A určitě vám doporučuji zajít na nějakou francouzskou patisserii.

Na vaší desce Connection hrajete s klavíristkou Lenkou Koreckou. Proč jste zvolili tenhle název?

Nejdříve jsem dlouho přemýšlel, co chci tou deskou říct a došel jsem k tomu, že chci vzdát hold francouzské kultuře, která mě neskutečným způsobem ovlivnila, a myslím si, že je to na mém hraní dost slyšet. Takže název Connection vystihuje propojení toho českého bohatství a té francouzské estetiky. Dále to je určitým způsobem propojení mezi mnou a Lenkou, se kterou působím už čtrnáct let. Tou deskou jsme chtěli i oslavit naše dlouholeté partnerství. Tou poslední úrovní je Rok české hudby, kterému je to album dedikované, s třemi českými premiérami, které nebyly doposud zaznamenány.

Kdo s vámi na té desce spolupracoval?

My jsme natáčeli skladbu Adama Skoumala, předního českého klavíristy a skladatele – Variace na cikánskou melodii, kterou on potom upravil i pro klarinet. Byla to docela výzva, protože nahrávat skladbu žijícího autora je vždycky těžší. Ale myslím, že se to povedlo. Dále jsme spolupracovali s grafikem Jakubem Kaušic a s fotografkou Alicí Hrubou. Ve studiu jsme spolupracovali s Jiřím Pohnánem a zvukovým mistrem Ondrou Urbanem. A to DC potom vyšlo ve vydavatelství Českého rozhlasu – tam nám obrovským způsobem pomohla produkční Kristýna Háblová.

Kmotrou desky se stala Leona Machálková, hvězda popové scény. Proč právě ona?

Já jsem měl takovou představu, že by se mi líbilo, kdyby tam byl někdo za klasiku a někdo za pop. Za klasiku to byla jasná volba – Adam Skoumal. Leona Machálková pro mě byla inspirací už tak dvacet let zpátky, když natočila úvodní znělku k seriálu Pojišťovna štěstí. Dodnes mám tu píseň v playlistu oblíbených písní, tak jsem si řekl, že to prostě zkusím a měl jsem štěstí, že to vyšlo.

Leona Machálková prohlásila, že by s vámi někdy ráda natočila třeba lidovky. Tak je to zatím pouze nápad, nebo už se kolem toho něco děje?

Zatím je to pořád jakási skica, nápad. Ale byl bych moc rád, kdybychom něco vytvořili.

Je možnost vás teď někde vidět?

V současné době pracuji na další desce a nejbližší koncert bude shodou okolností česká premiéra francouzské skladby. Bude to 20. listopadu v Brně, s Brno Contemporary orchestrem pod vedením Pavla Schneidera. Je to taková spíš experimentální hudba, ale rozhodně to stojí za to.

Jaká je česká hudba v roce 2024? Daří se českým umělcům?

Těm, co sleduji, tak mi přijde, že se daří. Ale řekl bych, že asi ano. Mně přijde, že se každý rok na scéně objeví někdo nový.

Je někdo z interpretů či muzikantů, s kým byste si chtěl zahrát?

Už dlouho jsem přemýšlel nad tím, že bych si rád zahrál s Vojtou Dykem. On má ten přesah do té klasiky a za mě je to jeden z předních českých zpěváků.

Láká vás popová scéna?

Kdyby byla příležitost a ten výsledný produkt by opravdu byl solidní, tak určitě ano.

Kde se vidíte za deset let?

Hrozně rád bych se dostal víc na tu zahraniční scénu a měl možnost víc koncertovat po světě.

Je muzika tím, čemu byste se chtěl věnovat do konce života?

Jednoznačně.

Máte nesplněný sen mimo hudbu?

Mimo hudbu ne. (smích) Ale v hudbě si teď jeden sen už nějakou dobu plním. Mě vždycky fascinovalo, co dokáže lidský hlas. Už přes rok chodím na hodiny operního zpěvu. Nevím, jestli ze mě někdy bude zpěvák, ale baví mě, že to je pořád obor, který dělám, ale zároveň se můžu realizovat trošku jinak a pořád poznávat nové věci.

S jakým hudebníkem nebo osobností, který už není mezi námi, byste se chtěl na pět minut potkat a něco mu říct nebo se ho na něco zeptat?

S panem Jiřím Bělohlávkem.