Opera se nedá dělat polovičatě. Zásadní je zažranost a nadšení pro věc, říká operní pěvec Plachetka

Rozhovor s Adamem Plachetkou

Začíná O všem a zdraví vás Markéta Rachmanová. Mým hostem je tentokrát operní pěvec vystupující nejen na českých operních pódiích, ale též v operách ve Vídni, v Miláně nebo v New Yorku, pan Adam Plachetka. Vítejte a dobrý den.

Dobrý den, děkuji za pozvání.

Vy máte našponovaný program, ale ještě před premiérou v Praze jste si urval hodinu svého času a přišel sem, takže jsem moc ráda a děkuji. Aktuálně za sebou máte českou státní hymnu na zahajovacím ceremoniálu Mistrovství světa v ledním hokeji v Praze. Jaké to bylo?

Hymna sama o sobě byla pěkná, myslím, že snad celý zahajovací ceremoniál se povedl a nakonec, navzdory rozhodčím, se povedl i ten zápas, takže všechno dobré.

Jaké to je, zpívat před publikem, které je úplně jiné než to, na které jste zvyklý? Připouštíte si to nějak, nebo zkrátka jdete jako profesionál?

Tak zpíváte to, co ti lidé očekávají, a to, co jsou zvyklí slyšet v této situaci. A přidají se. Což je jediný problém. Jak se začali přidávat, tak jsem si říkal, doufám, že je neuslyším moc a že skončím ve stejné tónině, v jaké jsem začal. (smích)

Musíte se nějak speciálně připravovat na takový prostor? Přeci jen ta akustika asi není úplně skvělá.

Na to se úplně připravit nedá. Největší problém je tam ten dozvuk, kdy se slyšíte zpátky o dobu až dvě později, než zpíváte. Musíte se naučit tohle vytěsnit a nevnímat, protože kdyby se člověk začal poslouchat, tak ho to naprosto rozhodí. Ale naštěstí už pár takových zážitků za sebou mám a vím, že ta Cimrmanova “Zirkularschule”, jak pravil klasik, se tam prostě musí praktikovat.

Zůstal jste potom na ten zápas a křičel “kdo neskáče není Čech”? Nebo si musíte dávat pozor?

Zůstal. Pozor si dávat nemusím, ale zároveň uznávám, že jsem tolik nekřičel.

Co se vlastně v klukovi probudí, že se začne věnovat opernímu zpěvu? A jak je to dlouho?

No, dávno tomu již. Mám pocit, že to je pořád jako čtrnáct dní a ono už to je pětadvacet let. Za tím úplným začátkem stál Pražský dětský sbor u pana profesora Čestmíra Staška, kde jsem zpíval. Sólovému zpěvu jsem se vůbec nevěnoval vlastně až do konzervatoře. A ten prvotní impuls byl, že můj nejlepší kamarád z toho sboru, který na konzervatoři studoval, se mě zeptal, jestli bych nechtěl jít na tu samou školu, což mi přišlo jako vynikající nápad. Na nic jsem ale nehrál natolik dobře, abych to mohl studovat na konzervatoři, tak jsem zkusil zpívat. A od té doby zkouším zpívat.

Přemýšlel jste tenkrát vy nebo rodiče, jestli se tím jednou budete i živit?

Já vůbec a naši docela dost. Tam byla ta nervozita znát hodně, ale naštěstí relativně záhy se začalo ukazovat, že by to mohlo jít. Ač samozřejmě asi nikoho nenapadlo, že by to šlo tak, jak to jde momentálně. Takže maminka se trochu uklidnila. Já jsem si původně myslel, že si vystuduji klasiku a pak se budu věnovat muzikálům, ale to mě v řádu týdnů po nástupu na školu přešlo. Začal jsem hodně chodit do divadla, opera mě úplně uchvátila a už jsem o žádných dalších výhybkách nepřemýšlel.

Pamatujete si ještě takové ty výchovné koncerty?

No to samozřejmě ano. Občas jsme je měli, byť na dobrovolnější bázi.

A tam vás to bavilo? Chodil jste tam rád?

Tak samozřejmě spíš pro partu a pro atmosféru mezi spolužáky. Na operu a koncerty mě občas brala i maminka. Prostě měla pocit, že to patří ke vzdělání, ale nikdo v rodině k tomu neměl vyloženě hlubší vztah.

Vy jste do toho potom hodně šlápnul a šel naplno. Bylo to třeba už i s tím cílem, že to budete dělat opravdu profesionálně?

Mě vzali na konzervatoř naprosto nečekaně. Vzpomínám, že jsem byl u foniatričky na vyšetření, protože člověk potřebuje papír ke zkouškám. Zpětně jsem se dozvěděl, že mamince řekla: “Já mu to nedám, on má hlasivky čtyřicetiletého barového zpěváka.” A mamka říká: “Ale prosím tě, napiš mu to, ať si to vyzkouší, ono stejně nehrozí, že by ho vzali.” Ale nějakým zázrakem to dopadlo a vzali mě. A když jsem viděl, jak moc je z toho mamka špatná, tak jsem se právě ptal toho kamaráda ze sboru, jestli se tím dá uživit, jestli se to dá dělat jako práce? A on mi tehdy řekl: “Hele, buďto buď nejlepší, nebo tam nelez.” Tak se snažím toho držet. A je fakt, že napůl se to dělat nedá. Je to o péči a snaze, i když stejně se to pro někoho “neokotí”. Pak ale někdo jiný to může mít trochu víc zadarmo. Ale myslím si, že to nadšení pro věc a ta, pardon, “zažranost”, tak ta je naprosto zásadní. A mám za to, že vždy je cítit, kdo do té přípravy, ať už na konkrétní roli nebo vyloženě jen na tu kariéru, na ten život, vložil víc energie.

Já mám pocit, že čeští operní umělci a umělkyně mají, oproti českým popovým hvězdám, ve světě nebývalý úspěch. Čím to je?

Tak ten pop je určitě limitován jazykem. Před nějakou dobou jsem třeba naprostou náhodou objevil na Spotify hity Ivana Mládka v němčině. Jak natočili album Dobrý den u nás, tak mají Guten Tag v Německu. Posluchačům to můžu vřele doporučit. A stejně tak za minulého režimu jezdili Karel Gott, Helena Vondráčková, pan Neckář, Golden Kids, kteří byli zacíleni jasně na Německo. Takže se musíte adaptovat, ale v tu chvíli vlastně produkujete jen pro německy mluvící trh. Ale to vás zase neposune například do Francie. Zatímco my máme tu výhodu, že většina těch děl se dneska dělá v originále, takže když se naučíte třeba Dona Giovanna nebo Figarovo svatbu, tak vlastně až na škrty a na to aktuální provedení, které se přeučí relativně rychle, tak je úplně jedno, jestli to zpíváte v New Yorku, v Paříži nebo v Praze - všude vlastně děláte to stejné.

A je to tedy o tom, že člověk se naučí pouze tu roli v tom jazyce, nebo musíte mít i přirozeně základy k tomu? Je to asi výhoda umět víc italsky, německy?

Je to výhoda. Spousta se dá naučit s koučem jen foneticky “jako básničku”, ale troufnu si říct, že skoro vždycky je poznat, kdo se to učil jako básničku a kdo má nějaký přesah, nebo kdo to používá jako v uvozovkách svůj jazyk.

Hudební sluch je velká výhoda, když se lidé chtějí učit jazyky, takže vám to asi musí jít líp než průměrnému bělochovi, ne?

No, tak já nejsem průměrný běloch, hlavně od května do srpna. Vylezu jednou na zahradu a už se průměru vymykám. Ne, tak rozhodně to výhoda je a ne každý ji využívá a myslím si, že to je škoda. Já jsem měl to štěstí, že aniž bych se o to sám zasazoval, tak mě rodiče dali na jazykovou školu a vlastně od třetí třídy jsem měl němčinu, od páté třídy angličtinu. To bylo v době, kdy ta angličtina nebyla ještě tolik kolem nás, ale už jsem si vlastně kolem patnáctého roku mohl sehnat kazetu nebo DVDčko s nějakým filmem v originále a něco si naposlouchávat. Italštinu jsem pak začal až na konzervatoři a doteď je to vlastně můj nejslabší jazyk.

Který jazyk vám kdy dělal fakt jako problém v té opeře? Zpíval jste třeba někdy japonsky?

Takovou exotiku nikdy. Ale mám zážitek, kdy jsem netušil, že mi ten jazyk dělá problém ještě dlouho poté, co jsem to vlastně provedl. Než jsem odcházel do Vídně, tak jsme hráli večerní koncert, kde jsme zpívali Sibeliovi písně ve švédštině. A já jsem si to naposlouchal a měl jsem pocit, že to mám pod střechou. Koncert proběhl a asi o tři roky později jsme to hráli znovu v Musikvereinu ve Vídni, před kterým jsme se švédskou kamarádkou jeli na jedno výjezdní představení do Německa pro sponzory a já říkám: “Hele, nebude ti vadit, když si to vezmu do auta, že bych si to prolétl, jestli tam není nějaká chybka?” Přečetl jsem jí to, načež mi řekla, že to je moc hezké, ale švédsky to vůbec není. Problém mám ale i s francouzštinou. Ta je komplikovaná v tom, že zpívaná se dost liší od té mluvené. A je strašně moc názorů na to, která je ta správná nebo jak moc se vyslovují neutrální vokály, které v mluvené nejsou. Ve zpívané se používat musí, protože je potřeba na něčem zpívat tu notu. A když si pak něco vezmete ke třem koučům, tak vám většinou řeknou tři různé věci, přičemž dirigent pak chce čtvrtou. Takže francouzštinu se učím jako básničku, ač nějaké základy bych dohromady dal. A ještě když pak přijdete do té konkrétní inscenace, tak se setkáte s tím, že vám dva lidé u jednoho stolu řeknou dvě různé protichůdné věci, co po vás dějí.

A co teprve nějaké přízvuky a nářečí...

To až tak často nemáme. Jsou občas rakouští autoři, někde u Strausse, někde u Mozarta, to je, že je něco vídeňsky nebo nějak hovorově.

Když zapomenete text, tak si toho v tom cizím jazyce všimne kolik lidí?

Jde o to, jak moc se ho zapomene. Musím zaklepat, ale s tím zatím problémy nemám. Když se zaseknete v činohře, tak se zasekne všechno a čeká se, co se stane. U nás ten orchestr hraje dál, takže třeba řeknete synonymum a jedete dál.

Jak vlastně vypadá život operního pěvce?

Nuda, nuda, šeď, šeď. (smích)

To jsem si myslela.

No, je to dvojsečné, protože zamlada, když jsem jezdíval, tak mě to bavilo a člověk rád objevuje nová prostředí, nová města. Ale čím jsem starší, tím víc bych radši seděl doma, byl nablízku rodině. Takže se snažím i ten diář tomu trošku uzpůsobovat a dávat si víc času na sebe a na lidi kolem sebe.

Jak moc jste během roku ve světě?

Teď se to snažím držet do půl roku.

A ta průměrná doba, když třeba odletíte do toho New Yorku, tak jak jste tam dlouho, abyste to opravdu vytěžil na maximum?

Ono to ani není o tom, že bych to chtěl vytěžit, ale prostě ta produkce vždy nějakou dobu trvá. Nějak se zkouší a pak záleží na tom, kolik je představení. Takže je to tak měsíc až dva. Když je to nová instalace, tak to může být i přes dva měsíce.

A berete sebou rodinu?

Už málokdy, bohužel. Teď budou od září děti ve škole, takže to není tak snadné a manželka má také svůj program a málokdy najde dva nebo tři týdny, kdy by se mohla tady omluvit. Takže teď je to o mnoho smutnější. Za poslední dva roky jsem byl pryč přes rok čistého času a oni tam byli na necelý týden.

A co tam tak děláte, když máte po práci?

No, nic, nudím se, sedím doma, pláču a tak.

Existuje nějaká hromadná charakteristika pro operní pěvce? Něco, co se o nich jako říká?

Existuje hromada klišé, ale existuje málo pravdivých, co by se týkalo nás všech. Je to jako všude, charakteristika pro všechny řidiče autobusů také není. Každý je svůj, každý je zvyklý na trošku jiný způsob práce a vnímá jí jinak. Na tyhle otázky nerad odpovídám, protože vlastně člověk jen prohlubuje ta klišé, proti kterým se snažím bojovat.

Je takové zakořeněné klišé, že opera a její publikum je velmi konzervativní a nemá moc smysl pro humor.

To samozřejmě pro někoho platí. Někdo má ten profesorský, akademický přístup. Hlavně potřebuje replikovat to, jak se to dělalo před třista lety a do toho nepřidat nic, co tam nepatří. Já jsem někde na půl. Myslím, že bychom měli samozřejmě vědět, co jak bylo a jak by se to mělo provádět, ale zároveň jsem příznivcem toho, že se někam mohou přimíchat modernější prvky. Podle mě, kdyby Mozart měl k dispozici elektrickou kytaru, tak by napsal koncert pro elektrickou kytaru. A to, že ty nástroje vypadaly nějak a měly nějaké možnosti, neznamená, že bychom jim neměli víc pomoci. Určitě je potřeba udržovat tradice, držet se tradic, znát interpretační principy a historii, ale myslím si, že není nic proti ničemu vkusně přiblížit i dnešní době to, co děláme.

To by mohlo být i takové lákadlo pro mladé publikum. Proč by vlastně podle vás měl mladý člověk jít na operu v dnešní době?

S tím, jak se řeší umělá inteligence a online přenosy a jak se všechno přesouvá na ten internet, tak ta klasická hudba je ojedinělá v tom, že pořád máte ten nezkreslený živý zážitek. Když tam přijdete, tak je to vše bez mikrofonu a vše naživo. Pro nás je to denní chleba, takže to člověku až tak nedochází. Vlastně když jsme byli na konzervatoři a pořád chodili mezi budovou Na Rejdišti a Pálffyho palácem, tak třikrát za den jdete přes most, koukáte na Pražský hrad a nepřijde vám to něco extra, protože to máte na očích pořád. Ale pak přijede turista, podívá se na to poprvé a spadne mu brada. Stejné to je s orchestrem nebo i zpěvem. Když se to dělá dobře, tak je to prostě zážitek, který ničím nenahradíte. Samozřejmě ta doba je komplikovaná s nahrávkami a s tím, že se umělou inteligencí dá vytvořit ledacos, ale to, že si někdo stoupne deset metrů od vás a zahraje vám, zazpívá vám naživo, to se prostě nedá replikovat sebelepší audio soustavou.

A umí, nebo bude jednou umět umělá inteligence napsat operu?

Na sociálních médiích se ke mně dostalo pár videí podložených hudbou, u kterých jsem si říkal “kdo do tohohle vkládá energii a čas?”. Přitom to bylo vlastně takový blbý, melodie o ničem a nedává to smysl. A pak mi někdo řekl, že to píše umělá inteligence. Tak jsem si říkal: “Aha, tak to je dost daleko.” Ale myslím si, že cesta je to daleká, protože tam chybí ta kreativita. Ona si načerpá víc vědomostí, než kdy může zvládnout člověk. Prostě si postahuje všechny skladby na internetu a z nich něco vytvoří. Ale neumí to, že prostě si jenom sedne nad papír a vymyslí něco z nuly podle toho, co teď zrovna se ve mně děje, co potřebuji sdělit světu. Takže v té fachmanské části věci si myslím, že lidi buď už překonala, nebo překoná velmi brzy. Ale ta tvůrčí je asi buď hodně daleko, nebo se naučit nedá.

Vzniká dnes dost nových oper?

Řekl bych, že se zase dost objednávají. Těch buď světových premiér, nebo oper 20. století relativně dost je.

To znamená, že ty operní domy si objednají u autorů svoji operu?

Ano.

Na jaké téma vznikají?

Tak všechno možné. Teď někdy otevírá v New Yorku opera Grounded. Už se to teď hrálo snad ve Washingtonu. A to je, tuším, o nějaké armádní pilotce, které kvůli něčemu zakázali létat. Teď se také hrála o cestě nějaké operní divy do Amazonie - jako latinsko-americká tématika i skladatel. Letos v New Yorku se hrálo i o boxerovi, který vlastně v ringu omylem zabil soupeře. Takže může to být úplně všechno možné a samozřejmě to podléhá nějakým modním trendům a nějakému dramaturgickému diktátu. Ale myslím si, že je dobře, že ty opery vznikají. Když už se taková věc objedná, tak je tam často hned několik koprodukcí. Nejsme v dobách Verdiho nebo Mozarta, kdy to všichni psali s tím, že tak tady si to La Scala objednala, tak to tam jednou zahrajem a bude klika, když se to někdy zopakuje. Teďka se očekává od každého díla, že bude fantastické a bude stoprocentní a to logicky být nemůže.

Ještě se ideálně očekává i mezinárodní přesah.

Když se pak podíváme do toho devatenáctého století, tak z toho, co se napsalo, se dneska hraje třeba pět procent oper, které ustály právě tu zkoušku času. Že by se nám teď najednou jich začalo dařit sto procent je nepravděpodobné, i když se to občas tak prezentuje, protože když už do toho někdo ty peníze nasype, tak za tím nechce vidět zklamání. Ale i to zklamání je občas přirozené. A myslím si, že bychom k té moderně měli přistupovat tak, že pojďme toho vychrlit klidně co nejvíc, ať mají šanci vzniknout nová díla, co překonají zase století, ale musíme počítat s tím, že jich bude zlomek.

Mě zajímá ten proces nastudovávání. Když vy dostanete roli, co o ní všechno už víte než jí začnete zkoušet?

Hodně záleží na roli a na kontextu té inscenace. Když vezmu revival role v nějakém divadle, tak si můžu poprosit o DVDčko nebo o odkaz na stáhnutí. Když dělám novou inscenaci, tak jen vím, kdo režíruje a koncept netuším, jen doufám, že to bude za něco stát. A když děláte úplně novou roli, tak když to bude role typu Giovanniho, tak si můžu poslechnout padesát nahrávek, jak to dělali lidi přede mnou. Když to bude ten šampion třeba, tak zase ve chvíli, kdy to podepisuji, tak pravděpodobně ta partitura ještě ani neexistuje a musím doufat. To mohu soudit jen podle jména skladatele, jak to asi dopadne.

Je tam nějaký prostor pro vaší improvizaci nebo ovlivňování podoby díla?

Vyloženě improvizaci asi ne, hlavně po té hudební stránce ne. Ale když se dostanete k nějaké světové premiéře, tak tam to má tu výhodu, že skladatel vám může upravit nějaké věci na míru. A v debatě o finální podobě díla prostor mám.

Takže kolik času zabere úplně nová opera, včetně kostýmní průpravy a tak dále?

Většinou pět až šest týdnů, nebo čtyři až šest týdnů, podle toho, v jakém domě a v jakém prostředí. To znamená, že poslední zhruba týden a půl máte na orchestrální zkoušky a technické zkoušky na jevišti, kdy už by to ten režisér měl mít v ideálním případě hotové a řeší se jen případná úskalí jak se kde slyšíme, jak to funguje akusticky. A ten režisér má dva, tři týdny na to, aby tu inscenaci vytvořil a pak už se vše jen dolaďuje.

Vy momentálně zkoušíte Smetanovo Tajemství, které režíruje Ondřej Havelka. Jaké to je a v jaké jste fázi?

My už jsme ve fázi dolaďování a myslím si, že to má minimálně potenciál dopadnout dobře. Je to, já nevím, jestli už můžu mluvit o tom konceptu, ale vlastně je to velmi tradičně pojato s takovou překvapivou zápletkou.

Tajemství je komedie.

Máme úplně tradiční, nádherné, ručně malované kulisy a kostýmy jsou také velmi tradiční. Myslím si, že na koukání to bude nádhera a na hraní by to mohlo být opravdu veselé. Uvidíme, co si o tom budou myslet diváci, až přijdou. Dobré znamení je, že většinou, když přijde někdo, kdo to ještě neviděl, tak se směje. Tak doufáme, že to tak zapůsobí i na publikum.

Pro někoho, kdo v životě v opeře nebyl – je právě tohle opera, kterou by mohl mít rád?

Myslím si, že by tenhle potenciál měla mít.

A pomáhá tomu i osobnost Ondřeje Havelky, který je ve většinové společnosti spojený s úplně jinou muzikou?

Tak Ondřej je velký praktik a je to pro mě ta jediná konstelace činoherního režiséra nebo činoherce, který přichází do opery, která může fungovat. Protože často, když přijde někdo z činohry do opery, tak má pocit, že to musí spravit a že zachraňuje něco, co nefunguje. Ondřej to má upřímně rád a snaží se co nejlépe podpořit to dílo tak, jak je, vytáhnout co nejvíc jeho silné stránky a věří té formě. Je to profík, herec a renesanční umělec v mnoha směrech a umí ty zpěváky postrkovat do činohry v tom směru, kde je to potřeba. Není to, že by nevěřil tomu, že umíme hrát, ale řekne, co kde nefunguje, co je potřeba dotáhnout, co se dá vylepšovat. Já jsem se s Ondřejem už strašně dlouho domlouval na tom, že bychom chtěli něco zkusit, ale napřed to naráželo na můj repertoár, protože on se věnoval té větší romantické opeře, na kterou já jsem si tehdy ještě netroufal. Dlouho trvalo domluvit nějaký termín, který by vyhovoval nám oběma i Národnímu divadlu. A to dvousté výročí narození Smetany se ukázalo jako dobrý moment.

Vy máte Smetanu rád?

Já ho mám z našich skladatelů nejradši.

Vy s Ondřejem Havelkou spolupracujete ještě na jednom projektu a to je Voskovec a Werich. Už je to za vámi, nebo je to stále aktuální?

No, mysleli jsme si, že to bude už dávno za námi, ale nějak to pořád někdo chce, takže...

Vy jste společně vystupovali i na cenách Anděl, že?

Ano, ano. Měli jsme už kolem patnácti koncertů a teď nás jich čeká ještě pět v létě. Mysleli jsme, že tam se s tím projektem už definitivně rozloučíme, ale vypadá to, že už jich máme zase pár i na podzim.

Tak to je dobré, ne?

Je to super, mě to hrozně baví. Myslím, že jsme si s klukama z kapely dobře sedli. Já s nimi rozhodně jezdím rád a oni se mnou snad taky. (smích). Je to pro mě naprosto nevídané v tom, že nemám žádný jiný projekt tohohle typu. Když dávám dohromady repertoár na koncert, tak když se to zahraje třikrát, čtyřikrát, tak už je to fajn. A tady všichni společně sledujeme, jak se to vyvíjí, jak se ta moderace může postupně vylepšovat – kde je něco navíc, kde se naopak dá ještě něco přidat… Takže je to naprosto nová zkušenost a hrozně si ji užívám a jsem rád, že trvá.

Já jsem zmínila ty ceny Anděl. Orientujete se v současné populární české hudbě?

Velmi málo.

Na koncerty kolegů z popu chodíte?

Občas, ale spíš na ty z mojí generace nebo starší.

A tak vy děláte, že jste padesátník, vám bude teprve čtyřicet. (smích)

No, tak… (smích)

Na koncert Vojty Dyka určitě přijdete. Co Ewa Farna?

Na té jsem naživo ještě nebyl, ale muzikantsky se mi hrozně líbí a určitě bych někdy zašel.

Co na Rammsteiny, šel byste?

Na Rammsteiny bych šel, ale neměl jsem čas ani na jeden koncert, což mě docela štve.

A něco, co byste potřeboval vidět?

No, tak to by byli zrovna ti Rammstein, protože ty jsem naživo neviděl takových patnáct, dvacet let.

Představuju si, jak Adam Plachetka se svým basbarytonem zpívá Rammstein. To po vás ještě nikdo nechtěl.

Ne. (smích) Nenapadá mě, co bych nutně potřeboval vidět. Ale když jsme hráli Osvobozené divadlo v Lucerně, tak přímo proti nám v malé Lucerně hráli Migy. Tak to bylo hrozně milé, ale bohužel jsem nestihl první dva koncerty, protože jsme vždycky hráli strašně dlouho.

Takže jste se potom potkali na afterparty. (smích)

No. (smích) A při tom jejich třetím koncertě jsem se zvládl urvat dřív. A to byla nádhera, oni jsou prostě skvělí.

Vás čeká velký koncert, který si nadělíte ke čtyřicetinám. Bude to v lednu v O2 Areně.

Já si nikdy nepamatuju, co už se zveřejňovalo a co se nezveřejňuje, tak nechci prozradit něco, co nemám. Ale každopádně je to podobný formát jako minule, ale nechtěli jsme se opakovat, chtěli jsme vytvořit něco nového. Takže máme nový režijní tým, ač teda ten původní fungoval skvěle a pan Saban na tom udělal kus práce, byla to fantazie. Chtěl jsem ho oslovit znova, ale pak jsem si řekl, že prostě nic nezůstane stejné a vzali jsme Magdu Švecovou, což je operní režisérka a řekli jsme si, že by tomu mohla dát zase nějaký jiný přesah. Chceme držet silnější dramaturgickou linii a já se budu snažit podílet na co nejvíce číslech. Jedna z výtek k tomu minulému koncertu byla, že tam měli hodně prostoru právě ti hosté. O2 Arena se mě snažila uvrtat do toho, že bychom hned další rok měli zkusit další koncert, ale já jsem říkal, že to nechci – dobrého pomálu. Tehdy jsem říkal, že se tam určitě nebudu vracet před čtyřicátinama no a rok se s rokem sešel a zazvonil telefon, že ty už budeš mít ty čtyřicátiny, že jo. (smích)

Je ta čtyřicítka pro operního pěvce takový ten čas bilancování? A je to nějaký zlom k tomu, že už máte tu dokonalou techniku? Ten hlas se asi pořád vyvíjí, ne?

Přesně tak. On se vyvíjí neustále a když to děláte technicky dobře, tak ten hlas už znáte lépe než v pětadvaceti. Ovšem nikde není psáno, že technika musí jen zrát, může se i kazit, takže je to velmi otevřená hra. (smích) Čtyřicítka může být takový bod zlomu, ale já si nemyslím, že bych byl silový zpěvák. Často ten, kdo zpívá za mlada hodně materiálem, tak kolem té čtyřicítky ztrácí tu mladickou energii a kvůli tomu relativně nezřídka přicházejí kolem čtyřicátého roku nějaké krize. Lidé si musí zvykat na to, jak se dá zpívat s trošku méně energií. Já to opět zaklepu, ale věřím a doufám, že jsem si tenhle přerod prošel už před nějakými pěti, deseti lety a že na tenhle úbytek sil přicházím připraven. Uvidíme, můžeme si tak za pět let povědět, jak to vyšlo, jestli jsem se hodně spletl, nebo ne. (smích) A další vývoj rozhodně je, ať už to jsou nové role nebo ten nový repertoár. To je asi největší změna, protože po té čtyřicítce si člověk může troufnout už na větší romantické úlohy. Ale na bilancování nijak moc nejsem. Je to v jistém smyslu milník, ale já se snažím pracovat kontinuálně a vnímám to jenom jako jeden bod na cestě.

Stíháte sledovat i ten okolní svět, náladu ve společnosti, jak se máme, nemáme?

No, tak nějak ho zvládám sledovat.

A pouštíte si ho k sobě?

Snažím se ho nesledovat příliš, protože, a to zvlášť v dnešní době, myslím, že máme příliš mnoho informací a ne vždycky se z nich snadno vybírá to, co reflektuje realitu a co sleduje něčí zájmy. Takže těžko říct. Myslím si, že je dost entit, které nás burcují a ujišťují v tom, jak se máme špatně a přitom si myslím, že se tak špatně nemáme. Samozřejmě je spousta lidí, co ten život lehký nemá, ale zároveň si myslím, že to, co vnímáme jako nelehký život, je něco úplně jiného, než co to znamenalo před sto lety. Dobře určitě není všem a chápu, že dobře asi nikdy nemůže být všem ať se budeme snažit sebelépe, ale myslím, že ta polarizace společnosti je mnohem větší problém, než to, jak se reálně máme.

Co byste si přál?

Teď jsem měl narozeniny a pořád se mě někdo ptal, co chci. Já řekl, já nic nechci, já co chci, to mám, co nemám, to si většinou koupím a koupím si to tak, jak chci já. Já chci hlavně klid. Já si nejvíc užívám, když mám čas na to se zastavit, sednout si s tím, s kým si chci sednout a prostě v klidu si popovídat. A myslím si, že celospolečensky by to nebylo špatné.

Taky si myslím. Děkuji, že jste si přišel sednout ke mně do studia. Ať se vám vydaří všechny premiéry, které máte před sebou.

Já děkuji za pozvání a za milé popovídání.