Radio Prostor

Na trénování nemám charakter. Začínajícím fotbalistům ale rád poradím, říká legendární útočník Jan Koller

Fotbal

Pokud jste někdy slyšeli o fotbale, Jana Kollera není třeba představovat. V pozici útočníka mezi lety 1999 a 2009 odehrál 91 utkání v dresu české reprezentace, v nichž vstřelil 55 branek a je tak historicky nejlepším střelcem českého i československého národního týmu. V pořadu O všem s Markétou Rachmanovou se ohlédl za svou kariérou, dosavadním životem i českým a světovým fotbalem a prozradil například i to, jaký je táta.

O VŠEM S MARKÉTOU RACHMANOVOU

Rozhovor s Janem Kollerem

0:00

0:00

Rozhovor s Janem Kollerem:

Honzo, kdo viděl ten váš loňský dokument, který jste si nadělil k padesátinám, tak určitě potvrdí, že český Honza ze Smetanovy Lhoty má za sebou velmi silný příběh. Vy jste chtěl být vždy fotbalistou?

Tak musím říct, že ačkoliv jsem rodilý Pražák, tak od mých čtyř let jsme jezdili do jižních Čech na chalupu a právě tam jsem přičichl poprvé k fotbalu. Děti se na té vesnici věnovali fotbalu a tam jsem se mezi ně zapojil a tam to všechno začalo.

A co nějaké vzory už tenkrát? Lepil jste si plakáty nad postel?

Jo, lepil. Mám to tam v pokoji dodnes. Tenkrát byl sportovní časopis Stadion, kde byly i plakáty týmů a hráčů, takže jsem si samozřejmě dělal alba, už od těch čtyř, pěti let mě to chytlo. A koukal jsem na českou ligu – na tu zahraniční to tehdy nešlo.

Komu jste fandil?

Já jsem od malička velký fanda Bohemians a tenkrát v osmdesátém třetím, to už mi bylo deset let, získali ten jediný historický titul. Ale začínal jsem na Tondovi Panenkovi, to bylo tak to první, co si pamatuji. Takže i díky němu jsem vlastně začal fandit Bohemce.

Bral jste holky na fotbal, když jste byl starší?

No tak já musím říct, že jsem byl dost nesmělý, takže s holkama v začátku byl trošku problém – bál jsem se je oslovovat. A potom jsem byl trošku zaostalejší a záviděl jsem kamarádům, kterým to šlo snáze… K tomu se já propracoval až v pozdějším věku. Takže na fotbal jsem rozhodně holky nebalil.

A co nějaké fanynky?

Většinou chodili spíše chlapi, takže ani to publikum k tomu nebylo nakloněné. Až když jsem byl v tom profesionálním fotbale, tak tam už potom ty fanynky byly, no.

Pak přišla Sparta a z toho dokumentu vím, že tam to trošku dřelo.

Tak ze začátku… Ale já vděčím Spartě za všechno, protože mě dostala do velkého fotbalu. Začal jsem v B týmu, kde jsem prostě okamžitě zapadnul a cítil jsem se tam dobře. I v začátcích toho A týmu, když jsem ještě nikoho neohrožoval a jenom jsem trénoval, tak to pro mě byla veliká škola – tam vlastně co hráč, to reprezentant, takže tam jsem se hodně naučil. A pak, když jsem začal hrát, tak někomu se to nelíbilo a tam jsem pocítil i tu odvrácenou tvář profesionálního fotbalu. Ale s odstupem času musím říct, že mě to posílilo do té další kariéry – hlavně potom v tom zahraničí. Prostě všechno špatné, jak říkám, vás posílí a takhle jsem to i bral. Samozřejmě v tu chvíli to bylo nepříjemné a necítil jsem se komfortně…

Bylo vám z toho někdy do breku? Ono se sice říká, že kluci nepláčou a kluk, který má přes dva metry, tak ten už asi vůbec, ale…

Tenkrát bylo i období, když jsem si říkal, že s tím praštím a půjdu zase manuálně pracovat, ale současně jsem věděl, že by to byla škoda. Už jsem nastoupil do toho rozjetého vlaku, který mě bavil a fotbal byl pro mě všechno, takže jsem si říkal, že prostě půjdu někam jinam, do nějakého menšího klubu a bude to třeba lepší. Takže jsem rád, že jsem to nevzdal a šel dál, protože o tom to je – překonat překážky a jít si za svým snem.

A už jste to klubu odpustil?

Jo. I s těmi hráči jsme si to vyříkali a dneska jsme kamarádi.

Pak přišla Belgie. Tam to bylo jak? Tam jste byl za hvězdu nebo jste si tu pozici taky musel nějakým způsobem vybojovat?

Ta hvězdnost přišla až potom třeba v Dortmundu, ale jinak jsem nikde nebyl za hvězdu a musel jsem si to vybojovat. I do té Belgie jsem vlastně šel jenom na třítýdenní test a když končil, nebylo jasné, jak jsem dopadl. Ale nakonec udělali dobře, protože můj přestup z Lokerenu ven je dodnes ten nejdražší v historii klubu. Ale začátek byl samozřejmě těžký. Nehrál jsem, musel jsem si zvykat, aklimatizovat se. I fanoušci mě moc nemuseli a pískali na mě, že co to koupili za dřevo. Ale pak po tom půlroce přišel nový trenér, který se mi začal věnovat a dodal mi sebevědomí a u něj jsem během půl roku udělal neskutečný progres. Bylo to i tím, že jsem tam byl sám a i po tréninku jsem měl spoustu času, takže jsem zůstával na tom hřišti, přidával jsem si tréninkové dávky a pak se všechno zlepšilo.

V Belgii se mluví mnoha jazyky. Jaká pro vás byla ta jazyková bariéra?

Já byl asi v té vlámské části, kde je holandština. Do toho tam mluví anglicky, trošku německy, francouzsky – ale to spíš ti Valoni. Na začátku to samozřejmě byl problém. Já a cizí jazyky – to je celoživotní boj. Jediné štěstí bylo, že jsme tam šli tři Češi, takže jsme si navzájem pomáhali a zvládli jsme to.

No a ten přechod Belgie - Německo, to proběhlo jak?

V té Belgii už jsem se vykopal a pokračoval jsem v RSC Anderlecht, což už byl nejlepší belgický klub. Tam jsem začal hrát i ty evropské poháry. A mohl jsem se měřit, dá se říct, s nejlepšími hráči světa. A dokázali jsme je i porážet. To mi dalo hodně a tam jsem získal sebevědomí. Takže ten skok z té Belgie do Německa už nebyl takový, jako když jsem šel z Čech.

Jaký je německý fanoušek oproti tomu českému?

No, tak hlavně je tam cítit síla médií. Německá liga už je prostě top liga na světě. A k tomu jsem byl v Borussii Dortmund, kam chodí nejvíc fanoušků skoro v celé Evropě. A to město žije jenom fotbalem – protože jinak tam není nic, je to bývalé hornické město. Takže tam jste pod velkým mediálním, ale i fanouškovským tlakem. A na tohle jsem si opravdu musel zvykat. V Anderlechtu chodilo dvacet tisíc a teď najednou to bylo třiaosmdesát tisíc diváků. A teď tam něco předvést… Takže jsem rád, že mě to nesemlelo, protože tam bylo spousta hráčů, kteří to třeba nezvládli a přitom na trénincích patřili k nejlepším. Jak přišel ten zápas, tak to prostě psychicky neustáli.

A měli jste nějakou psychickou podporu v týmu? Myslím nějakého odborníka.

Ne, ne, tenkrát to vůbec nebylo, že by tam byly nějací psychologové.

A dneska to je?

Dneska už to je, no. I ke konci mojí kariéry – tenkrát jsem hrál v Rusku – tam taky už měli psychologa. Ale tenkrát jste se s tím museli poprat sami. Do toho ještě ta konkurence v klubu, kde každý rok kupovali hráčů jako na nový tým… Takže jste si tu svoji pozici museli obhájit a jednoduchý to nebylo. A jsem rád, že těch pět let, co jsem tam byl, jsem vlastně vždycky patřil do základní sestavy. Takže si vážím, že mě to nesemlelo.

Jak to vypadalo, když Honza Koller šel po Dortmundu po ulici?

Hodně těžké. I na ty tréninky vlastně chodilo každý den třeba dvě stě lidí. Někdy přišlo i tisíc a jezdili i zájezdy třeba z Japonska. A do toho dopisy… Takže pak, když jsem šel po městě, tak to jednoduché nebylo.

Jakou jste dodržoval disciplínu? Zašel jste třeba někdy večer před zápasem na pivo?

Před ne, to nikdy. A když je ještě vložená Liga mistrů, tak to ani po tom zápase si člověk nezajde – to právě musí regenerovat a připravit se na další zápas. Ale když tam opravdu byla ta mezera alespoň ten týden, tak si člověk to pivo dal.

Jak jsou na tom s disciplínou ti dnešní mladí hráči?

Myslím, že dnes ji dodržují ještě víc. U těch mých předchůdců to naopak byla úplná divočina, tam ten profesionalismus nebyl… Ale dnes už je to opravdu hodně profesionální a ti hráči jsou dnes ještě pod větším dohledem, než jsme byli my.

Jak se proměnil fotbalový fanoušek za těch posledních dvacet, třicet let? Možná se to dnes už malinko uklidnilo, ne?

Samozřejmě dřív byly i tragédie, ale to ještě diváci nebyli pod takovým dohledem. Dnes už jsou všude kamery a když už někdo něco provede, tak si ho dokáže i ten klub i ta policie vystopovat a jsou za to tvrdé tresty, takže v tomhle se to samozřejmě uklidnilo. A chodí i hodně mladých lidí, takže v tomhle tom se to určitě všechno zlepšilo. Je z toho víc společenská událost. I vybavení stadionů je na vyšší úrovni.

A co regionální fotbal, tam to taky pořád ještě lidi láká?

Já ještě hraju vlastně – máme u nás okresní přebor na vesnici, kam pořád samozřejmě chodí. Samozřejmě hlavně chodili ti starší fanoušci, co už bohužel třeba umírají a ti mladí nejsou. Ale pořád si tam držíme ten průměr mezi šedesáti až třeba dvěma sty diváky. Ale tak ten vesnický fotbal je spíš o odreagování – a to na tom mám rád a miluju to.

Co mládežnický fotbal? Ono se poslední dobou hodně říká, že děti málo sportují.

Bohužel na těch vesnicích opravdu fotbal vymírá – každým rokem končí jedna vesnice s fotbalem, protože jak končí jedna generace těch starších hráčů, tak ti mladí tam prostě nejsou. Vidím to například i u nás na vesnici, kde žádnou mládež nemáme a ty děti nejsou vidět na tom hřišti… V tomhle je to špatné a ještě tomu přitížil ten covid. Ale snažíme se proti tomu nějak bojovat.

Co se s tím dá dělat?

Dělají se všelijaké nábory a akce, kde se snažíme těm dětem věnovat, ale je to horší a horší. Je potřeba, aby byl i nějaký úspěch třeba na té úplně nejvyšší úrovni naší reprezentace, která by nalákala malé kluky – to by pomohlo. Co nepomáhá, je to, co se dělo okolo fotbalu na svazu a za Berbra. To fotbalové prostředí není moc zdravé a rodiče spíš dají děti na nějaký sport, kde je to trošku kultivovanější. Korupce ve fotbale je o jednotlivcích, kteří prostě do toho jdou s nekalými úmysly. Je těžké proti tomu bojovat, jsou nutné tvrdé tresty.

Vy jste si té korupce všímal jako hráč?

To šlo mimo mě. Českou ligu jsem tenkrát, když byla první korupční aféra, nehrál, byl jsem v zahraničí. Nějaké náznaky korupce jsem zažil trošku v Rusku, pak v těch civilizovaných zemí jako Belgie, Německo, Francie, kde jsem hrál, jsem se s tím vůbec nesetkal.

Čím to je?

Je to o lidech a prostě to vidíme i v politice – je to všechno propletené i do toho sportu a bohužel nejvíc do fotbalu, který je nejvíc vidět a kde se točí nejvíce peněz.

Vy se často objevujete v roli televizního experta. Proč ne v roli trenéra?

Nemám na to charakter. A musím říct, že mě to nikdy nelákalo. Na trénování by mě nejvíc bavilo dělat jenom tu sestavu. Ale pak už ty další věci – ten týdenní režim a starat se nejen o hráče, ale o realizační tým – to je hodně náročná práce. A když se nedaří, tak ty tlaky jsou opravdu velký stres. A já už jsem si ten stres prožil jako hráč. Prostě nemám buňky na to, abych se stresoval ještě jako trenér nebo sportovní ředitel.

Promlouváte do duše těm dnešním mladým profi-fotbalistům jako třeba Patrik Schick? Dáváte jim rady, i když nejste trenér?

Ne, ne. Občas je potkávám, ale už jsou profíci a vědí, co mají dělat. Těmhle hvězdám už člověk nemá co radit. Takže si spíš popovídáme, co se děje v klubech a spíš jim popřeji hodně štěstí. Těm mladším hráčům člověk třeba poradím, ale jinak je spíš povzbudím, aby na sobě pracovali a aby je to bavilo.

No a když koukáte ve Smetanově Lhotě na fotbal, tak si to tak jako komentujete po chlapsku v hospodě?

No jasně. Právě v klubovně občas sledujeme zápasy, takže děláme i tipovačky, že třeba hraje Sparta, Slavie, takže tam samozřejmě všechno hodnotíme a každý je trenér.

Co jiné sporty? Co vás baví?

Já jsem hodně sportovně založený. Dokonce fotbal už jde do pozadí, i když na něj chodím rád. Taky hraju hokej, ale teď mě hodně baví padel. To je takový nový sport – něco mezi tenisem a squashem.

A co baví Honzu Kollera mimo sport?

Rád se dívám na filmy, nebo nějaké zajímavé krimiseriály – preferuji ty severské. A pak mě baví česká rocková muzika.

Slavie má nového majitele. Co myslíte, že to přinese?

Jsem rád, že se naši úspěšní byznysmeni aktivně podílejí na fotbale a myslím, že to je dobrý krok pro Slavii a i pro celou fotbalovou společnost. Podle těch rozhovorů do toho pan Tykač jde opravdu srdcem, je slávista a chce to budovat jako stabilní, prosperující klub. Takže za to jsem rád.

Máte ještě nějaký profesní nebo i osobní sen?

Hodně by mě naplňovalo a bavilo řídit nějaký padelový klub. Jsem zvědavý, jak to dopadne.

Jak vnímáte náladu v naší společnosti? Když se úplně odstřihneme od politiky, tak máte pocit, že je u nás hezky?

Já se mám dobře, jsem v Čechách rád. Dlouho jsem žil ve Francii a ten život tam byl pro trošku nuda. Já si tedy nemůžu stěžovat, ale samozřejmě si všímám, že mají lidé kolem mě problémy s prací.

Co byste poradil malému klukovi, který by chtěl jít vaší cestou, ale třeba nemá to rodinné zázemí, které by ho v tom fotbale podporovalo?

Nesmíte v sedmi letech myslet na to, že budete mít drahé auto a spoustu peněz, ale musíte mít rád především tu hru. Cesta je asi přihlásit se do nějakého místního fotbalového klubu.

Vy jste měl tu podporu rodičů a myslím si, že je to velmi důležité. Hodně to ten rodinný život ovlivní.

To ano, já to měl jednodušší, protože jsem měl hřiště za barákem. Samozřejmě ve městech je to složitější. Podpora je důležitá.

Vy máte dcery, jezdíte za nimi do Monaka. Jak ty vaše společné chvíle vypadají?

Starší dceru mám už v Kanadě a mladší dcera je v pubertě. Rád s nimi trávím čas.

A jaký jste táta?

Já jsem takový kliďas.

Koller
Jan Koller · Foto: RADIO PROSTOR