Je úsměvné, jak jsme byli u prvního Rock for People naivní a nezkušení, říká šéf festivalu Michal Thomes

Rozhovor s Michalem Thomesem

Michale, vítejte.

Dobré ráno, děkuji za pozvání.

Posloucháte denně hudbu?

To bych úplně neřekl. Tím, jak stárnu, tak čím dál radši jdu do mluveného slova, ale hudbu se samozřejmě snažím dál poslouchat.

A žánrově to jsou hlavně kytary?

Ani ne, mám to hodně zeširoka, takže sám sebe jako rockera ani úplně nevidím. Mám rád různé druhy muziky.

Takže třeba klavírní koncert Ivo Kahánka byste v klidu vydržel?

No, asi bych ho vydržel. Já jsem v mládí dokonce byl členem tehdejší Hudební mládeže, což bylo sdružení mladých lidí, kteří se věnovali vážné hudbě. Takže jsem absolvoval hodně koncertů vážné hudby a vydržel jsem to. A pro mě třeba Vivaldiho Čtvero ročních období, to je rockový nářez.

Roku 1995 proběhl tuším první ročník Rock for People, bylo to tehdy v Českém Brodě, vystoupilo tam osmnáct kapel, přišlo tam zhruba 1100 lidí a kompletní výtěžek šel na charitu - na mentálně postižené děti. Je to tak?

Máte úplně správné informace.

Byl to tenkrát test, jestli něco takového dokážete postavit, zvládnout a ukočírovat?

Já bych to nenazval testem. My jsme tehdy s kolegou Petrem Fořtem chtěli něco udělat, ale neměli jsme žádné zkušenosti. Bylo tam tolik naivity a nezkušenosti, že je to s odstupem času až úsměvné a vlastně i trochu zázrak, že se to nějak povedlo, protože jsme o tom opravdu nevěděli téměř vůbec nic. S lehkou nadsázkou říkám, že jsem ani nebyl na žádném festivalu, než jsem začal spolupořádat Rock for People. Ale ono se to nějak povedlo. Na ten první ročník přišlo těch 1100 lidí, to bylo nad očekávání, za úspěch bychom tehdy brali tři sta až pět set. Ta nezkušenost se projevila například i v tom, jak jsme odevzdali ten výtěžek. My jsme s tím v podstatě běželi hned první všední den po festivalu do toho ústavu pro mentálně postižené děti a tam jsme to odevzdali nebo se zavázali, že to pošleme. A pak jsme teprve zjistili, že nám začínají chodit ještě nějaké faktury a že se platí nějaké daně z výdělků a tak podobně. (smích) Takže to bylo takové pionýrské.

Co vás na tom tenkrát překvapilo úplně nejvíc?

Ten zájem určitě předčil naše očekávání. To, že to byl totální punk a že jsme mnoho a mnoho věcí neuměli, začalo třeba i tím, jak jsem šel tenkrát do společnosti Praha Music Center, která půjčovala nástrojovou aparaturu. Šel jsem tam s tím, jestli by nám nepůjčili aparaturu na festival. A tam nám kamarád řekl: “Ale kluci, takhle se to jako nedělá. Vy si musíte najmout nějakého zvukaře, který vám přijede s aparátem a celý vám to ozvučí.” A my jsme říkali: “Aha, tak jo, tak díky za radu.” Takže jsme se takhle učili opravdu jako velmi, velmi naivní hošíci, kteří o tom nevěděli nic.

A kde jste sháněli ty lidi, ten doprovodný personál? To byli nějací kamarádi?

To bylo hodně na kamarádské bázi. To, že se něco mělo odehrát v Českém Brodě, kde toho moc nebylo, tak to samozřejmě způsobilo to, že naši kámoši se do toho velmi aktivně zapojovali. A ta nálada byla výborná. Pamatuji si i nějaké další ročníky, kdy jsme tam měli třeba takovou nehodu, že nám vítr shodil pódium den před začátkem konání festivalu. A to byla taky na jednu stranu téměř tragédie, že ten festival nemůže proběhnout, na druhou stranu to bylo štěstí, že se nikomu nic nestalo. Každopádně tam došlo právě k takovému vzedmutí té solidarity a té sounáležitosti, že nám všichni pomáhali celou noc. A ten festival proběhl, byť měl zpoždění asi čtyři hodiny. Podařilo se nám odklidit trosky, postavit to znovu a vlastně díky tomu se to uskutečnilo. Takže ta nálada, která kolem toho byla, byla hodně silná. A to nám také dávalo velkou energii,abychom to dál dělali.

Dnes se asi ti lidé chlubí právě i tím, že byli u prvních ročníku Rock for People, ne?

Já doufám, že ano. (smích) Hodně lidí vzpomíná na ročník 2012, který byl nejvýraznější z hlediska toho, že tam téměř šlo o holý život, když nás potkaly dvě bouřky a bylo to hodně vypjaté. Ale právě proto jsou na to možná ty nejsilnější vzpomínky.

Vy jste se v roce 2007 přesunuli z Českého Brodu do Hradce Králové. Co za tím bylo?

To byla obyčejná znouzectnost, protože v roce 2006 se udála věc, která se nám za těch třicet let stala snad jen jednou, a to, že nám přišlo na místo víc lidí, než bylo prodáno míst v předprodeji. A úplně se to “utrhlo” a všechno bylo jinak, než byly naše tehdejší předpoklady a očekávání. Bylo to dané tím, že jsme měli jako headlinera Manu Chao a on v té době byl velmi populární, taková hvězda té doby. To se potkalo s tím, že bylo hezké počasí a Český Brod je kousek od Prahy, takže najednou vlaky chrlily tisíce lidí, kteří přijeli na poslední chvíli. My jsme neměli žádný odhad, že to bude až takhle masivní. A tak se stalo to, že pak byla kilometrová fronta na pokladnu a přijelo víc lidí, než kolik jich v Českém Brodě žije. Ti lidé pak zaparkovali auta v městském parku a bylo to úplně… Ukázalo se, jak ten prostor je nedostačující pro takhle velkou návštěvnost. Absurdní bylo ještě to, že jsme vlastně příchodovou trasu pro lidi měli společnou s příjezdem techniky. Takže když přijížděla kapela, tak se museli lidi rozestoupit a projelo mezi nimi auto, což je dnes úplně nemyslitelná záležitost. Člověk si takhle zpětně říká, že je dobře, že se nic nestalo a že to všechno proběhlo.

Na Rock for People přijelo už mnoho velkých hvězd a stále jezdí. Je stále nutné to i dnes dělat jako vícedenní festival?

Pakliže chceme právě používat ten titul festival, tak on má nějaké parametry. České právo sice ten termín nemá úplně definovaný a možná by stálo za to nějak stanovit, co vlastně festival znamená. Teď jsou totiž do jednoho pytle házené i městské slavnosti a to, že někdo udělá jednodenní multi-konzert se čtyřmi kapelami. Za nás to slovo festival znamená něco, co trvá více dnů, má to více scén, má to nějaký počet interpretů, že to určitě není jednodenní akce. To by byl jiný typ akce, než jak jsme se naučili definovat si Rock for People a jak ho chceme mít.

Vy jste začali dělat takovou hezkou věc: Večírek pro nedočkavé. Jak je navštěvovaný? Je těch nedočkavých hodně?

Ona to taky byla taková vlastně spontánní záležitost. Podobně jako Járu Cimrmanovi, který zjistil, že se mu v dole hromadí horníci, tak nám se hromadili návštěvníci před areálem. Tak jsme začali vymýšlet, co s nimi provedeme a ten večírek je vlastně taková věc pro ty nejvěrnější fanoušky, kterým se snažíme udělat nějakou zábavu. No a těch lidí už jsou vlastně tisíce. Má to i tu praktickou stránku věcí, která je pro nás důležitá, a to je, že nám to trošku rozloží ten nájezd návštěvníků. Část návštěvníků si v klidu odbavíme den předem, všichni jsou opáskovaní a ubytují se. Pak ten hlavní nápor, který nastane ten první den, to odbavení, je o trošku menší.

Jsou fanoušci té tvrdší hudby v něčem specifičtí?

Mám za to, že rockové nebo i to metalové publikum je vlastně hodné publikum. Je možná až překvapující, že ti rockeři jsou většinou úplně v pohodě lidi. Daleko problematičtější žánry mi přijdou možná nějaké ty modernější - hip-hop a tyhle záležitosti, které vlastně jsou mnohdy té destrukci mnohem blíž, než právě rock nebo metal.

Na festivalu se za ty roky už prostřídaly generace. Když tam například někdo začal chodit v devadesátém pátém jako osmnáctiletý, tak dnes si už třeba jako táta vezme s sebou děti. Takže tam určitě probíhá taková hezká obměna a obroda, ne?

Ano, máte úplnou pravdu, velmi se to obměňuje, mění se ty generace. On ten interval, kdy člověk má čas a chuť jezdit na festival, je nadefinovaný. Začínáte třeba v šestnácti letech - první festival, užít si tu zábavu, někde přenocovat s kamarády… Ale takové zážitky jdou do nějakého věku, kdy třeba kolem osmadvaceti nebo šestadvaceti začínají nějaké vážné vztahy, děti, hypotéky a ten zodpovědnější typ života. A tam možná ty festivaly dáte na vedlejší kolej. A když se všechny ty věci zase uklidní, děti začnou chodit do školy a tak, tak můžete zase zpátky zajít na festival a začít si užívat. Takže ano, ty generace se obměňují, vlastně vidím to i na našem týmu, kde máme v týmu dceru mých kamarádů, která začínala jako malá holčička chodit na festival a pomáhat a teď už je vlastně součástí naší party, která to připravuje. Přijde mi, že ty generace tak jako kolem mě probíhají a já jsem furt u toho.

Festival roku 2012 byl asi ten nejproblematičtější, že?

Starosti vždycky jsou, ale z toho úhlu pohledu, jako kdy jsem se nejvíc bál a hlavou běhaly krizové scénáře, tak to bylo v tom roce 2012, kdy se nám potkaly dvě bouřky nad areálem, což je nějaký specifický meteorologický jev, který se nazývá húlava a nám tam létaly ploty, pódia se hroutila, propršela aparatura, velké těžké stánky poletovaly vzduchem jako plachetnice… A je takový malý zázrak, že se v podstatě nikomu nic vážného nestalo.

Nezanevřel na vás potom Faith No More - velký headliner, který tenkrát nemohl vystoupit?

Oni měli nazvučeno a byli tam připravení, ale když už skončil ten déšť a bylo to z nejhoršího pryč, tak se prostě zjistilo, že to pódium není schopné té produkce. Takže oni nám popřáli hodně štěstí, naskákali do autobusu a odjeli. No a trvalo tři roky, než jsme je vlastně dostali zpátky. A ještě tenkrát byli zaplacení a smlouva jasně definovala, že v případě, že neodehrají, tak se žádný honorář nevrací. No a pak když přijeli znovu, tak jsme vlastně museli zaplatit jakoby podruhé.

Jaké to bylo v tu chvíli předstoupit před publikum?

Tam jsme zvažovali i to, jestli je to konec festivalu, nebo to není konec festivalu. Ale po tom nejhorším jsme v tom festivalu nakonec pokračovali a mimochodem jedno z takových nejsilnějších videí, které se vážou k Rock for People, tak to je video, které natočil Skrillex, který tam tenkrát byl. Měl hrát v hlavním čase jako jeden z headlinerů, byla to vlastně obrovská produkce a vizuálně velký zážitek, ale bylo už jasné, že to neproběhne, protože to poničené pódium nebylo schopné tuhle show pojmout. Na místě se tam ale dohodlo, že improvizovaně vystoupí ve velkém stanu, který paradoxně jako jedna z mála staveb nebyl těmi bouřemi dotčený. A nakonec tam tedy odehrál nádherný set a to video, které vlastně natočil jako lehký časosběr nebo jako posloupnost těch událostí, které se tam jako odehrály, tak je hrozně silně. A na konci je tam úplný výbuch radosti, že aspoň nějak tam ten Skrillex vystoupil a dodneška z toho mám husí kůži.

Jak si vlastně máme představit poptávání těch velkých jmen a kapel?

My si vždycky vysníme a vymyslíme, koho bychom rádi na festival pozvali. Za ta léta už máme představu, kolik který interpret přibližně stojí. A tak si to nějak tak poskládáme a pak jsme konfrontovaní s realitou, když zjistíme, kdo vlastně v té příští sezóně pojede. A někdy se ty seznamy dost liší od představ. Covid s tím také hodně zamíchal. Vlastně kvůli velké kapele jsme i změnili termín festivalu z července na červen. To bylo v roce 2020, kdy jsme poptávali Green Day, což byla naše vysněná kapela. Já jsem jejich agentce jako možná data vypsal asi dvacet termínů - od června do půlky července - a byli jsme opravdu ochotní s tím datem festivalu kvůli nim hnout. A z těch dvaceti dat nám agentka vybrala jedno červnové jako jediné možné. Takže tam padlo rozhodnutí, že změníme termín. Pak bohužel přišla ta situace s covidem, ale i to přebookování na rok 2022 proběhlo velmi korektně. I zbytek kapel v tom line-upu bylo jednodušší objednat na červen než na červenec. Takže se ta změna data ukázala jako dobrá volba.

Takže Green Day vlastně byli spouštěči toho, že se Rock for People přesunul zpět na červen.

Byla to ta finální kapka, která nás k tomu rozhodnutí dostrčila a jsme za ní rádi.

Jede většina z těch kapel, které jsou u vás, evropské turné?

V podstatě se to tak dá říci. Ta možnost, že někoho přemluvíte - nejlépe penězi - aby přiletěl třeba jen na jeden festival nebo na jedno vystoupení teoreticky existuje. Ale v našem případě to nebylo nikdy aplikováno, protože to se pak bavíme třeba o pětinásobků nebo trojnásobku běžného honoráře. Navíc by to bylo s velkými riziky, že to ve finále neproběhne, protože když se kapela vydá na turné a potvrdí třeba dvacet koncertů v Evropě, tak to je pro ně velký závazek, nastartujou se ty produkční mechanismy a hůř se jim z toho couvá.

Vy ale už máte velikánské renomé, ne?

Já doufám, že jo. Už roky ty kapely vozíme, všem platíme, nikomu nedlužíme, odjíždějí od nás velmi spokojení, že jim poskytujeme servis na evropské úrovni a někdy máme i ohlasy, že je to lepší, než třeba v Německu nebo v Anglii. Takže oni o nás dobře referují svým agentům, což jsou ti důležití lidé, kteří často nemají jen jednu kapelu, ale ten agent má takzvaný “rooster”, kde má i několik desítek jmen. A když dostane zpětnou vazbu, že Rock for People bylo super, tak pak má snahu nám tam dát i na příští roky některé jiné interprety z toho svého seznamu.

Jak se proměnily ridery kapel? Je čím dál náročnější vyhovět požadavkům?

To je vždy zajímavé téma. Ten seznam požadavků je někdy na několika A4 a jsou tam speciální požadavky na to zázemí a posilovny a vlastní kuchyně a odpočinkové zóny… Ale kolega mi nedávno říkal, že se to v průběhu let změnilo. Že dnes je vlastně ten, který zajišťuje nějaký catering, téměř výživovým poradcem, protože kytarista je například celiak a basista je vegan a tak dále. Takže opravdu nějak narůstá počet těch speciálních požadavků, hlavně na tu stravu. Dříve to bylo jednodušší, že to bylo pár piv, kořalka, limonády a teď je to teda hodně do detailu specifikované.

Rock for People je samozřejmě i o české muzice, jak se mezi těmi velkými jmény cítí české kapely?

My jsme to trochu v posledních letech otočili. Ne, že bychom tu českou scénu opomíjeli, ale snažíme se spíš dávat příležitost nějakým začínajícím talentům, spíš než abychom brali z jiných českých akcí ty stejné větší kapely. To nás trošku i osvobodilo od toho, že mnohdy i požadavky českých kapel enormně vzrostly a že covid nastartoval i nějaké věci tohoto typu. Jsem rád, že na tomhle opravdu nejsme závislí, že návštěvník Rock for people si nekoupí lístek na náš festival kvůli tomu, že tam máme ty velké kapely, které vlastně má příležitost vidět někde jinde, ale že to kupuje kvůli zahraničnímu line-upu a my pak můžeme brát spíš tu českou začínající scénu.

Vy se dlouho profilujete jako eco friendly festival, zkoušíte být soběstační, používáte například soláry nebo vodíkové pohony a testujete takové věci. Čím to je?

Tohle hodně souvisí s tím, že po covidu jsme se stali celoročním provozovatelem Areálu Park 360, kde se festival Rock for People koná. V Hradci jsme byli od roku 2007 až do covidu v krátkodobém nájmu. Ten přístup, a to, jak se to vlastně jako dělá, se naprosto změnil ve chvíli, kdy jsme najednou převzali ty nájemní smlouvy. To nám umožnilo jak delší přípravu, tak nějaké koncepčnější pojetí toho, jak si ten areál vlastně připravit na festival a jak se vlastně koukat do budoucna. Předtím jsme vlastně rok z roku jako nevěděli, jestli se něco třeba nesmí nebo jestli se nestane nějaká změna plánů. Teď to máme ve svých rukách. A tu soběstačnost řešíme, protože nám to přijde správné, naše publikum a návštěvníci to čím dál tím více řeší a teď máme vlastně tu možnost to takto dělat. Naše vize Parku 360 je taková, že chceme v roce 2030 být energeticky soběstačným areálem. Takže je to pro nás velké téma. A snažíme se v tom být i trochu nositelem vlajky a ukazovat, jaké věci se v rámci festivalu dají dělat.

K Rock for People se často uvádí, že ten festival je čistý, že vlastně i ten návštěvník, který přijede druhý nebo třetí den, tak má pocit, že přijel do čistého prostředí.

Pro někoho, kdo se rozhoduje, že někam vyrazí na festival, tak hraje roli i to, jestli si zajde na čistý záchod nebo zda bude mít možnost se nějak kultivovaně opečovat a ráno či večer osprchovat. To jsou důležité věci, které vlastně nám tu naši komunitu také udržují, protože oni vědí, že u nás tyhle věci fungují a že se hodně snažíme, aby ten festival byl čistý. I zahraniční návštěvníci nám říkali, že tohle nikdy nezažili, že by i poslední den v areálu bylo, jako když do něj přijdete ten den první.

Bring me the Horizon jsou první velkou headlinerovou hvězdou ohlášenou pro letošní festival. Tu další ohlásíte ve středu.

No, nějak v průběhu dne a nebude to o jedné hvězdě, ale ve středu budeme představovat takový jako balíček, že to bude jako víc kapel.

Pojďme uvést na pravou míru zmatení kolem Eda Sheerana, které se objevilo na sociálních sítích. Ed Sheeran nebude součástí festivalu Rock for People v červnu, nicméně přijede do Hradce v červenci 2024. A to spadá částečně do vaší produkce.

Ano a to zmatení, který kolem toho je, je možná dané tím, že my to vlastně označujeme jako Rock for People koncert, což je ale jako definice těch koncertů, který buď souvisejí s festivalem Rock for People nebo s areálem, kde se Rock for People koná. Takže jsme možná nechtěně někoho zmátli, ale v každém případě jde úplně o samostatný koncert. Ed Sheeran nebude hrát na Rock for People, bude hrát 28. července. Ale s festivalem to souvisí třeba tím, že nám hodně pomohlo, že na Rock for People byla asistentka agenta Eda Sheerana a že se jí tam velmi líbilo, což byl jeden ze střípků, který nám pomohl k tomu, že se tohle velké vystoupení uskuteční v Hradci Králové v Parku 360.

Co ty jeho požadavky? Ty už jste měli možnost si pročíst?

Ty jsme ještě úplně nedostali. Zatím řešíme technické požadavky a i to je velmi výživná záležitost.

Ten má jen kytaru, ne?

No, na to, že to je jako zpěvák z ulice s kytarou, tak ta show je opravdu velká. Samozřejmě to není tak, že si vymyslel nějaké nesmysly, ale ta produkční a technická náročnost, která za tím stojí, tak je obrovská. Takže náš tým se u toho občas pořádně zapotí.

Jaká návštěvnická kapacita se předpokládá?

To teď není úplně definované, protože se tam dořešují nějaké záležitosti a máme i domluveno s německým promoterem, že nebudeme komunikovat přesnou kapacitu. Ale co mohu rovnou říci je, že je větší, než Rock for People, protože i uspořádání areálu je značně odlišné. To využití plochy je jiné ať už z hlediska parkování nebo kempování, a ještě k tomu budeme mít nějaké dodatečné plochy, které normálně na festivalu nevyužíváme a tak dále… Mohu opravdu jednoznačně říct, že to je největší koncert, u kterého jsem kdy byl. Ačkoliv nejsme hlavním promotérem a naše agentura je lokálním, který pomáhá pouze nějakými záležitostmi, i tak je to velká výzva.

Je před každým takovýmhle koncertem i před festivalem ještě velká nervozita? Nebo už si říkáte “tak už víme, do čeho jdeme, už to umíme”?

Ta léta a zkušenosti se projevují i tím, že se snažím tolik nenervovat. Ze zkušenosti vím, že když máme dobrý a spolehlivý tým, tak si s tím vším nějak poradí. Ale že by to bylo úplně klidné a člověk se občas v noci neprobudil a nemyslel na to, co se všechno může stát a co je všechno potřeba zařídit, tak k takové bohorovnosti jsem se ještě nedopracoval.

Festival stojí a padá z velké části i na počasí. Když třeba předem víte, že počasí nebude úplně stoprocentní, tak co se děje ve vašich hlavách?

No je to tak, to je jedna z věcí, kterou jako pořadatelé neumíme ovlivnit. Na druhou stranu, já jsem mnohokrát zažil situaci, že byla nějaká předpověď, která se ve finále vůbec nenaplnila nebo dokonce i jako otočila. Je to faktor, který neumíme podchytit. Co můžeme udělat, je připravit se co nejlépe a snažit se i předpovídat nějaké krizové situace a být na ně připraveni. Nic jiného udělat nemůžeme.

Vy sám si ten festival užíváte na vlastní kůže také? Chodíte mezi návštěvníky?

Ano, snažím se. I to, že máme tým, který velmi dobře funguje, mi uvolňuje ruce a já se snažím se tam trošku přepínat do role toho návštěvníka. Přinejmenším si chci poslechnout ty své oblíbené kapely a někdy zůstanu na chvilku, někdy na celý koncert. Takže já mám takový volnější režim, který jsem si za ty roky vydobyl. Takže festival už si můžu i trošku užívat.

Jaké máte dvě vysněné kapely, které byste chtěl přivést na Rock for People?

Jakmile to řeknu, tak se na mě všichni sesypou s tím “kdy už to bude?”. Ale řeknu: Red Hot Chili Peppers by byla vysněná kapela, a pak bych rád System of a Down. Rovnou dodám, že to možná ještě chvilku potrvá, protože ty kapely nejezdí každou sezónu a není to úplně jednoduché.

Tak ať se vám to daří a ať dál děláte radost. A doporučuji těm, kteří jste na Rock for People nikdy nebyli, na festival jít. Prvonávštěvníci jsou ve většině případů velmi mile překvapení.

Děkuji vám i za toto přání a je to tak, jak říkáte. Mnohdy fungují nějaké předsudky a zní to divoce, “rockově”, ale pak ta první zkušenost na festivalu je pro každého takovým pozitivním šokem.

Michale, díky moc za návštěvu, hezký den.

Děkuji moc za pozvání, hezký den.