Kdyby neziskovky přiznaly své politické snahy, nemohly by se tvářit jako zastánci objektivního dobra, říká Robert Kotzian

Rozhovor s Robertem Kotzianem:

Jak byste se vy sám charakterizoval?

Je to těžké. Já jsem teď po více než dvou desítkách let mimo aktivní politické dění a je to pro mě trochu nepřirozený stav. Nakonec se mi to sebevymezení ale ustálilo na tom, že jsem právník a publicista.

Tedy pro vás je přirozeným stavem být člověk politický?

Ano, já jsem vlastně hned po dosažení plnoletosti a po promoci vstoupil do mládežnické politické organizace – to byli Mladí konzervativci. A takto jsem vydržel až do roku 2022.

To je poměrně nezvyklé, dnes se lidé spíše snaží tvářit nadstranicky. Je to podle vás špatně?

Myslím, že ano, protože náš způsob života – a nemyslím tím jen ekonomickou úroveň, ale také podmínky demokracie a svobody – je podle mého názoru udržitelný pouze v podmínkách státu národní demokracie, která je založena na volné soutěži politických stran. Jinak to možné není a všechno ostatní nelze nazývat plnohodnotnou demokracií. Takže ano, je to něco, co by mělo být normální a současně kdykoliv se chováme politicky, tak bychom to měli umět přiznat a jednat podle toho.

Už 21. srpna se v Senátu bude hlasovat o korespondenční volbě. A vy jste se právě k tomu nedávno vyslovil – na sociálních sítích jste napsal, že “o korespondenčních volbách už bylo řečeno mnoho, ale zdá se, že v zákoně, který se navrhuje, jsou dvě chyby”. O jaké chyby se jedná?

Ty chyby, o kterých jsem psal, se vztahují k použití korespondenčních voleb pouze v roce 2025, čili v nadcházejících parlamentních volbách. A první z těch chyb je absence možnosti se soudně bránit proti tomu, když zahraničnímu voliči ambasáda nevydá takzvané hlasovací písemnosti a druhá chyba je absence trestnosti zneužití korespondenčních voleb. Ta první chyba je možná překonatelná jiným typem žaloby, ale s jistotou to říct nelze. A k těmto chybám bych dodal, že nedávno jedno médium upozornilo na další problematický moment, a to je, že zahraniční volič za určitých okolností bude mít vlastně možnost hlasovat dvakrát, což je samozřejmě narušení rovnosti hlasů.

Pokud nebude existovat soudní obrana proti nevydání hlasovacích písemností, tak na některých ambasádách si lidé, kteří třeba budou mít právo té korespondenční volby, jednoduše budou moci vyzvednout hlasovací lístky a v některých jiných zemích to nepůjde – a oni s tím nebudou moci nic dělat. Že to právo hlasovat nebude plošné, ale bude se vztahovat třeba jen na některé ambasády a některé země, chápu to správně?

Je možné, že některá z těch ambasád zkrátka selektivně někomu vydá a někomu nevydá ty hlasovací písemnosti. Neočekávám, že by tam byl nějaký úmysl vyloučit konkrétní skupinu voličů z hlasovacího procesu, ale za určitých okolností může ta ambasáda dospět k závěru, že daná osoba není voličem a nemá nárok na vydání těch hlasovacích písemností. Ale v případném soudním procesu, který by ten dotyčný člověk zahájil na svoji obranu, by možná soud dospěl k tomu, že to právo měl. Ale pro volby v roce 2025 toto právo nebude v zákoně uvedeno. A je tedy otázka, jestli je překonatelné jiným typem žaloby.

Ta druhá chyba je, že tady zatím pro rok 2025 nebude uzákoněná trestnost zneužití korespondenční volby. Znamená to, že někdo zneužije tu korespondenční volbu, nějakým způsobem provede nějaké machinace s hlasovacími lístky a ono to nebude trestné, ačkoliv kdyby podobné zneužití proběhlo tady u nás v České republice před normální volební komisí, tak to trestné je?

Tak tomu rozumím a také to vnímám jako horší problém, protože u korespondenčních voleb nejsou garantovány ty aspekty, které podle ústavy mají volby mít. A já si myslím, že je možné, že předkladatelé návrhu zákona, který by tedy zavedl korespondenční volby již v roce 2025, se ocitají trošku v kleštích, protože je možné, že Senát na tyto chyby upozorní, vrátí ten zákon do sněmovny, kde to opraví a zase ten zákon pošlou do Senátu. Ale s ohledem na to, že tento zákon se projednává podle speciální procedury, tak je možné, že by oprava těchto chyb vedla k tomu, že se nestihnou korespondenční volby v roce 2025. To znamená, že by tyto volby v roce 2025 proběhly bez korespondenčního hlasování. A koalice za mě až podezřele silně stojí o to, aby ty volby proběhly korespondenčně.

A pak jste zmínil, že některá média upozornila na to, že zahraniční volič – tedy Čech žijící v zahraničí – by hypoteticky mohl mít možnost hlasovat dvakrát. Tak to zavání vyloženě už nějakým účelovým zneužitím voleb. Jak se taková věc může přihodit?

Já jsem tenhle aspekt nestihl podrobně analyzovat, nicméně z toho příslušného článku v jednom z hlavních médií je evidentní, že senátoři si jsou vědomi, že tato možnost v tom zákoně je. A dokonce nad tím jedna ze senátorek za vládní stranu mávla rukou a velmi otevřeně tento problém bagatelizovala.

To skoro zní, že se vláda snaží protlačit tu korespondenční volbu právě proto, aby mohla být zneužita. Myslíte si, že na těch “konspiračních teoriích” může být třeba i zrnko pravdy? Že skutečně nejde o to, aby se vláda zavděčila lidem žijícím v zahraničí, ale aby nějakým způsobem ty volby manipulovala ve svůj prospěch, protože třeba očekává, že lidé žijící v zahraničí budou více progresivisticky naladění a že ty volby zkrátka dopadnou víc ve prospěch stávající pětikoalice?

Domnívám se, že tento řekněme politicky-zištný úmysl není žádnou konspirací, ale je faktem, který lze snadno doložit z výsledků zahraničního hlasování v posledních parlamentních volbách. Na stránkách www.volby.cz – čili stránkách provozovaných Českým statistickým úřadem – jsou tyto výsledky dostupné. Pokud si je zanesete do grafu, tak v nich na první pohled vidíte, že zahraničním volbám naprosto dominovaly dnešní koaliční strany. Takže to, že vláda chce korespondenční hlasování šité horkou jehlou prosadit už pro volby v roce 2025, to je prostě fakt, který je zjevný a o “konspirační teorii” hovořit nelze.

Je jedno téma, které je tak trochu tlačené proti vůli českých obyvatel, a to je migrační dohoda. Já jsem našla mezi vašimi články jeden s titulkem “Migrační dohoda je nebezpečná, neziskovky jsou hydra”. Je to jenom náhoda, že se v jednom titulku sešly neziskovky a migrace, nebo tam je souvislost nějaká větší?

Mezi těmito tématy je úzká souvislost, nicméně popis té souvislosti je poměrně na dlouhé vyprávění. Záleží na tom, na kterou část cesty migranta z nějaké země původu až do evropské země si roli politických neziskovek namodelujte. Začneme-li u afrických břehů, tak politické neziskovky aktivně přebírají migranty od pašeráků, doslova je “loví” ve Středozemním moři a dovážejí je do Evropy. A migrační pakt obsahuje určitá ustanovení, která velí například rezervovat určitou část tzv. povinné solidarity právě pro migranty, kteří jsou dováženi politickými neziskovkami a případně sami doplují k některému z evropských břehů. Migrační pakt se také zabývá i problémem takzvané instrumentalizace migrace. To je třeba ta situace, kterou známe z polsko-běloruské hranice, kdy jsou migranti užíváni běloruským režimem k nátlaku tím, že umožňují velkému počtu migrantů útočit na polskou hranici a takto dělat Polsku problémy. Samozřejmě platí, že téže instrumentalizace se s trochu jinými zájmy dopouští právě ty politické neziskovky. Ale v Migračním paktu najdete explicitně řečeno, že toto instrumentalizace rozhodně není – takže není měřeno stejným metrem. Řada politických neziskovek i tak proti migračnímu paktu protestuje, ale to už je z jiných důvodů.

A proč vlastně označujete ty politické neziskovky nebo obecně neziskovky za hydru?

To je záměrně trochu pejorativní označení. A já za hydru neoznačuji jednotlivé politické neziskovky, ale celý ten systém, v rámci kterého fungují. Já v tom článku vlastně popisuji, jak jsou ty politické neziskovky mezi sebou navzájem propojené, jak jsou propojené s aktivisty, jak jsou propojené s akademickou sférou a s různými veřejnými institucemi – tedy s těmi, které určují, kudy budou téct některé dotační peníze. A celé to lze označit za jeden systém, který postupuje jedním směrem. No a abych ho nějak nazval, tak jsem pro něj zvolil název “progresivistická hydra”.

Jsou všechny neziskovky špatné?

Já i v úvodu knihy píšu, že ty nejrůznější spolky a různé neziskové organizace, které třeba pomáhají lidem se závislostí nebo sdružují včelaře, tak jsou nesmírně prospěšné. Ale to, co nazývám politická neziskovka, to jsou z mého hlediska politické organizace, téměř politické strany, které ale své ambice ovlivňovat politiku záměrně tají. A to jsou opravdu dva naprosto odlišné světy.

Vy dokonce mluvíte o tom, že ty politické neziskovky bojují proti západní civilizaci. To může na někoho působit skoro až jako teorie spiknutí. Proč by ty neziskovky měly mít touhu bojovat proti západní civilizaci? Co je k tomu vede?

Vede je k tomu ideologické přesvědčení – to je onen progresivismus, čili jakýsi ideologizovaný pokrok, který není možné zastavit poznáním, že něčeho bylo dosaženo. Je to ideologie, která vnímá všechny mezilidské vztahy jako vztahy mocenské – to znamená vztahy ovládaných a ovládajících – a která nechápe, že mezi lidmi mohou být i vztahy jiného druhu – třeba smlouva, láska a podobně. Tyto ideje jsou apk aplikované na ten obor, ve kterém se ta politická neziskovka pohybuje. A ta ideologie například říká, že ten, kdo žije v Africe, má stejný nárok na život v Evropě a za stejných podmínek jako Evropan – a cokoliv jiného je nespravedlnost. A to je ten jejich boj, který devastuje naši společnost, která se tady také nezjevila z ničeho nic, ale je výsledkem staletého až tisíciletého lopotného úsilí, které náš Západ dovedlo do stavu, ve kterém dnes zatím snad ještě je.

Měl by stát ukončit financování všech neziskovek? Ty “nepolitické” neziskovky by mohly být financovány spíše charitativními akcemi a soukromým sektorem.

To bychom se asi shodli. Samozřejmě veřejná správa si u některých neziskových organizací objednává nějaké služby – to je typické v sociálních službách. Ale pokud se vrátím k těm politickým neziskovkám, tak pro ně by určitě významně negativní zprávou bylo, pokud by je stát přestal skrz různé dotační tituly spolufinancovat nebo financovat. Ale ony se dost často bez těch veřejných peněz obejdou, protože existuje spousta soukromých nadačních fondů a donátorů, kteří těm neziskovkám peníze z různých důvodů poskytují. Mnohdy ani vůbec netušíme, jak je ta či ona politická neziskovka financována. A navíc Evropská unie schvaluje občas právní předpisy, ze kterých vyloženě “čouhá” vyděračský potenciál politických neziskovek vůči korporátu. Teď z června je to nařízení o náležité péči u velkých podniků – due diligence v oblasti životního prostředí a lidských práv, ve kterých jsou právě politické neziskovky jednou z takzvaných zúčastněných stran a velké nadnárodní korporáty jim musí dopřávat sluchu. A je jasné, že to nebude zadarmo – že ten klid, který si ten korporát u nich bude kupovat, si bude kupovat draze. Takže těch cest, kterými se dostávají k penězům – ať už přímo ze státního rozpočtu nebo díky zákonodárné či právotvorné činnosti – je více.

Takže nestačí jen odpojit ty politické neziskovky přímo od státního rozpočtu, je potřeba přeseknout i ten zákonodárný proces, kde stát přihrává neziskovkám peníze nepřímo tím, že jim svěřuje některé funkce.

Ano, je potřeba odideologizovat právo. Vemte si třeba Istanbulskou úmluvu – to byl jasný a přímý penězovod k politickým neziskovkám a k té progresivistické hydře – celému tomu širokému spektru organizací, aktivistů a dalších subjektů.

Proč vlastně jsou ty neziskovky převážně progresivisticky a levicově laděné?

No, ty pravicové či konzervativní neziskové organizace existují, je jich nepoměrně méně, a to i proto, že pro ně prakticky neexistuje možnost, jak se dostat k nějakým významnějším prostředkům na svůj provoz. A druhý důvod je, že pravicový člověk na toto zkrátka nemívá čas.

Proč některé ty politické neziskovky záměrně tají, že jsou politicky orientované?

Jednou z jejich charakteristik je, že například působí ve sférách, kde, pokud by přiznaly své politické aktivity a zájmy, tak by působit nemohly. Mám na mysli třeba školy a akademickou sféru. Druhý důvod pro to tajení je, že by se samozřejmě nemohli dostávat k veřejným penězům – to by byly už úplně jiným typem instituce. No a také, pokud by najednou byly vržené do toho ringu, ve kterém se zcela přirozeně nacházejí politické strany, tak by se museli obhajovat ve veřejné debatě. Ale tím, že to tají, tak se jim daří vystupovat jako zastánci nějakého obecného a objektivního dobra, které je stejně nezpochybnitelné jako fyzikální zákony.

Jaké politické neziskovky působí třeba na těch školách a ovlivňují výchovu dětí?

Tak ta nejznámější, která toto dělá, je třeba Člověk v tísni, což je tedy mimochodem neziskovka s obrovským obratem – tu už jako neekonom chápu jako v podstatě firmu nebo obchodní společnost. Řada neziskovek pak působí ve vzdělávacím systému nepřímo. My máme ve zvyku vnímat politickou neziskovku působící ve školství jako tu, která přímo jde do výuky a posílá své členy něco vykládat dětem, případně tak, jak to dělá Člověk v tísni, do škol nabízí různé filmy, které samozřejmě nejsou politicky neutrální. Ale ono v tom vzdělávacím systému lze samozřejmě působit na mnoha úrovních – například zpracováním metodických materiálů, zpracováním učebnic a podobně. Já doporučuji každému si třeba projít učebnice občanské výchovy na druhém stupni základní školy a rozhodně tam najde věci, které se mu nebudou líbit. A tyto věci se tam nedostaly jen tak – ty se tam dostaly na základě nějakého systému, do kterého jsou zapojeny politické neziskovky.

Třeba Člověka v tísni si lidé rozhodně nespojují s pojmem politická neziskovka. Jak vlastně můžeme poznat, že to je politická neziskovka, která má nějaké politické ambice nebo snahu tu politiku nějakým způsobem ovlivňovat?

Ten pojem politická neziskovka je především teoretický koncept z toho důvodu, že v jednotlivé instituci zkrátka může být tento pojem přítomen různou měrou. Člověk v tísni dělá spoustu aktivit, které bychom mohli chválit, ale jeho celkové progresivistické zaměření a aktivity mi dávají důvod pro to, abych ho nazval politickou neziskovkou.

Kde kromě školství se můžeme ještě setkat s vyšším počtem politických neziskovek?

Řadu lidí jistě napadne ochrana životního prostředí a klimatismus, to jsou takové ty viditelné aktivity, ale za mě jsou velmi aktivní v oblasti multikulturalismu a v obhajobě migrace. V takových politických neziskovkách jsou angažováni a placeni doslova armády právníků po celé Evropské unii. Pokud bych měl říci, co dneska jako hlavní faktor blokuje jakoukoliv významnější reformu celého toho azylového a migračního právního systému, tak je to přebujelý lidskoprávní systém. A na to bujení za hranice rozumu má klíčový vliv Evropský soud pro lidská práva a role, kterou hrají politické neziskovky. Ty ovlivňují přímým vlivem rozhodovací praxi této soudní instituce, která stojí na samotném vrcholu všech evropských soudních systémů pokud jde o spory, kde se řeší otázka narušení nebo nenarušení lidských práv. A ty politické neziskovky u tohoto soudu velmi často působí jako takzvané třetí strany – takzvaní přátelé soudu – což můžeme přirovnat k roli soudních znalců. A když si člověk dělá rešerši těch hlavních sporů, které pak mají vliv na fungování migračních a azylových systémů, tak zjistí, že téměř ve všech případech těch zlomových judikátů jsou přátelé soudu a třetí strany právě politické neziskovky. No a pak samozřejmě jsou tu situace, kdy je tady nějaký migrant, členský stát mu zamítne azyl, chce ho deportovat a ty politické neziskovky si toho migranta vezmou, právně ho zastupují a potom ho vlastně brání proti státu. A takové kauzy bychom našli už i v novodobé historii České republiky.

Jelikož je Evropský soud pro lidská práva na vrcholu soudního systému v EU, tak ovlivní nebo přebije i naše soudy. A proto vlastně nikým nevolená neziskovka může ovlivnit rozhodování o jednotlivých konkrétních případech i u nás, že?

Ano, přesně tak to funguje. Politici jsou ti, kteří kandidují ve volbách, vystupují v televizi, předkládají svoje volební programy… Vidíme je a známe je, můžeme se s nimi potkat. Ale ty politické neziskovky působí mnohem pomaleji. Dynamika jejich politického působení je tak pomalá, že je pro běžného člověka asi nezachytitelná. Člověk si musí nastudovat spoustu odborných textů, než porozumí, že ta politická neziskovka má reálný vliv. Uvedu příklad, který je snadno pochopitelný, a to je kauza, která začala už někdy v roce 2009 a v roce 2012 vyvrcholila u Evropského soudu pro lidská práva. Je to kauza Hirsi Jamaa versus Itálie. Stručně šlo o to, že italská vojenská loď v mezinárodních vodách narazila na loď s migranty, které naložila na svou palubu a odvezla je zpátky do Libye. Tam si je vyhmátla jedna politická neziskovka, která pak vedla spor s italským státem a došlo to právě až k Evropskému soudu pro lidská práva. Itálie se hájila tím, že to prostě nebylo v italských vodách a že tam tedy neplatilo italské právo, tudíž ani Evropská úmluva o lidských právech, podle které ten soud soudí. Nicméně Evropský soud pro lidská práva řekl, že tím, že se ti migranti dostali do faktické moci italského státu – totiž že se ocitli se na palubě italské lodi – tak se tím pádem ocitli pod jurisdikcí italského státu a tudíž i pod jurisdikcí Evropského soudu pro lidská práva a tudíž tím, že byli hromadně odvezeni do Libye, tak byla porušena jejich lidská práva a soud tedy může podle toho Itálii soudit. Následek to má takový, že od té doby nelze jednoduše – například pomocí lodí pobřežních stráží, vojenských lodí – ty migranty odvézt zpátky do Libye. Zkrátka nelze tímto způsobem chránit námořní hranici. A který italský nebo evropský politik musel předstoupit před své občany a říct “občané, já kandiduji s tím, že zruším možnost naší armády a naší pobřežní stráže bránit naši námořní hranici před migranty”? Žádný to říct nemusel, přesto se to stalo a každý politik se od té doby podle toho musí chovat. Takže z mého hlediska toto bylo politické rozhodnutí, které se ale odehrálo zcela mimo demokratický proces, protože žádný politik by si netroufl s tímto před své voliče předstoupit.

Vy jste řekl, že každý politik se teď podle tohoto rozhodnutí musí chovat. To je v podstatě vměšování se do našeho právního systému a narušování našeho demokratického procesu. Máme nějakou možnost tomu Evropskému soudu pro lidská práva vypovědět poslušnost a odmítnout tento judikát?

My bychom museli přestat být jednou ze smluvních stran Evropské úmluvy pro lidská práva. Protože selektivně se vzdát dopadu jednoho judikátu – to se domnívám, že není možné ani reálné. To by samozřejmě byl velmi radikální krok, ale chceme-li se bavit o nějaké zásadní reformě toho migračního systému celého, tak se domnívám, že je to krok nutný. Ten systém a hlavně ta rozhodovací praxe, která se nabalila na tu původní evropskou úmluvu, tak ta je tím hlavním problémem, ale té se nelze zbavit bez odstoupení od té úmluvy. Je to velmi radikální krok a asi by i hořela města. Zaznamenal jsem, že Velká Británie, ačkoliv už není členským státem Evropské unie, tak je stále jednou ze smluvních stran Evropské úmluvy pro lidská práva. A Nigel Farage a jeho Reform party měli v programu vypovězení této smlouvy.

Řekl jste, že kdyby nějaký politik v rámci Evropské unie navrhl odstoupení od Evropské úmluvy o lidských právech, že by asi hořela města. Myslíte, že to platí i pro Českou republiku?

Já jsem asi neřekl, kdo by je podle mého názoru zapaloval – a o to asi jde. Myslím si, že většinová společnost by to určitě nebyla a myslím si, že pokud by se podařilo tento návrh většinové společnosti dobře zkomunikovat, tak by mu i rozuměla. Ta města by zapalovali právě aktivisté z těch politických neziskovek, které jsou skutečně velmi bohaté a mají své nadnárodní dárce, jako je třeba otec a syn Sorosovi. Jejich je jedna z těch sedmi globálních neziskovek, které mají své zástupce mezi soudci a soudními úředníky na Evropském soudu pro lidská práva. A jejich aktivisté mají opravdu prostředky, čas a chuť ta města zapalovat. Pokud by k tomu došlo, tak je to pak na našich společnostech, jestli bychom to ustáli.

Setkal jste se někdy i s třeba osobními útoky ze stran těch konkrétních neziskovek?

Ano, ale bylo to minimální a navíc se mnou to nic nedělá.