"Low carb" dieta jako cesta do deprese. Doktorka Cajthamlová radí, jak si udržet dobrou náladu

Rozhovor s Kateřinou Cajthamlovou:

Je to tak, že všichni, kdo platíme zdravotní pojištění, tak máme nárok na kvalitní lékařskou péči a dostáváme ji?

V teorii nárok máme, ale za tu praxi si můžou sami pojištěnci. Mezi lékaře a pacienta se vmezeřily subjekty, které ovlivňují, jak bude poskytována lékařská péče. Čili my tady máme nějakou kartelovou dohodu zdravotních pojišťoven a přestože máme třicet let po revoluci, tak prostě komerční pojištění není. A když bylo třicet korun za recept, tak skoro byla další revoluce. Prostě lidi jsou tu hamižní, takže máme i velmi špatné potraviny a samozřejmě upadá poskytování zdravotní péče, ale za to nemůže pan doktor, za to může pojištěnec. Pojištěnec se totiž neptá zdravotní pojišťovny: “Jakto, že mi prevenci hradíte jen jednou za tři roky? Jak je možné, že mi nehradíte tyto léky? Jak je možné, že musím doplácet na brýle? A jak to, že vy máte takové velikánské budovy? Jak to, že platím tak obrovské zdravotní pojištění? A jak to, že doktoři mají tak odporně nízké platy?”

Jak zdravotní péči poznamenávají přesčasy, o nichž se už dlouho přou lékaři s ministerstvem zdravotnictví?

Celá Evropská unie, které máme být členem, má pracovní dobu čtyřicet hodin týdně, ale my máme výjimečně 46 a najednou budeme mít 56 hodin týdně. Jakože dobrovolně povinně – a mladé lékařky nedostanou možnost jít k atestaci, pokud neslouží dobrovolně noční služby. Já ještě zažila za socialismu, že jsme měli pátek, sobota, neděle – 72 hodin noční služby bez jakékoliv přestávky a tam se říkalo “kdo půjde k chirurgovi na operaci v pondělí, je mrtvej”, protože ten člověk vlastně neviděl a nebyl schopen vůbec nic. A to byl socialismus a my se k němu mílovými kroky opět blížíme. A tady se někdo diví, že na medicínu skoro nikdo už nechce jít. Já se vůbec nedivím a v roce 1997, když jsem měla dvě děti, tak jsem dala výpověď a prosila jsem kolegy, ať to položí taky – to by pojišťovna potom musela řešit. Ale žádná stávka ani nic nebylo. A já doufám, že ta stávka jednou bude, protože to je proti evropským zákonům a my jsme demokratický stát, kde se má dodržovat pracovní právo, proboha.

A to přetěžování pak pozná i pacient, že.

Já jsem si udělala psychoterapeutický výcvik i z toho důvodu, že interna je obor, ve kterém je spousta psychosomatických stavů. A já s hrůzou zjistila, že všechny pomáhající skupiny, jako jsou sociální pracovníci a dokonce i pracovníci vězeňské služby, mají takzvané povinné supervize. To znamená, že zaměstnavatel platí psychologa, který u těch pracovníků ošetřuje možný syndrom vyhoření. Zdravotníkům to nikdo neplatí, pedagogům taky ne. A kdo se diví, že tyto dvě profese mají obrovské procento syndromu vyhoření? Za to nemůžou ti pracovníci. Oni prostě nemají šanci dělat něco jiného, než co žádá systém. A i mezi pedagogy, i mezi zdravotníky jsou hodní a pomáhající lidé, kteří by se pro ostatní rozkrájeli. Oni se krájí, pacient jim nadává, pojišťovna jim to neproplácí a pak se všichni diví.

A dělá s tím někdo něco?

Pane Válku, děláte s tím něco? Snaží se lékařská komora a moc děkuji panu doktoru Kupkovi – ten se velmi snaží. Udělala se veliká podpora tomu, aby lékaři věděli, že se za ně komora postaví. Ale ministr nic! Ne, že bych měla pana Válka nějak ráda, ale fakt je, že za to můžou všichni ministři od revoluce. A že jich bylo…

Překvapuje vás to?

A víte, že ne? Moje maminka – a já jsem jí tenkrát považovala za odporného škarohlída – tak když byla revoluce tak povídala, že už Masaryk říkal, že od revoluce trvá šedesát let, než se něco stane. První generace je “klondajk”, ta si rozkrádá, druhá generace si udělá zákony, aby rozkradené ošetřila a třetí generace, pokud není válka, tak si zkusí udělat znovu demokracii. No, takže zákony na ošetření rozkradeného už máme, tak je snad čas na demokracii. A snad nebude ta válka. I když otázka je, jestli tu demokracii umíme.

Další téma je dostupnost a nedostupnost léků. Co se tam děje?

My jsme si zrušili naše farmaceutické výrobce. Kam se poděla SPOFA? My jsme tady dříve měli normální zásobování svými léky – tohle všechno zmizelo. Tak čemu se divíme? Jestli jsme se stali závislými na dovozu léků, tak se nedivme. Ani v západní Evropě nejsou léky. No samozřejmě by to znovuzavedení něco stálo. Ale potřebujeme to. A účet by dostala vláda, ale je to nefér, protože u nás máme čtyřleté vládní období a účet mají dostat všichni ti, kteří vládli v minulosti. A já vůbec nechápu, proč ti lidé nemají hmotnou odpovědnost za svá nesmyslná rozhodnutí. Hmotnou odpovědnost má každá paní, která sedí u kasy, ale nemá to ten, který zvedá ruku pro to, aby se prodala matonka, zlikvidovaly porcelánky, abychom nelobbovali za válečné reparace…

Když se bavíme o tom zdravotnictví, říká vám něco pojem “řecký model”?

Mně jeden známý jednou poradil jít do Socialistického svazu mládeže s tím, že “pokud nechceš být otrok, buď vládce”, takže já byla předsedkyní SSM a dovolili mi jít v roce 1985 na gynekologii a porodnictví do Atén. My jsme pomáhali řeckým komunistům v době, kdy tam měli nějaký převrat, takže v Atenách spousta lidí mluvilo česky. Taky s námi jezdili různí bonzáci, kteří rozuměli, co si říkáme. No a já přijdu na porodní sál, tam byla rodička a kolem stáli muži a ženy v kabátech a v kloboucích a drželi v ruce různé povlečení a tak. A já říkám: “Proč tady všichni tito lidé jsou?” “A to jsou příbuzní, kteří kontrolují, že to dítě je opravdu její. Otec ho vezme do náručí, oni jí nesou čisté povlečení a tady babička jí nese jídlo. Tady to tak chodí…” Takže k tomu se blížíme – dlouhými skoky na Balkán. Ale kdybychom se měli tak, jako se mají řečtí penzisté, tak bychom se měli dobře. Řekové jsou chytří, oni jsou filozofové, nedají se, mají takovou tu komunitu a vynalezli demokracii. Tady by to bylo dost jiné.

Vy se zabýváte i psychoterapií. Kdo je váš nejčastější pacient v dnešní době?

Ve slově deprese slyšíte “pres”. To znamená, že pokud člověk potlačí své srdce a nastartuje mozek, že jako něco “musí”, no tak se jeho život začne horšit. Řada lidí, kteří mají deprese, je mají i z toho, že omezili sacharidy ve stravě. Chcete-li mít opravdu “depku jako prase”, tak buďte žena – ideálně menstruující žena – a udělejte si “low carb” dietu nebo něco podobného. Tudíž se vám nebude regenerovat serotonin v mozku a nechlastejte, protože alkohol ten serotonin trošku udrží. Ale alkohol je dysforická droga – to znamená, že v konečném efektu vytváří depresi a horší zdravotní a duševní stav – alkohol ten serotonin chvilku drží a pak následuje hluboký propad do deprese… Každopádně taková žena má pocit, že je tlustá, že život nemá cenu a že prostě všechno je špatně a tak. A tohle je něco, co si vyvolala sama tím, že má “low carb”.

Deprese tedy může mít příčinu v jídle?

Pak samozřejmě existují klinické deprese. Takoví lidé mají vlastně smůlu, protože mají geneticky dáno, že se jim tvoří méně toho hormonu spokojenosti, tedy serotonin. Důležité je změnit významy – nebudu dělat to, co musím, ale budu si dělat radost. A když si dělám radost, tak si libuji, orientuji se na to, co lze, mám mentalitu vítěze, vyměním toxické vztahy za vztahy, které nejsou toxické – vyházím ty pseudokamarády a bavím se s těmi, kteří nemají “něco za něco”, ale kteří mě mají fakt rádi.

Co dnešní workoholici?

Slyšíte, že slovo workoholik a alkoholik jsou podobné? Ono je fuk, čím se kdo opíjí. Já jsem bývalý nikotinový závislák a mně se to překlopilo, protože jsem přestala kouřit a teď jsem shopaholik. Prostě ona se jedna závislost velmi snadno překlopí do druhé a zvlášť pokud člověk má ten závislý způsob uvažování.

Paní doktorko, jak na vás působí nálada ve společnosti? Máme si vlastně na co ztěžovat?

Určitě ne. Prosím pěkně, my jsme jedna z velmi bezpečných zemí, to bych chtěla zdůraznit. Máme tu řeky, které jsou stále ještě splavné – máme dost vody, splachujeme pitnou vodou. Máme možnost třídit odpad. To znamená, že my se tu máme velmi dobře, akorát ti lidé o to nemají zájem, protože chlastají moc toho piva. Takže já bych doporučila snížit konzumaci alkoholických nápojů. Ono se nám rozjasní v hlavě, naučíme se trošku dívat na svět optimisticky a přestaneme být takoví zbabělci.

Alkohol zmiňujete poněkolikáté. Opravdu je tak zásadní?

Prosím vás, my máme ty alkoholické geny a alkoholické geny jsou spojeny s tím, že se rychleji zpracovává serotonin, to znamená, člověk má větší formu úzkosti. Ale proti úzkosti se má bojovat odvahou. Říká se, že rozhodnutí založené na strachu je vždycky špatně. Takže my si máme zakládat na rozumu, na znalostech, na debatě, na humoru, na klidu, svobodě, právu a na takových věcech. A pokud bychom to dělali a pokud by to dělal každý z nás, tak je svět lepší místo. Já například říkám, že na “děkuju” neodpovídejme “není zač”. Říkejme “rádo se stalo”. A usmějme se. A když to bude dělat každý z nás, tak se prostě budeme více usmívat a ve veřejném prostoru bude více znít slovo “rádo”, “radost”, “veselé”, “pámbu zaplať” a podobně. Takže lidi, prosím, pojďme do toho. Dejme prostor změně.

Paní doktorko, často se obracíte k historii. Vy si pamatujete 21. srpna 1968 a vpád vojsk Varšavské smlouvy, že ano?

Ano, mně bylo čerstvých šest let, byly prázdniny, těšila jsem se do školy, chystala si tašky a šla jsem brzy spát. Vzbudil mě šílený randál letadel. A protože v tu dobu maminka byla v zahraničí, tak já jsem běžela vzbudit tátu a k mému překvapení táta seděl, brečel a klepal se. To bylo poprvé, kdy jsem viděla svého velikánského tátu brečet. Na mě padla úplně smrtelná hrůza a on řekl: “Bude válka, přepadli nás Rusáci.” Zeptala jsem se, kdo to jsou Rusáci a on řekl: “Rusáci jsou Rusáci, dříve to bývali švábi, teď jsou to Rusáci, je to odporný hmyz a chtějí nás zničit.” Já jsem byla úplně grogy, protože jsem si představila odporný hmyz, který nás jde zničit. A nejstrašnější bylo ráno, kdy jsme šli ven. My jsme bydleli v tehdy ještě rozestavěném sídlišti na Žižkově. Tam byla trať z nákladového nádraží a za tratí stály tanky a mířily na nás. Pak jsme šli další den protestovat na Václavák a táta tam mluvil s těmi Rusáky. V okamžiku, kdy začali střílet, tak mě vzal domů.

Jak jste prožívala nástup normalizace. Dotýkalo se dítěte, že se šrouby zase utahují?

Táta říkal, že to možná bude dobré, protože možná uvidím maminku. Asi plánoval, že utečeme, protože maminka v tu dobu byla ve Francii. Ona tam emigrovala, už tam byla několik let, pak byla v Peru a vrátila se v prosinci 1969 na nějakou amnestii. Toho pak celý život litovala. Pak jsem šla do školy, a tam visel pan prezident Svoboda a vedle něj viseli nějací dva pánové. Oba byli černovlasí, jeden s brýlemi a druhý bez brýlí a říkali nám, že to je pan Dubček a pan Černík. Pak jsem šla na jazykovku a tam nevisel už ani pan Dubček, tam visel pan Svoboda a vedle něj šedovlasý brýlatý pán. A já se ptala, kam zmizeli ti dva. A paní učitelka řekla, že tam žádní dva nikdy nebyli. No, takže to bylo takhle. Táta mi pak vysvětlil, že takové věci se řeší doma a že se na ně ptát nesmím. A pak tam najednou visel jen Husák. A já jsem se samozřejmě už neptala, protože jsem věděla, že to se nesmí.

Máte pocit, že jsme se z toho za těch 55 let poučili?

Prosím vás, naši komunisté přísahali, že “se Sovětským svazem na věčné časy”. Sovětský svaz se sice rozpadl, ale teď se zdá, že pan Putin hodlá udělat revival. My jsme sice říkali “věčné časy” – naštěstí byly jen čtyřicet let, ale kdo ví? Jediné, v co doufám, je, že komouši nedrží sliby.

Marta Kubišová nám ve vysílání řekla, že je pořád i po těch 55 letech děsně vytočená. Že má vztek a neví, co s tím.

Já vám řeknu proč. Kdykoliv je kdokoliv znásilněn, tak pokud ten, kdo ho znásilnil, není potrestán, tak prostě trvá trauma. Naše celá země byla znásilněná – pravda, bylo to se souhlasem nějakých Dubčeků a dalších – ale byli jsme znásilněni. Já si myslím, že si všichni z nás zasloužíme – kromě reparací za ta šílená léta – státní omluvu. Zasloužíme si prostě podpis nějaké smlouvy, že tohle se víckrát nestane. A hlavně si zasloužíme území. Naše bylo Mukačevo a já ho chci zpátky.

Co podle vás ten srpen 1968 dělá s dnešní mládeží?

Nic. Vůbec nic. Protože se o tom nemluvilo, ve škole to není. A my tady žijeme v postsocialistickém státě, který se nevyrovnal ani s takovou šíleností jako s invazí, při které umírali lidé a s vyhazováním lidí z vysokých škol. A já, když slyším své děti, jak plánují, co budou dělat za rok, za dva, za tři, tak říkám: “Hele, modlete se, ať nemusíte utíkat za kopečky a emigrovat.” Ale ono už moc není kam…

A neplatí i dnes, že se něco říká doma a něco se říká venku?

To mi ani neříkejte. Hlavně jsme pořád v kleštích mezi Rusem a Němcem. Jsme obchodně obsazení Němci a vlastně já se modlím, aby nás to ochránilo před Rusy. Ale nevím, jestli se ti dva opět nedohodnou jako Hitler se Stalinem, na což se rádo zapomíná. Ale já už jsem stará, možná se toho nedožiju, partner rukovat nebude, syn neměl vojnu…