Mucha byl nedoceněný český superhrdina, proto show o něm děláme, říká Michal Dvořák z kapely Lucie

Rozhovor s Michalem Dvořákem:

Točí se u nás pořád dost filmů, které mají takový ten velký soundtrack?

Bohužel v Česku čím dál tím méně, protože není čas ani peníze na filmy. U filmů se teď děje to, co je v hudbě platí dlouhá léta – rychle, levně a honem další.

Tak to je asi podobné jako s úrovní dnešního dabingu. Ten přístup pak jde i do té kinematografie – no a hudební film asi není úplně sranda dneska udělat, že?

Ve světě se i dnes přes všechny útoky kabelových, satelitních a různých digitálních televizí občas někdo najde a natočí pěkný film – hlavně z historie je obrovské množství skvělých filmů se skvělou muzikou. Pro náš festival Soundtrack Poděbrady je stále z čeho čerpat a musím říct, že některé ty filmy už jsou klasikou. To jsou díla skladatelů jako John Williams, John Berry, James Horner… Na filmové muzice je krásné to, že hudba je všechno a že se velmi úzce prolíná se zvukovou dramaturgií. A to chceme na tom festivalu posluchačům vysvětlovat a ukazovat, jakou obrovskou emoční sílu má muzika. Je z čeho čerpat a vybírat na mnoho let dopředu.

Hlavně ta hudba tomu filmu přece "přiklepne" emoci, kterou by bylo těžké jinak zobrazit.

Hudební emoce dokáže změnit vyznění filmové ukázky, střihu, záběru, sentence… Dokonce jsem četl na stránkách ČSFD, že hudba a zvuk je pro diváky až sedmdesát procent emocí z filmu. Já si to nemyslím, mám za to, že je to tak půl na půl a hlavně si myslím, že je nejdůležitější scénář. Absence dobrých scénářů je posledních pět let jasná, protože některé jsou fakt příšerné, i když jak se lidé snaží vymyslet něco opravdu originálního, tak občas vzniknou hodně zajímavé záležitosti.

Kdybys teď dostal nabídku udělat filmovou hudbu pro nějaký konkrétní český projekt, šel bys do toho? Třeba s konkrétním režisérem?

Filmová hudba je nejkrásnější hudební dobrodružství, já to miluji. A vždy, když jsem mohl dělat hudbu k filmu, tak jsem byl hrozně rád. Nicméně za těch podmínek, za jakých se dělá muzika v Čechách, bych asi do toho nešel. Nicméně i dnes jsou tady lidé, kteří shání peníze a dělají ty filmy tak, jak se dělat mají – dělají náročné filmy, dělají je dlouho a poctivě. David Ondříček, Vašek Marhoul – s takovými lidmi bych do toho určitě šel. Byla by čest, kdybych mohl takovou věc dělat a spolupracovat s nimi.

Ty jsi duchovní otec a zakladatel festivalu filmové hudby Soundrack Poděbrady. Jak je to s financováním akcí podobného typu? Předpokládám, že něco na to dá město, něco kraj… Jak se k tomu staví stát?

Stát na nás kašle, slušně řečeno. My máme trošku problém v tom, že jsme nezařaditelní a přehazují si nás jak horký brambor mezi kinematografickým fondem a hudebními festivaly. Dokonce u hudebních festivalů je ta státní metodika nastavená tak špatně, že jsme spadli do alternativních festivalů. My jsme jiní, než jsou zvyklí posuzovat, tak to nás většinou odsoudí k zániku. Ten festival filmové hudby je pro ně úplně neuchopitelný a tudíž v těch bodovacích kritériích skončíme většinou na posledním místě, což mi připadá příšerné pro festival, kam jezdí držitelé Oscara – Nicola Piovani tam sám dirigoval, máme tam už třetím ročníkem Oscarového dirigenta Ernst van Tiela, se kterým spolupracujeme téměř pravidelně, protože nám doporučuje filmy, které jsou zrovna k dispozici… A máme tam úžasná tělesa ze zahraničí. Takže opravdu je na co koukat a rozhodně si nemyslím, že bychom patřili mezi městské slavnosti. Čímž chci zároveň poděkovat městu Poděbrady, protože ty nám opravdu zachovávají věrnost úplně od začátku a jsou takoví nadšenci. Takže máme tam skvělé zázemí a i kraj se od začátku snaží.

Proč se nevejdete do škatulky filmových festivalů? K těm asi máte nejblíž.

Co potřebuje filmový festival? Tmu, projektor, plátno, židličky a ozvučení. My potřebujeme to samé, ale k tomu vyřídit licence, které se pohybují mezi třiceti až padesáti tisíci eur na jeden film, symfonický orchestr a případně koncertní halu, protože to se nedá hrát v malých prostorech, tam se symfoňák nevejde. Takže my se vlastně v těch rozpočtech nejsme schopni dostat pod jeden až dva miliony za jedno představení. Každý, kdo má kalkulačku, tak si spočítá, že to se z lístku nedá samozřejmě utáhnout.

Co tě motivuje k tomu, že i přes tyhle problémy dál pokračujete? Asi tě to baví, že jo?

Za prvé mě to baví, za druhé tu hudbu mám rád. Také nechci vyhodit do koše práci našeho týmu, která trvá už více jak osm let. Ten tým je opravdu úžasný. Zároveň jsme tedy už vyčerpali všechny naše rodinné úspory, takže ono to už dál moc sponzorovat nejde. Ale já myslím, že ta doba se mění, že je zájem a spousta firem chce přijet se podívat a už nás oslovili, že by příští rok chtěli u toho být a tak dále. Takže já doufám, že to překlepeme a že věhlas festivalu bude stoupat.

Nedávno se ohledně velkých koncertů řešilo, zda si Česká republika nezaslouží lepší prostor, než je letiště v Letňanech na tyhle open air akce. Jak se na to díváš ty jako člověk, který je zvyklý s kapelou Lucie objíždět ta velká místa? Máme v tom deficit?

Je pravda, že s kapelou Lucie jsme objeli všechna ta velká místa, protože my jsme začali těmi malými kluby, potom přišly větší sály.

V Edenu jste byli, že jo?

No, my známe každou tělocvičnu, Eden a potom dokonce s Rolling Stones jsme hráli pro 130 tisíc lidí na Strahově, když ještě fungoval ten stadion. Myslím, že vždy záleží na tom promotérovi, jak zabydlí ten prostor. Protože když se bavíme o těch velkých prostorách, tak ty vlastně vybavit je složité. A pak otázka je, jak často se takový prostor využívá. Jestli to je jednou, dvakrát, třikrát za rok, tak je to zbytečné a neekonomické. Zároveň je potřeba se zamyslet, jestli by to třeba nebylo lepší někde kousek dál mimo velké město. Takže tohle všechno je potřeba zvážit. V každém případě myslím, že město a vůbec ty obce by měly o tom přemýšlet, protože každé velké město ve světě nějaký takovýhle prostor má.

No a nestálo by za to zmodernizovat ten Strahov?

Nejsem ekonom, ale myslím, že ten Strahov je v tak strašném stavu, že by bylo výhodnější, kdyby se postavil nový – aspoň tak se to říká. Ale určitě to místo je krásné tím, že je na kopci, taky by to hrálo nad ty lidi ve městě, asi by to tolik nerušilo… Určitě by si takovýhle prostor Praha zasloužila, protože ať už to bude na okraji Prahy, nebo uprostřed, tak to potřebujeme.

Ty jsi s projektem Vivaldianno objel spoustu nádherných míst. Dokážeš říct, jaké hudební emoce projevují lidi úplně mimo náš evropský středobod?

Děkuji za tuhle otázku, protože ono to navazuje i na ten projekt Pandurango, s kterým jsem objel zeměkouli. Ale tam jsem naopak tu hudbu točil. Tady, s projektem Vivaldianno, ji vytvářím. Hráli jsme opravdu v Asii, v Buenos Aires, na všech kontinentech…. Krásná je na hudbě jedna věc – hudba je opravdu esperanto. Ty hudební emoce jsou velmi podobné pro aborigince stejně tak jako pro Indy nebo pro Bolívijce. A ta emoce, ty vibrace, ty smutné a veselé písničky mají podobnou energii na všech kontinentech. To znamená, že hudba je esperanto a já jsem rád, že jsme zrovna s projektem Valdianno trefili takovou tu tenkou nitku, kdy se opravdu pohybujeme na hraně těch emocí a že to rezonuje na všech kontinentech, to je strašně fajn.

Vivaldianno je projekt, který se dá těžko popsat v jedné větě. Nicméně já jsem to viděla, jsem taky fanoušek, mám doma i celé to album a sleduji ten vývoj. To slovo vývoj je asi v tomhle případě docela důležité, protože ta technická stránka, výtvarná stránka a všechna ta světýlka, blikačky a 3D projekce a 5D projekce, to asi rychle stárne, ne?

Správný odhad, taky to stojí ty největší peníze – udržet to, aby to bylo aktuální. Přes covid jsem do toho nainvestoval zase mnoho milionů, aby to vypadalo trošku lépe. Ty peníze jsme přidávali průběžně s tím, jak jsme vždy něco vydělali. Veškeré peníze vydělané jsme vždycky zase vrátili zpátky do toho projektu. A doufám, že to pojede ještě dál, protože by bylo dobře, abychom se dostali aspoň na nulu.

Pierce Brosnan je s tím pořád ještě spojený?

Ano. Musím říct, že Pierce Brosnan nám otevřel opravdu mnoho dveří, které do té doby byly zavřené. Paradoxně spoustu zemí ale zase chce mít svoji hvězdu, a to znamená, že třeba pro Německo budeme přemlouvat Pierce nějakou německou hvězdou. Velmi zajímavá verze byla v Litvě, protože litevština patří k ugrofinským jazykům – k nejstarším jazykům na světě. A ty staré jazyky se vyznačují tím, že jsou velmi stručné, že mnoho slov má mnoho významů a záleží na kontextu a na složení té věty. V projekci jsme to měli napasované na ty masky. A tam, kde má česká věta deset slov, tak litevská má tři – takže řeč občas skončila, ale maska se ještě dál hýbala, to bylo občas vtipné. Nicméně ty jazykové verze děláme, protože to prostě přináší lepší srozumitelnost posluchačům.

Vivaldianno už jsme probrali, jak se daří Muchovi?

Mucha je vlastně takové přirozené pokračování projektu Vivaldianno a jeho úspěchů po světě. Jenom to shrnu: Vivaldianno jsme hráli ve třiceti velkých metropolích a vidělo nás přes 150 tisíc diváků ve světě. A když jsme hráli už počtvrté v Tel Avivu v sídle místní filharmonie v Bronfman auditoriu, tak ten promotér říká: “Hele Michale, já už to sem popátý nedostanu, už konečně vymysli něco nového.” Tak jsme si říkali, co by to mělo být a řekl jsem: “Pojďme udělat něco, co bude mít větší prostor právě pro vizualizaci té show.” Myslím si, že ta multimediální forma je dnes na obrovském vzestupu a je jedno jestli je to multimediální forma cirkusu a la Cirque du Soleil nebo La Putyka v českém podání nebo to jsou rockové koncerty nebo ať je to technoscéna, technopárty, takový Tomorrowland a Loveparade, Beats for Love… Dneska ta scénografie, když se podíváš, tak je to něco neskutečného a technicky to staví třeba čtrnáct dní. Takže je to nádhera, já to miluji. A u Muchy jsme na začátku vlastně chtěli dělat výtvarníka. Byl ve hře i Picasso a Vincent van Gogh. A na základě zážitků a zkušeností s Vivaldianno jsme řekli, že ale uděláme českého výtvarníka a vybrali jsme Alfonse Muchu.

Proč právě Muchu?

Je to z mého úhlu pohledu nedoceněný český superhrdina výtvarného umění, protože více než polovina světa si myslí, že to je Francouz. Zároveň málokdo ví, že to byl i designér, šperkař, sochař a tak dále. A nebýt Masaryka, Štefánika a Muchy, tak by žádné Československou neexistovalo. On už tím, že byl nejvyšší český zednář, tak už tenkrát loboval v Paříži za Čechy, zároveň on Masaryka seznámil s americkým prezidentem a tak dále.

To jsou podle vás ty schopnosti superhrdiny?

Kvůli nim bychom tady mohli být další hodinu. Mucha byl zároveň obrovský milovník technologií, takže je považovaný za zakladatel československého nebo českého fotografického aktu ještě před Drtikolem. On si všechny ty modelky fotil a cokoliv bylo nového, tak to prostě chtěl mít a chtěl to používat. Dokonce se říká, že bratři Lumièrové ještě než představili svou kameru a projektor světu, tak ji u něj v ateliéru vyzkoušeli na jeho prostěradlo. U něj v ateliéru se scházelo denně přes padesát lidí, on byl velmi společenský, chodili tam vědci, spisovatelé, umělci, zpěváci…. A my jsme chtěli vlastně tyhle jeho superschopnosti přetavit v nějaký šok. To bych tady zase mluvil dlouho, ale ve světě nás přezdívají, že jsme takový hudebně-výtvarný Cirque du Soleil.

Ale to je krásná přezdívka, ne?

Nejsme sice cirkus, ale těší mě to.

Už jsi vymyslel něco dalšího?

Je to tajné, ale už připravujeme další dva projekty.

Asi by byl hřích nezeptat se na Lucii. Tak jaká je dnes konstelace hvězd nad Lucií?

Jedna z nejlepších v historii skupiny. Všichni členové jsou živí a zdraví a máme spolu krásný vztah. Nevím, jak to mají kluci, ale mě se s Lucií vážně splnily všechny pubertální hudební sny. Hráli jsme opravdu ve všech halách, sálech, vyprodali jsme všechny stadiony i Eden se nám podařil a jako úplně největší vrchol, a ten už ani nebyl v tom snu – zahráli jsme pro 130 tisíc před Rolling Stones. A já vždycky říkám, že pódium léčí, protože když na něj vlezu, tak i ta kapela začne prostě držet spolu, protože musíte držet rytmus, má to nějakou harmonii… A to publikum vám neskutečně vrací energii. Myslím si, že žádná droga ani prostě nemůže nahradit to, když prostě deset, dvacet, třicet tisíc lidí s vámi zpívá písničku a tu energii, kterou vy pouštíte na ně, vrací zpátky v mnohonásobně větší palbě. To je něco úžasného a jsem rád, že to můžeme spolu stále ještě zažívat a plánujeme velké koncerty do budoucna.

Co si vlastně řeknete a co zažíváte těsně po tom koncertě?

Je to euforie. Já vždycky po koncertě, a to nejsem sám, nemůžu spát. Všechen ten endorfin, adrenalin a další se člověku splaší v těle a do čtyř do rána to prostě neodezní. Takže samozřejmě si poděkujeme, hlavně poděkujeme celému týmu – protože to není práce jenom těch čtyř, pěti lidí na pódiu. Náš tým jsou takoví nehrající členové kapely. A pak si také řekneme, co se povedlo, co se nepovedlo, co by mohlo být líp… A většinou si každý jde po svých, protože toho máme za celý ten den docela dost. Tím koncertem člověk vždy stráví celý den. Mentálně sice člověk jede, ta hlava se nedá zastavit, ale fyzicky jsme všichni dost unavení.

Jak vnímáš současnou náladu ve společnosti?

Radši o tom moc nepřemýšlím. Ale samozřejmě se mě to dotýká. Mimo jiné se to projevuje v prodeji lístku. Takže samozřejmě to vnímám a myslím si, že ta nálada není dobrá, ale je na vzestupu, bude to lepší. Strašně s tím zamíchal ten covid a lidi si v mnoha případech uvědomili, že hodnoty v životě jsou třeba i jinde. Že i kultura je celkem důležitá, že nějaká lidská socializace je důležitá. A ta společnost se hledá a ten celkový překotný vývoj, nejen v Čechách, ale i ve světě, je dost šílený. Ale já jsem životní optimista a mám pocit, že to směřuje zase k nějakým novým formám a novým kvalitám – že to bude zase trošku lepší.