Největší strach je ze samoty, ale někdy prostě musíš, říká o single životě Eva Posnerová

Rozhovor s Evou Posnerovou:

Tento díl je velmi speciální, protože v něm nesedí žádná celebrita ani erudovaný doktor, ale prostě normální pěkná holka “krev a mlíko”, krásná blondýna s uhrančivýma očima, která se rozhodla být sama. Čím dál tím víc mi přijde, že se kolem nás objevují lidé, co se vyloženě rozhodli žít single. Takže Evi, ty děláš manažerku korporátních titulů, takže se pohybuješ ve světě módy, krásy, lifestyle i development. Tak příležitostí na seznámení a na setkání s různýma fešákama a třeba i fešandama máš hrozně moc, ne?

Na první pohled to tak vypadá. A je to vlastně jedna z prvních otázek, když dojde na tohle téma “proč jsi sama, proč nikoho nemáš”. Ono to tak vypadá, ale realita je trošku někde jinde. Já jsem byla kdysi dávno ve vydavatelství luxusního lifestyle, kde jsem tě i poznala. Tenkrát jsem vždycky úplně zjednodušeně říkala, že se to dělí do tří skupin: oni jsou buď zadaní, nebo jsou starší, a nebo jsou na kluky. Takže on se potom hodně zúží výběr. A já jsem třeba dvanáct let dělala fakt jako něco mezi Ďábel nosí pradu a Sex ve městě, takže těch možností bylo mraky. A měla jsem dream job. A stejně ve finále za těch dvanáct let byli jen dva muži, kteří by za to stáli a se kterýma jsem si myslela, že to bude mít nějaký vývoj. Tak s tím jedním to mělo 4,5 letý vývoj. No a po 4,5 letech mi jednoduše přišla SMSka: “Promiň, ty dvě malý mě potřebují.” A já zjistila, že jeho žena má dvě holčičky, takže mě SMSkou po 4,5 letech opustil.

Úplně jako ze Sexu ve městě.

Vidíš, to mě nenapadlo.

Já bych taky mohla vyprávět, ale dneska je to o tobě.

Ten byl vlastně za dvanáct let první, který mi tu cestu protnul, že se mi rozklepala kolena. Říkala jsem si “to by mohlo vyjít”. No a pak byl druhý a ten příběh byl podobný, jenom byl o dva roky kratší. A potom jsou okolo tebe chlapi, ale oni si tě nechtějí vzít a udělat z tebe manželku a matku svých dětí, protože to už mají. Ty muži byli starší, mě tenkrát bylo nějakých dvacet a oni byli okolo čtyřiceti, a to zázemí už měli a nechtěli si ho narušovat. Takže já jsem spíš byla taková ta zábava.

A ty jsi na starší, nebo myslíš si, že to je tvým výběrem, že saháš do špatného pytlíku?

Hele, taky jsme to řešili. No, tak teď tu situaci mám úplně na bodu mrazu, takže žádný šahání. Jedna kamarádka teď něco rozjíždí se ženatým pánem, takže můj názor na to zná. Už tím ztratila tři roky a je to furt na bodu mrazu, takže si myslím, že už to vývoj mít nebude, ale nenechá si pomoci, musí to pochopit ona. Ale řešili jsme, proč to tak je. A ona na to tenkrát měla takovou hezkou příručku a říkala: “Hele, já už beru všechno, hlavně ať mi není fyzicky odporný.”

S věkem a s tím, jak narazíš na hodně zajímavých individuí, tak ty nároky klesají. Co tebe přitahuje?

No, já mám ráda, když chlap je chlap. Když vypadá jako chlap a chová se jako chlap. Ať je ho prostě kus, ať mě schoulí do těch svých rukou a když budu mít takový pocit, že půjdu po ulici a on prostě někomu rozbije hubu, aby mě ochránil, tak to je ono. Ať je prostě chlap, ať má klidně bříško, ať je večer po čem hladit, ať prostě umí bouchnout do stolu, ať mě ještě něco naučí, ať mě za něčím vede. A to je vlastně celé. A ze zkušenosti teda ještě prosím pěkně – ať nemá dluhy a není ženatej. Ne že by ty nároky klesaly, ale mění se. Jak stárneš a jsi dlouho sám, tak se ti těžko do života někdo pouští, protože už jsi naučená žít se sebou. Máš svoje rituály. V sobotu spíš do jedenácti dopoledne, chodíš po bytě nahá, večer si dáš víno u televize, holt jednou neumyješ nádobí, on to nikdo nezjistí. A teď budeš žít najednou s někým a všechny tvoje návyky se musí přizpůsobit. Dělíš se o svůj prostor, dělíš se o svoje návyky, dělíš se o svoje soukromí. Teď v září to bude sedm let, co jsem sama.

Měla jsi milence, třeba?

Byla to vždycky fyzická záležitost. Ale vztah jsem sedm let neměla.

Myslíš, že kdyby se objevil nějaký chlap, který tebou bude okouzlen, tak si ho pustíš k sobě?

Já neříkám úplně stoprocentně, že jsem se rozhodla, že budu do konce života single. Je to tak, že tomu nejdu naproti. Těch zklamání bylo tolik, že už nemám seznamky, nechodím nuceně na akce, nevysedávám na náplavce, tak jak to dělají mé kamarádky. Když se něco stane, tak se to prostě stane. Mám třeba kamarádku, která to měla skutečně za úkol, že si prostě řekla, že si najde chlapa, že jí bude 39, že prostě chce dítě a měla třeba tři schůzky za den. Tři schůzky, tři večeře. Když jsem se jí zeptala, jak to zvládala, odpověděla, že třeba po půl hodině řekla: “Hele sorry, nejde to, není to tam, jdu dál.” A šla na další večeři. To jsem nikdy nepochopila.

Taky mám kamarádky, co to dělají a čím jsou starší a tikají ty biologické hodiny, tím rychlejší jsou ta randíčka a berou to tak, že mají aspoň večeři zadarmo a zábavu na večer.

Já byla před třemi týdny na rande, nebudu kecat. A byla to jedna velká katastrofa. Rok jsme si psali, on byl rozvedený, zajištěný, měl dvě děti, ale vždy když jsme se viděli, tak musel hned někam odběhnout, třeba kvůli práci. Ale komunikace neutuchala. A nakonec jsme měli rande před třemi týdny a na něm byl najednou odhodlaný: “Rovnou tě odstěhuju, rovnou jdeš bydlet ke mně. Nebudeš se o nic starat. Já se o tebe postarám. A budeš rodit.” Takhle nějak to znělo. Tak jsem mu řekla, ať mě odveze na náplavku a byl konec rande.

Je to tak, že postupem času s každým randíčkem už poznáváš dopředu takové ty varovné signály, že tady bude něco špatně?

Právě vůbec. Já si myslím, že to je moje celoživotní chyba. Já nemám intuici na lidi. Ani odhad. Já prostě každému věřím a každému se hned otevřu.

A proto je divné, že když jsi takhle otevřený typ, tak jsi se těm vztahům zavřela.

Já jsem nepřestala věřit na lásku a i si jí přeju, jen jsem z toho všeho hrozně vyčerpaná. Nechávám to běžet a věnuji se jiným věcem – hodně pracuji a cvičím. Nedávno jsem byla v obchodě a pouštěl mě na pokladně jeden muž před sebe. Řekl, že toho má hodně, že rád pouští ty mladší a bylo vidět, že se chtěl bavit. Já jsem vůbec nevěděla, jak na něj reagovat. Popřál mi hezký den, furt se na mě culil… Já jsem úplně zamrzla. Takže kdyby na mě někdo promluvil v baru nebo na ulici, tak já ani nevím, jaká bude moje reakce.

Odvykla sis na to flirtování?

Nebo možná od nich automaticky čekám to nejhorší. Těžko říct.

Ty jsi pěkná, vyzývavá a sebevědomá žena – toho se chlapi vždycky báli. A teď mi přijde, že čím dál tím víc. Říkají, že mají ženy hrozně velké nároky a že žádná nechce toho hodného prince.

S tím nesouhlasím. Můj poslední vztah byl s kuchařem.

Takže vařil?

Nevařil, protože jak vaří každý den v hospodě od rána do večera, tak doma už nechtěl a vařila jsem já. Předtím jsem měla vztah s mužem, který byl prodavač v obchodě se sklem a ještě předtím jsem byla s taxikářem.

Takže nejsi žádná zlatokopka. Setkáváš se s komentáři typu “můžeš si sama za to, že jsi sama” a podobně?

Naštěstí ne, protože mám kolem sebe lidi, kteří mě provázejí od základní školy, od střední školy a ti to se mnou prožívají. Vždycky si ze mě dělají srandu a říkají “ty si ho zase nastěhuješ domů a zaplatíš za něj dluhy”. (smích) Největší kámen úrazu byla asi ta jejich nevyrovnanost vůči mně. Když jsme se s tím jedním hádali, tak na mě vyloženě štěkal: “No jo, paní ředitelka…”, ale já přece nemůžu za to, co dělám. Já nemůžu za to, že jsem měla v životě štěstí, že dřu. Chlapovi, který je vyrovnaný, by to mělo imponovat, ne? Že má šikovnou ženu.

To je ta sebeláska. Když lidi nemají rádi sami sebe, nemůžou pak milovat nikoho jiného. On sám sebe zpochybňoval, tudíž pak to házel na tebe.

Ten můj další přítel měl problémy s alkoholem, v tom gastru je to docela časté, bohužel. A ten další měl problém s gamblingem, takže co vyhrál, tak šel zase utratit do herny. A stejně jsem s nimi měla tu trpělivost. Možná to bude znít až neuvěřitelně, ale já jsem nikdy nebyla s mužem na dovolené.

Protože bys to musela celé platit ty nebo protože nebyl čas?

O čase to nebylo. Já vím, že nemůžeš mít nikdy sto procent. Ani by to nebylo ono, byla by to nuda. Ale ty vztahy byly vždycky o tak obrovských kompromisech, že já jsem s chlapem zažila dvoje společné Vánoce a dovolenou jsem nezažila nikdy.

Tak byli to ženáči, co museli jet na dovolenou s manželkami.

No oni mi říkali, že na to nejsou, že dovolenou nepotřebují nebo že neradi létají. Takže já cestuji s kamarádkami, ale ty už mají třeba děti, nebo řeší finance a není to jednoduché.

A ty jsi nepřemýšlela, že bys zkusila dělat i druhý housle? Hodně chlapů má dvojitý život, dvě rodiny.

A je to furt láska?

Tvrdí, že ano. Že to zvládají jen proto, že ho skutečně milují. Jen trpělivě čekají.

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, takže nevím. Ale asi spíš ne.

Nikdy neříkejme nikdy.

S tím posledním přítelem byl ten život docela núďo. Protože on šest dní jako v týdnu pracoval v té kuchyni a ten sedmý den většinou prospal. Takže se nic nedělo – ani fyzicky, žádné výlety, nic. Neměl rád lidi. Když mi přišla návštěva, zavřel se do ložnice. Když měl čas, koupil si PlayStation. K Valentýnu jsem dostala volant na PlayStation, že budeme hrát spolu. Řekl mi: “No, ty jsi říkala, že spolu trávíme málo času, tak budeme hrát spolu”. Měsíc po zásnubách jsme šli od sebe. Přišla jsem jednoho dne domů z práce, on tam ležel přiopilý na gauči a já jsem si říkala, jestli je tohle vážně maximum, co si zasloužím. Vážně nemám na víc?

Tuhle scénku jsem slyšela od hodně svých kamarádek, které jsou rozvedené.

No, každý den úplně to stejné. Hlavně já jsem ani nedostala prstýnek. On byl vášnivý pivař a rozhodl se mě požádat o ruku spontánně v den mých narozenin. Nestihl koupit prstýnek, tak mi na ruku nasadil tu zátku od plechovky.

Když jsi zamilovaná, zabouchnutá, tak je to romantické.

Proto jsem řekla ano. Byla jsem zamilovaná.

Dovedu si představit, že když se na tebe chlap podívá, tak si řekne, že na tebe nemá.

Třeba dneska jsem byla v práci a měla jsem schůzku s majitelem největší developerské společnosti, tak tam nemůžu přijít v džínách. To jak vypadám je i součástí mojí práce. Kdo mě zná, tak ví, že jsem tepláková královna.

Nevyčítal ti někdy chlap to, že jsi až moc hezky oblečená?

Ten jeden mě vždycky pochválil a říkal, že je pyšný. Vždycky říkal, jak má hezkou holku. To bylo příjemné. Ty ostatní ne. Po tom rozchodu jsem si na Silvestra řekla, že budu na všechno říkat celý rok ano. Takže celý můj rok 2018 mám i vytetovaný, protože to byl nejlepší rok v mém životě. Já jsem fakt na všechno, co mi přišlo do cesty, začala říkat ano.

Co nejvíc ulítlého jsi zažila?

Dostala jsem se do míst, do kterých bych se normálně nedostala. A najednou to začalo chodit samo.

Znám ženy, které jsou dlouho sami a postupem času se mění na takové strohé profesorky. Hrozně zdrsněly.

Musím říct, že jsem to párkrát slyšela, že si ty lidi k sobě nepouštím. Něco na tom možná je. Ono je to takové dvousečné, protože já se hrozně ráda seznamuju, pracovně i soukromně. Nemyslím si, že bych byla drsná, ale spíš je problém ve mně, že si nevěřím. Že opravdu nevím, jak na to, jak to jako opětovat, jak se s tím chlapem bavit a že to neumím poznat.

Jaká byla cesta k tomu, že budeš single a co přijít má, to přijde?

Nebudu tady říkat, že mi nikdy není smutno a že mi nechybí objetí nebo že mi nechybí přijít domů a mít tam někoho, s kým si pokecám, dáme si společnou večeři… Můj sen je mít dům, kde budu chodit bosýma nohama po trávě, ráno se vzbudím, natrhám si svoje maliny, jahody a o víkendu tam budou všichni naskákaný v bazénu a my budeme s manželem grilovat. Budou tam naši sousedé, přátelé, barák bude plný dětí, psů, bude tam takový ten neorganizovaný bordel a ten dům bude plný radosti a štěstí. A potom budu uklízet a budu z toho mít radost.

Mám kamarádku, které se to stalo. Má muže, baráček a dvě děti.

Proto se nechci zavřít. Nechci být zatvrzelá ženská profesorka. Dřív jsem pořád vymetala rande, furt jsem se snažila. Ale čím víc toho bylo, tím horší výsledky to neslo.

Někdy množství není všechno. (smích)

Ne, určitě to neurčuje kvalitu. No a pak bylo období pádu spojené s posledním zklamáním a to bylo teda šílené. Vlastně obdivuji své okolí, že se mnou vydrželo, protože já jsem byla extrémně zoufalá, byla jsem extrémně hysterická, byla jsem extrémně ubrečená a byla jsem extrémně sebelítostivá. Říkala jsem si: “Zažiju to ještě někdy, zamiluju se, bude mě někdo milovat, políbím se ještě s někým a usnu vedle někoho v posteli?”. A pak byla fáze “proč já? Proč se mi tyhle věci dějou?”. Vždyť jako dá se na mě dívat. Nejsem úplně blbá. Je se mnou docela sranda a nepotřebuji držet za ručičku.

Pak se srovnáváš s ostatníma a říkáš si “co je na mně špatně”?

Já ne. Jestli je nějaká horší, lepší… Každý má jiný vkus, že jo? Spíš jsi doma, každý den sama, brečíš, koukáš na přiblbý filmy, piješ víno, lituješ se, nechceš nic dělat a máš prostě pocit, že tvůj život skončil.

Takže jako kdyby po rozchodu.

Když se s někým rozejdeš, tak necítíš tu sebelítost. Takže k tomu přidej tu sebelítost. A i kvůli těm sociálním sítím se porovnáváš a to ti taky nepřidá. A pak je taková fáze, že vlastně potřebuješ uklidnit od okolí, potřebuješ slyšet to rozhřešení, aby to za tebe vyřešili. Aby ti vlastně řekli, proč to tak je. Jenže oni ti všichni říkají: “Neboj, to přijde, to se změní. Jsi úžasná, jsi skvělá, to byli blbci, zasloužíš si víc.” A teď čekáš rok, dva, a ono nic nepřichází, nic se nemění. Takže ta fáze byla jako docela dlouhá. Já jsem fakt jako byla na ránu.

Co udělat nějaký klub nebo stránku na Facebooku pro single lidi?

Já měla trošku jiný nápad. A byla by to docela prča. Já jsem zjistila, že neexistuje web nebo Instagram, kde by se sdílely ksichty těch podvodníků z Tinderu. To jsem chtěla udělat. Sdílet tam ty lháře, sedmilháře, podvodníky, ženáče… To nikde není. Ono by to GDPR stejně nedovolilo, ale bylo by to vtipné. S holkama zatím máme skupinu na WhatsAppu, kde je sdílíme. Kolikrát jsme zjistili, že jsem byla na rande s tím, s kým byla před měsícem kamarádka.

Pociťuješ, že se ti hůř vychází s penězy? Jako že ve dvou se to lépe táhne, jak se říká.

Jsou to nervy, je to stres, protože jsem OSVČ. Všichni, co jmi jistě dají za pravdu, že to není sranda. Když onemocníš, tak nemáš moc možnost marodit. Bylo by strašně fajn, kdybych toho partnera měla, on přišel a řekl, zlato, tak si odpočiň, já to teďka utáhnu a nějak to zvládnem. Ale tuhle možnost nemám. Takže v tom je to náročný a jsem z toho občas nervózní. Chtěla bych si odpočinout, ale prostě nemůžu. Takže jo, myslím si, že ve dvou se to lépe táhne.

Šla bys do umělého oplodnění?

Zvažovala jsem to a už jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to zvládnu, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Prostě chci, aby moje dítě mělo tátu. Chci, aby zažívalo to, co jsem zažívala já s mým tátou, že tě prostě vezme na ramena, půjde s tebou do lesa, půjde s tebou plavat…

Jak se svět otevřel LGBTQ+, tak hodně frčí, že gayové už začínají chtít rodinu. Tak proč to nezkusit? Čapneš gay kamaráda, který chce dítě, ty chceš dítě, zkombinujte to a bude mít tátu.

Já už jsem dostala i nabídku. Akorát… Já nevím, jsem ještě asi stará škola. A jak bych to vysvětlila doma, to taky nevím. Ještě chvilku tomu dám čas, protože si prostě myslím, že nebudu do konce života sama. Zoufalá nejsem. On totiž největší strach je z té samoty. A to je vlastně to, co drží lidi i v nefunkčním vztahu. Stejně nejsou šťastní, stejně se dusí, stejně se trápí. Ale strach ze samoty překonáte. Je to blbé takhle říct, ale když ti třeba někdo zemře, taky jdeš dál. Musíš. Co mi vlastně nejvíc pomohlo, bylo to, že jsem se obklopila lidma. Že jsem na tu samotu nebyla sama. Taky jsem si stanovila nějaký cíl. Pro mě to bylo to zhubnutí. Já jsem vlastně za ten rok sundala devětadvacet kilo.

Ať už jsi single, nebo ve vztahu, tak se ti střídají fáze - nahoru, dolů, nahoru, dolů. Takže ať jste v jakékoli životní situaci, tak vždycky musíte makat, abyste nezůstali dole.

A když se k tomu takhle postavíš, tak se ti i změní energie. To nejsou ezokecy, je to tak. Když vyzařuješ dobrou energii, rozdáváš ten úsměv, nejsi nasraná na svět, nechodíš prostě s hlavou mezi ramenama, ale jsi prostě milej, úsměvovej na lidi, lidi tě rádi vidí. Když odejdeš, zůstane po tobě dobrý “vibe”, to taky něco znamená. A dobrý je se podívat do zrcadla a přitom se nelitovat.Ten život ti fakt dá mnohem víc. Já za týden odlétám na jógu na Korfu. Přišlo to náhodou, viděla jsem nějaký leták, tak jsem napsala: “Máte volno?” Tak jo, tak já jedu. Pak se vrátím, splnila jsem si sen, jedu na Beats for Love s kamarádkou, přitom ani nemáme ubytování.

Vždy to je něco za něco a nic není stoprocentní. Takže myslím, že jsi zvolila krásnou cestu a jsi skvělou inspirací. Děkuji za rozhovor.

Já děkuji. Mějte se krásně a hlavu vzhůru!