Každý dobře zajetý závod a každý úspěch už teď prožívám úplně jinak, říká Martina Sáblíková

Rozhovor s Martinou Sáblíkovou:

Kolik už toho máš dneska od rána odcvičeno?

Tak dneska naštěstí nic, mám takové volničko.

Když jsi řekla, že naštěstí nic, tak jsem si říkala, že asi nerada cvičíš úplně každý den.

Musím říct, že jsem člověk, který si hodně rád přispí, nejsem úplně ranní ptáče a navíc jsme měli včera docela náročný tréninkový den, takže jsem opravdu ráda, že jsem dnes ráno nic nemusela dělat.

Bolí tě teď aktuálně něco?

Připadá mi, že mě teď bolí úplně všechno, protože po tom tréninku jsme se přesouvali ještě domů – takže trénink, pak cesta a dneska ráno do Prahy… Takže jsem taková rozlámaná. Ale naštěstí počasí venku je krásné, takže mám úsměv na tváři.

Proč jsi vlastně začala dělat rychlobruslení? Jak jsi k tomu přišla? Byla to nějaká náhoda?

Tak to byla velká náhoda, protože moje mamka se kamarádí s jednou paní, jejíž muž je teď už můj trenér. Když spolu ale začali chodit, tak přišli k nám domů a zjistili jsme, že Petr tedy trénuje rychlobruslení. Tak jsem jednou prostě přišla na trénink a zůstala jsem u toho. Takže to bylo takové osudové, protože jinak bych se k rychlobruslení asi nikdy nedostala.

Je pravda, že jsi začínala s basketbalem?

Ano, on můj táta hrál basketbal až do svých padesáti let. Jako dítě jsem chodila na ty jeho zápasy a chtěla jsem být jako táta, takže jsem v osmi letech začala s basketbalem.

Mám pocit, že v tom individuálním sportu, i když je kolem tebe ten realizační tým a trenér a spousta lidí, tak přece jenom člověk je v tom skoro sám, ne? Nechyběl ti někdy ten skupinový sport?

Ze začátku jsem hodně špatně nesla, když jsem si musela vybrat jeden sport, protože jich se školou a tak dále to nešlo dělat víc. Takže někdy ve čtrnácti, patnácti letech jsem se musela rozhodnout. Ale musím říct, že ten tým těch lidí – jako je doktor, masér, trenér a tak dále – tak to jsou prostě lidi, kteří jsou ve všech těch sportech. Ale já mám kolem sebe vždy nějakou skupinu, že to není jenom o mně a trénuji plus minus ve skupině až deseti lidí. Ten závod si sice jede každý sám, ale v tom tréninku sama nikdy nejsem. A prožíváme to všichni společně i na těch závodech. A já to beru jako takový kolektivní úspěch – vím, že bez těch lidí, kteří jsou kolem mě, bych nikdy nebyla tam, kde jsem.

A jaký je u rychlobruslařů průměrný věk odchodu do sportovního důchodu?

Tak to je asi individuální, protože mě je sice 36, ale je i jedna ženská, kterou všichni znají, a to Pechsteinová, které je teď 52 let. Pak na druhou stranu i osmadvacetiletí mohou odpadnout, že? Je to opravdu o tom, jak to ten člověk má v té hlavě nastavené a co od toho života vlastně všechno čeká – někdo chce mít rodinu, tak končí dřív, nebo ho osloví v životě něco jiného… Člověk nikdy neví, kam se jeho cesta vlastně posune.

Ty se ale nechystáš do důchodu, ne?

Já už teda musím říct, že se chystám.

Jak dlouho už se chystáš?

Tak chystám se asi pět let, to je pravda… Ale vím, že ten pomyslný cíl toho rychlobruslařského světa pro mě vlastně skončí po zimní olympiádě v Itálii.

Letní trénink znamená v tvém případě kolo a kolečkové brusle? Jak dlouho potom trvá, než se naučíš, že pod tebou je ta ledová plocha?

Tak mě to už teď moc problémy nedělá – během týdne nebo dvou se dokážu adaptovat na ten led. Horší to je samozřejmě u těch mladších, kteří toho ještě nemají nabrusleno tolik. Třeba je vidět, že první týden se tam, jak říkáme, plácají jak ryba ve vodě.

Teď už jsi v tréninku?

Já jsem v tréninku prakticky od začátku května.

Kdy jsi zažila naposled volný den, kdy jsi vůbec nic nemusela?

To je vlastně jednou v týdnu. Když to nastane, tak si nedávám budík… Takže záleží na tom, jak se mi chce nebo nechce spát. Taky se mi občas stane, že vstávám až na oběd, takže z toho volného dne moc nemám. Miluji snídaně, takže pokud mám čas a volno, tak jsem schopná snídat třeba hodinu, hodinu a půl – sedět u čaje, u kafe a prostě pořád si něco dávat, pozobávat… Takže takový ten ranní a u mě pak už teda dopolední klid – to mám hrozně moc ráda.

Koukáš u toho třeba na televizi?

Jak kdy, záleží na náladě a na počasí, protože když je venku hezky a jsem doma, tak samozřejmě ráda posnídám na terase a tam si televizi nezapnu. Ale snažím se ten čas využít ke klidu – že třeba vezmu psy a jdu do přírody nebo se jdu projít a snažím se opravdu na nic nemyslet a kolikrát se opravdu stranit lidí, protože toho mám za ten rok strašně moc.

Dává ti tvoje tělo už nějakou zpětnou vazbu na to, že už závodíš hodně dlouho?

Dává a bohužel čím dál tím víc… Není to úplně o tom, že bych měla nějaké extrémní zdravotní problémy, ale spíš to pociťuji na těch náročnějších trénincích a hlavně na té regeneraci. Že to prostě už trvá déle. Dřív to bylo, že jsem si na hodinu, hodinu a půl lehla a byla jsem tak strašně odpočatá, že jsem mohla jít s tou samou intenzitou, co jsem šla dopoledne. Teď už to tak prostě není. Čas na regeneraci už opravdu potřebuji daleko delší. Také si musím dávat pozor na spoustu jiných věcí, kterým jsem dřív nedávala nějaký důraz. Zase na druhou stranu je fajn, že to tělo má docela pamatováka. Že po těch x letech stačí jenom nastavit nějaký režim a to tělo si to vybaví – takže tohle je zase na druhou stranu výhoda toho, že to tělo nezapomíná.

I ta hlava musí ale odpočívat, ne?

No, to musí, a právě o to se snažím celé léto. To byl jeden z důvodů, proč jsem třeba přestala závodit na kole – jeden rok už toho na mě bylo opravdu moc. Závody na kole v létě, závody v bruslení v zimě… Pak už to bylo takové, že jsem se třeba vůbec netěšila na let, když jsem si uvědomila, že mám závodit. Jak člověk skáče z jednoho kolotoče do druhého, tak to bylo strašně náročné.

Jak těžké je naplňovat ta očekávání? Primárně sama vůči sobě a pak vůči fanouškům a okolí?

Teď je to naplňování pro fanoušky a okolí asi horší, protože samozřejmě nechci zklamat, ale vím, že už to prostě nebude jako v roce 2010 nebo 2014, kdy to tělo bylo nastavené úplně jinak. Ten sport mám dál strašně ráda a dělám ho srdcem a svědomitě tak, jak nejlíp umím, ale přece jenom v mých letech už není tak jednoduché se opravdu koncentrovat jen na jednu určitou věc. A co se týče mě samotné, tak já už tak velké cíle nemám. Každý dobře zajetý závod a každý úspěch si najednou užívám úplně jinak a tím, že s tím člověk už tolik nepočítá, tak o to hezčí to bývá. Takže tak to mám teď nastavené. Vím, že se to jednou nepodaří a že na tom mistrovství světa tu placku nezískám a nechtěla bych z toho být nějak zkroušená. Ale pokud budu vědět, že jsem tam odvedla maximum, tak vždycky budu spokojená.

To je asi ten nejlepší přístup, ke kterému se jde po těch letech dopracovat, ne?

Přesně. Musím říct, že od té doby, co jsem měla i ty problémy se zády, kdy jsem nevěděla, jestli vůbec budu moci na těch bruslích stát a můžu být tím, kým jsem – protože to bruslení mě neuvěřitelně naplňuje a je to můj život a asi od jedenácti let prakticky nedělám nic jiného – tak jsem strašně vděčná. A tím, že jezdím a závodím, tak si říkám, že to tomu bruslení vracím – snažím se najít takovou tu rovnováhu.

Co pro tebe znamená podpora fanoušků a co pro tebe znamenají sociální sítě a fanoušci?

Když jsem byla mladší, tak ty sociální sítě samozřejmě úplně nebyly. Teď se na nich diskutuje kde co… Takže já se do těch názorů a takových věcí úplně nepouštím – že bych to nějak řešila nebo moc četla. Ale za podporu fanoušků jako takovou, když vím, že za mnou stojí, tak jsem strašně ráda, protože jsem si nikdy nemyslela, že bych se mohla dostat do takového světa, že bych prostě mohla mít za sebou tolik lidí. A musím říct, že mám strašně moc fanoušků, kteří ve chvíli, kdy jsem si sama přestala věřit a kdy se mi prostě totálně nedařilo, tak tam byli a úplně neskutečně mi pomáhali. A to je prostě neuvěřitelné.

A je skvělé, že to neopadne ani ve chvíli, kdy člověk není úplně na vrcholu.

Já jsem se právě strašně bála toho, že až přestanu jezdit ta první, druhá, třetí místa, že ti fanoušci prostě odejdou. Ale oni neodchází a jsou tam pro mě i v těchto chvílích. A já si toho strašně vážím.

Ty jsi vyhrála i cyklistický závod dlouhý 145 kilometrů, převýšení 4200 metrů. Jela jsi to pět hodin a dvacet minut. Co to je za závod?

Tak to byl amatérský závod, kam se může přihlásit každý. Je to pod záštitou Tour de France a je to stejná etapa, jako jeli chlapi. Závodilo tam 16,5 tisíce lidí. Pouštěli to samozřejmě ve vlnách podle předpokládaného času, který by ten závodník měl zajet. A bylo to prostě neskutečné.

Když je tam takové stoupání, tak se pak samozřejmě musí klesat. Kolik kilometrů se třeba jede dolů? A jakou rychlostí?

Já měla maximálku něco kolem 80 kilometrů v hodině, ale nevím, kolik tam bylo z kopce. Možná padesát kilometrů.

Nebála ses?

Bála, já se vždycky bojím z kopce. Ale musím říct, že tam nebyl žádný pro mě extra nebezpečný moment, který bych nezvládla.

Co máš v hlavě když jedeš? Přemýšlíš třeba i nad nějakými bizáry nebo nákupy?

Bylo by fajn, kdybych si dokázala odskočit úplně někam jinam, ale to nejde. Ze začátku to bylo tak, že jsem se snažila hlavně zůstat v nějaké skupině, což s tím stoupáním a klesáním je kolikrát docela těžké. Člověk se snaží sám sebe motivovat a i při tom závodě koukám kolem sebe, protože v těch horách to bylo nádherné. Bylo to vlastně kousek od Mont Blancu.

Scházíte se občas na kafe s Ester Ledeckou?

To úplně ne, ale většinou po závodech si přejeme a tak dále. Vzájemně se sledujeme, ale je hrozně náročné se sejít, protože jsme rozlítané po celém světě, takže se moc nepotkáváme. Ale občas se potkáme a je to fajn.

Co nabídka ze Stardance? Už přišla?

Tak já musím říct, že přišla, ale já jsem hrozné nemehlo, takže…

Ale to říkají všichni, co tam jdou, ne?

Ale já prostě nechodím v šatech a nenosím boty na podpatku.

A to taky říkají všichni.

Já se znám, já bych si něco udělala. Čím jsem starší, tak tím jsem nešikovnější, protože se mi pokaždé někde něco stane. Takže jsem řekla, že se moc omlouvám, ale že do té doby, než skončím svoji profesionální kariéru, takže určitě ne. A pak si to budu hodně rozmýšlet. Je to samozřejmě strašně lákavá nabídka, ale prostě si úplně nemyslím, že bych byla takhle pohybově nadaná, že bych mohla jít do takové soutěže.

Kolik jsi za kariéru vystřídala bruslí? Máš to spočítané?

Spočítané úplně ne, ale myslím, že to bude kolem nějakých patnácti kusů.

Co by sis přála?

Já bych strašně ráda zůstala u sportu – u jakéhokoliv. Nebo abych mohla pomáhat při nějaké organizaci, nějakých závodech a tak dále. Tohle by mě strašně bavilo a myslím, že bych se v tom našla. Ale těžko říct, co a jak bude.

Láká tě třeba trénovat děti?

Nevím, jestli úplně děti. Asi by mě lákalo trénovat dorost, ale úplně nevím, jestli na to mám.

Působíš jako i hrozně klidný člověk a neumím si představit, že bys někoho drilovala. Ty ano?

Já sice působím jako hodný, klidný a vyrovnaný člověk, ale musím říct, že mám dny, kdy to tak opravdu není. Dokážu být hodně výbušná a i nepříjemná. Dokážu zkousnout spoustu věcí, ale pak to prostě přeteče. A pak se občas stane, že to chytne i někdo, komu to úplně nepřísluší a neudělal žádnou velkou chybu.

A co potom? Omlouváš se zpětně?

Musím, no. Nevím, jestli mi to jde, ale omlouvám se. Člověk vybuchne, jde to rozdýchat a pak se prostě vrátí a řekne: “Hele, pardon, ale byl jsi prostě blízko, byl jsi na ráně a už toho bylo na mě moc.” A i pro mě je samozřejmě těžké se jít omluvit, ale tu chybu dokážu uznat.

Co komunikace s rodinou, tam to funguje?

Asi nejvíc si rozumím s bratrem, takže na jeho názor hodně dám a když něco řeším, tak se ho i na jeho názor ptám. To je pro mě strašně důležitý člověk. Co se týče těch ostatních, tak je úplně nechci do ničeho zatahovat. Ale u bráchy vím, že mi kdykoliv nějaký svůj názor nebo zpětnou vazbu dá – a to je pro mě strašně důležité.

Co nějaké tvoje nástupkyně? Mladé holky do dvaceti let – rýsuje se tam něco?

Tak samozřejmě tam vždycky někdo nějakým způsobem vykoukne. Teď bohužel musela přerušit kariéru Nikola Zdráhalová, což je strašná škoda. Ale teď jsme vlastně měli mistrovství republiky, jeli tam dvě holky, je jim právě oboum dvacet let, takže uvidíme. Snad to jde správným směrem.

Máš taky ten pocit, že české děti málo sportují? Proměnilo se to nějak za ty roky?

Proměnilo a podle mě největší boom nastal jak byl ten koronavirus – to rodinné zalíbení v tom být doma a využívat elektroniku a tak dále. A je to strašná škoda, protože samozřejmě když to ty děti vidí u těch rodičů, tak proč by měli chodit ven? Já si pamatuji, že jako malí jsme byli pořád venku a naši nás nemohli dostat domů. Teď ta děcka jsou prostě zalezlá doma. Je to strašná škoda i pro rozvoj těch dětí. Neříkám, že každý musí být profesionální sportovec, ale myslím si, že mezi těmi dětmi – nejenom, že si vezmou telefon a dopisují si, ale takové to mluvené slovo a ten sociální kontakt – to je strašně důležité. A kde jinde než venku?