Moje dílo musí zapadnout do prostoru a nevadí mi jít i trochu proti proudu, říká sochařka Veronika Psotková

Vy jste si pro svou práci vybrala průmyslový materiál – drát. Proč?

Ta klasická kamenosochařina je dnes už velmi pomalý proces proti tomu, jak se zrychlila doba. Když jsem nastoupila na školu, tak jsme hodně modelovali figuru, vytvářely se zejména převáděním modelované sochy do nějakého dalšího materiálu. A mně to přišlo hrozně zdlouhavé. Chtěla jsem najít způsob, jak tvořit sochy rovnou a pro jednu studentskou výstavu – shodou okolností, byla v Opavě, mém rodném městě – jsem si nakoupila nějaké druhy pletiv, že prostě něco upletu a ušiju. Z těch asi šesti druhů jsem si vybrala jeden a s tím už dnes jsem sedmnáct let.

Co vám vlastně vzniká pod rukama?

Mým hlavním současným tvůrčím médiem je rabicová síť, což je stavební materiál. Je to takové plátýnko a já si ho stříhám, modeluji zevnitř, zvenku, prošívám… Ten základ je to, že umím vymodelovat lidskou figuru a potom už si s tím materiálem dělám, co potřebuji. Vlastně jde o takovou drátěnou skořepinu, která perfektně reaguje s různými druhy světla – pracuji s venkovním i vnitřním prostředím a s umělým nasvícením. Vlastně se s tím snažím kouzlit a hledat, co všechno mi ten materiál a ten způsob, kterým prezentují nápady, které mám, může dát a pak co můžu dát těm, kteří na to koukají.

Většinou je tím vaším předobrazem nahé tělo?

Vlastně asi ano. Mě vlastně ta lidská figura a to, co se jí dá říct, fascinuje. Jsem staromilec, mám hrozně ráda klasické umění a trošku mě mrzí, že se od toho výtvarné umění odklonilo, ale nevadí mi jít i proti proudu nebo dělat jen to, co já chci dělat. Já vytvářím nějakou výtvarnou stylizaci, nejdu úplně do extrémního detailu, protože mi to ten materiál ani neumožňuje. Vlastně si hledám cestu, jak skrze ten materiál a tu figuru komunikovat témata, která mě zajímají.

Potřebujete nějaký model?

Někdy ano, někdy ne, ale tím, že vlastně velkou část dělám buď pro galerie, pro klienta nebo to jde do měst na výstavy a tak, tak dělám aspoň kreslené návrhy. A většinou nemám ani čas, ani peníze, ani prostor hledat nějaké modely nebo modelky, tak buď si někoho nafotím v nějakých pozicích, nebo si hledám motivy. Dnes je Instagram plný fantastických modelů a modelek, takže já vyloženě čerpám zadarmo ze sociálních sítí.

Jsou to primárně venkovní díla, nebo do interiéru?

No, já to vlastně mám na oba směry. Mě ten venek strašně moc láká, ale je to vlastně ta nejtěžší disciplína – vytvářet z materiálu, který tomu ovzduší odolá. Ten drát je pořád věc, která nejde vyrobit z nerezu, nejde vyrobit z mědi, protože ta technologie, kterou používám, to v takovém objemu neumožňuje. Teď už ty sochy žárově zinkuji. Když máte dřevěnou sochu, tak je potřeba jí jednou za čas napustit nějakým olejem, tak tohle je podobné.

Jsou to většinou věci v nadživotní velikosti?

Já mám takovou oblíbenou velikost danou tím, že hodně věcí musí jít ven a tím, že jsou to skořepiny, tak nemůžou být na zemi. Často se pak stává, že ty malé věci v tom prostoru vůbec nevyzní. Takže já mám takové ideální měřítko, to je 2,5 metru a výš. Už mám i sochy, které jsou 3,5 metru. A mám samozřejmě i menší a drobnější objekty, které potom ale jsou zase na jiné použití. Mám objekty dovnitř, mám ráda instalace, kde vůbec nemusíme řešit, že někde fouká, někde prší nebo sněží.

Kolik váží taková vaše průměrná instalace?

Moje průměrná socha váží asi patnáct kilo. Ta 2,5 metrová patnáct až dvacet kilo. Ono to je vlastně na tak obrovskou sochu velmi málo – to většinou překvapí. Také mají proměnlivé těžiště, protože to není krabice. Takže i ta manipulace je hodně zajímavá, ale já se vlastně snažím z toho průmyslového, dejme tomu neušlechtilého materiálu udělat něco ušlechtilého.

Když vás někdo chce oslovit, ať už je to nějaký komerční subjekt, nebo třeba kostely, tak jak to vlastně probíhá? Oni si vás někde najdou a řeknou “tohle se nám líbí, něco takového bychom chtěli” a zbytek už nechávají na vás, nebo za vámi přijdou i s nějakou konkrétnější představou?

Ono to vlastně funguje v obou směrech. Ale dlouhou dobu jsem byla velmi omezená časem a tím, že jsem máma a chtěla jsem být s dětmi, takže jsem musela intenzivně kombinovat čas věnovaný dětem a čas věnovaný sochám. Takže jsem vždycky jednou za rok měla nějakou větší výstavu, kde jsem se snažila udělat nějaké nové vlastní objekty a na základě toho, že jsem se nějak udržela v provozu a klienti mě měli možnost sledovat, tak pak přijdou a řeknou, že by chtěli něco domů. A to je vlastně jedna z těch věcí, co mě živí. Ale moje čistá výtvarná tvorba je, že vytvářím věci na míru danému prostoru. Někdo přijde, řekne “mám takový kout v obýváku”, pak si povídáme, oni mi řeknou, co se jim líbilo z té mojí práce, já jim naznačím, jak bych pracovala a pak vytvořím návrh a řekneme si, jaký je časový horizont. Malou sochu jsem schopná udělat za měsíc, ale většinou je to horizont tří, čtyř, pěti, šesti měsíců.

Stává se, že se najdou lidé, kteří ve vašem díle vidí úplně něco jiného než vy a dávají vám i takovou zpětnou vazbu?

Já jsem ráda, když ti lidé mají chuť si hledat vlastní přístup k tomu tématu. Já často dávám jen jednoslovné nebo krátké vodítko – třeba teď jsme dělali popisky takové, že jsme vždycky dávali nějaké motto a pak za mnou chodili lidé a začali vykládat vlastní příběhy o tom, co v tom vidí nebo co jim to evokuje, co jim to připomíná i ze života i to, proč je to třeba zasáhlo, což jsou strašně krásné zpětné vazby. Jednak vidíte, že někdo má vůbec chuť se zamýšlet nad dílem někoho jiného a pak i to, že ta práce a to, že vystavujete, že předkládáte své vlastní myšlenky zpracované v nějaké formě, dává smysl. Tak to je pak jako za odměnu.

Jakou zakázku byste nikdy nevzala? Přemýšlela jste někdy o tom?

Já takhle vůbec neuvažuji, protože netuším, v jaké situaci se ocitnu, když ta zakázka přijde… Vy to řešíte v aktuální situaci a v aktuálním čase. Kdyby ten člověk, pro kterého to děláte, se zdál naprosto bezúhonný a jako fantastická bytost, tak se stejně může stát, že vám někdo za deset let otříská o hlavu to, že jste pro tohoto člověka byla schopná dělat. Už jsem i odmítla zakázku, protože mi ten prostor nepřišel vhodný. Vlastně jsem nechtěla podvést klienta a říct mu “ta socha tady bude super”, když jsem si myslela, že to vlastně nemůže fungovat.

Vy říkáte, že jste staromilec, nicméně ty vaše drátěné objekty do těch starých historických objektů přináší prvky současného umění. V Praze, kde se teď nacházíme, jsou často slyšet hlasy výtvarníků a architektů volajících po tom nebát se a být odvážnější. Pak je tady samozřejmě ta druhá skupina, která chce zachovat tu historickou atmosféru takovou, jakou ji máme, pouze ji udržovat, opečovávat a restaurovat a moc se do toho moderně nepouštět. Jaký názor na tohle máte vy?

Já jsem příznivce toho nebourání a zachování těch hodnot, které jsou nosné i pro současnost. A mám hrozně ráda, když se architektům podaří skloubit moderní s tím starým – když do toho prostoru přijdete, dýchá to současností, ale současně cítíte odkaz toho, co tady vytvořil někdo před námi. Tohle je základ. Pak jsou prostě místa, která jsou potřeba vytvořit od základů a tam jsem pro to, aby vznikaly moderní, dobře stavěné, dobře vypadající budovy. Mám velkou spoustu kamarádů z architektonického prostředí a vlastně největší zlo jsou tady ty tendry, kdy se nechce dát nějakých pár “míčů” na to, aby ta budova opravdu měla takový charakter, který ten architekt navrhl a zamýšlel. Ve chvíli, kdy z návrhu vytrhnete nějakou součástku – tady ulevíte, tady odeberete – tak pak je ten výsledek poloviční. Pak je zase ten extrémní památkářský přístup. Myslím, že ani dnes nedokážeme přesně říct, jak to probíhalo v té době, kdy se to stavělo. Někdo třeba měl prostě zbytkovou barvu, tak jí nějakou fasádu natřel a my to tady dneska budeme odhalovat a říkat, že to je to, jak to mělo být – prostě proto, že to je z 19. nebo z 18. století. Takže si myslím, že když se velmi citlivě zachází s hodnotami, které jsou důležité, tak jsem pro to je zachovat a potom prostě do toho vpálit něco, co s tím bude v symbióze. Já vlastně funguji podobně jako architekti, jejichž práci velmi ctím – a proto se nám i dobře spolupracuje. Oni jsou taky velmi citliví, přemýšlí nad prostorem a chtějí, aby to jejich dílo dobře do prostoru zapadlo.

Pokud jsou ty vaše instalace venku, nehrozí jim vandalismus?

Já ty sochy většinou dávám do výšek a ideálně pod kamery. Ale stalo se to, i když já se spíš bojím o ty vandaly, protože ty věci jsou hodně ostré. Takže kdyby se na ně někdo dostal, tak se může docela zranit – trčí tam dráty a každý ten ustřižený drátek je skoro jako břitvička. Takže si vždy říkám “ježíš, ať se ti pitomci nezraní”. No ale taky se mi stalo, že jsem měla v Trutnově zavěšený takový trychtýř, ze kterého viselo mimino. Bylo to vymyšlené tak, že to dítě vlastně nasává tu krajinu a to okolí. Tak se nám to podařilo zavěsit a pak tam do toho trychtýře někdo prostě hodil třeba petku. A vyndat petku s vodou z něčeho takového, to je neuvěřitelná práce, protože ta lahev se dokáže úplně nepředvídatelně pohybovat. Museli jsme to celé sundat a pak vyndat. Tak to byla velká škoda, protože ta věc je zespoda vidět a už to z té instalace dělá odpadkový koš. Ale svým způsobem je to konceptuální doplnění instalace, je to posunutí toho díla někam jinam.

Když se ty instalace sundají nebo rozmontují, tak kde končí? Máte obrovský sklad, kde to všechno je, nebo se to rozprodává?

Já jsem si s manželem pořídila takovou ruinu, takovou barokní sýpku, kterou spravujeme a současně funguje jako sklad. Takže mám sklad – a tam to většinou končí. Taky se stává, že to někdo někam chce zapůjčit nebo se prodlouží výstavy. Je pravda, že u některých výstav se řekne, že se v září končí, ale nakonec se to sundá v lednu.

Co byste třeba chtěla, aby se vám ještě povedlo?

Mám určitě plán ještě pokračovat v těch velkých figurálních instalacích. Já to mám někdy v hlavě měsíce, někdy roky a vznikají jednotlivé komponenty – vlastně stavební prvky – se kterými si pak hraju jako se stavebnicí a vymýšlím způsoby, jak nejlépe ty sochy sestavit. Někdy je vlastně ten proces vymýšlení delší než fyzický proces vzniku těch soch. Potom je velmi krátký okamžik, kdy máte dva, tři dny, plošinu a ideálně nějaké chlapy, kteří jsou ochotni přiložit ruku k dílu, protože to okno při vernisáži se uzavírá velmi rychle. A mně je teď dvaačtyřicet a už po třech dnech instalace cítím obrovský rozdíl oproti době třeba před pěti lety. Tak si říkám, že buď budu muset na sobě začít fyzicky pracovat, abych vydržela víc, nebo to nějakým dnem zkrátka skončí a budu dělat sochy jen na zem. Ale to nepředpokládám.

A pracujete v ateliéru denně? Máte ateliér doma?

No, je to vlastně druhý domeček na zahradě, takže do práce přecházím dvůr. Ale teď mám zrovna období, kdy řeším různé schůzky a návrhy – vlastně strašně moc toho času jde administrativě, teď do toho nemocné děti… Mám ale hrozně ráda, když se povede týden, kdy jsem v ateliéru každý den prostě pět, šest hodin – to je úplně boží.

Vy prezentujete nějaké své věci na Instagramu. Můžeme vás najít ještě někde jinde?

Ještě mám Facebook. Je pravda, že poslední dobou se mi ty sítě moc nedaří, ale snažím se tam alespoň něco dávat, protože to je i takový deník a ty zápisy mám vlastně i pro sebe.

Děláte i věci do zahraničí?

Já poměrně pravidelně, vždycky obrok, jezdím do Německa na NordArt, to je obrovská přehlídka celosvětového současného umění, která je orientovaná spíš na klasické věci – na malbu, sochu, a sem tam nějaká nová média. Takže tam jedeme v létě předvádět na tři, čtyři měsíce. Přemýšlím, co ještě… Určitě nějaké drobnosti, no.

No a kdyby někdo chtěl to vaše dílo – ať už soukromě do domu nebo bytu, nebo jako komerční subjekt – tak kde se na vás může obrátit?

Kontakt funguje přes mail a přes webovky. Není problém kontaktovat přímo mě, já jsem sama sobě sekretářkou i agentem – všechno pod kontrolou.