Dítě z dětského domova není žádná prošlá potravina, kterou můžu odnést a vrátit, říká Veronika Kašáková

Rozhovor s Veronikou Kašákovou:

Veroniko, jak často jste přemýšlela o tom, jak by vypadal váš život, kdybyste nestrávila dětství v dětském domově?

Já jsem si asi zakázala přemýšlet nad tím, jaké by to bylo – být v nějaké fungující rodině. Řekla jsem si, že je to taková hypotéza a že se tím už nebudu zabývat. Ale vlastně mě napadají otázky, čím nebo kým bych byla, kdybych byla milovaná a podporovaná fungující rodinou. Jestli bych byla taková, jaká jsem teď.

A napadá vás něco, kým byste byla?

Pokud bych měla takovou maminku, jakou se snažím být já svému synovi, tak by se možná snažila ve mně podporovat ten potenciál. Já sama ho velmi těžce hledala a myslím, že jsem ho vlastně ještě pořádně nevyužila – protože jsem od malička velmi ráda hrávala divadlo a byla jsem taková umělecky založená. Tím myslím, že vlastně nevím, kam až ty moje skryté talenty sahají, protože jsem je nikdy pořádně neprozkoumala, jelikož mě k tomu nikdo nevedl. A měla jsem ráda i sport, ke kterému jsem se pořádně nedostala, protože ta individuální péče v tom domově, ve kterém já jsem byla, to ani prakticky neumožňovala. Takže – možná bych byla stejná, ale zároveň bych v něčem mohla vynikat.

Jak jste se vlastně dostala do dětského domova?

Do dětského domova jsem se dostala poté, co kompetentní orgány, tedy OSPOD, zjistily, že moje matka, která nás měla v péči, prostě nefungovala. Byla těžce závislá na drogách asi už v době, kdy jsem se narodila. A první čtyři roky mého života byly velmi tragické. Takže díky Bohu, že to netrvalo déle než ty čtyři roky. 

Když v tom člověk vyrůstá a prakticky nezná nic jiného, tak mu to vlastně v tom dětském domově asi přijde normální, ne? 

Pro mě to rozhodně bylo to lepší místo. Ona vám nějak pudově ta máma stejně chybí a pokládáte domov s ní za bezpečné místo. A i když jsem byla vyjmuta z té hrůzy, která pro mě byla normální, tak mi stejně ta máma celý život chyběla – to už později byla máma, která byla jenom vysněná a vymyšlená. Ale v tom dětském domově jsme tam všichni byli na stejné lodi, dostali jsme nějaký režim, měli jsme teplo, jídlo – po zdravotní a psychické stránce to bylo určitě lepší místo.

Stýkáte se?

Asi po dvou letech, co jsem byla v dětském domově, se nás máma vlastně úplně zřekla, takže neměla na nás žádná práva. Já jí pak potkala až po šestnácti letech, když jsem dětský domov opouštěla a ona zase opouštěla vězení – takže jsme se potkali, když jsme obě odcházeli z nějakého zařízení.

Co jste si řekli?

Byl to velmi zvláštní moment, protože já si svou maminku vysnila. Měla jsem takový oltářík na nočním stolku, na něm jedinou její fotku, kde byla mladá, krásná a celé to dětství jsem si vymýšlela – jak voní, jak mluví, jaká je… A ten střet s realitou byl vlastně úplně jiný. Takže pro mě to bylo zklamání v tom, že ta moje máma není ta máma na té fotce a zároveň je potřeba přijmout tu realitu, že to je tahle máma. A velmi dlouho jsem s tou realitou pracovala. Říkala jsem si: “Aha, tak je to takhle.” Ale zároveň jsem si nechtěla nechat vzít tu vysněnou.

Jak to měl váš brácha?

Oni ti kluci o těch emocích tolik nemluví. Bráška si možná až teď začíná některé věci pojmenovávat. Zároveň na něm byla obrovská zodpovědnost, protože byl starší než já. Vlastně se o mě staral a já vždycky říkám, že mi zachránil život. A i v tom dětském domově byl jeden z nejstarších dětí. Byl vždycky vzorem a šlo mu to i ve škole. Opravdu byl takový vzor, ale zároveň si myslím, že musel být velmi brzy dospělým – že možná toho dětství moc nezažil a neužil. Ale on to má celé postavené trošku jinak než já – on spíš cítí vděčnost za to, co se nám stalo a má pocit, že to takhle bylo správně. Vždycky debatujeme na to téma, že zase on musí přijmout tu realitu, že není úplně správné, aby nás máma odložila a podívat se té pravdě do očí, což bolí – a ti kluci tak odhalují své bolesti. Kluci přece nepláčou, bohužel tak to ty maminky tvrdí. 

Vy jste měli štěstí na dětský domov?

Stoprocentně. On ten dětský domov – i tím, jak ho srovnáváte s tím těžkým místem u nefunkční rodiny – tak je opravdu místo plné zábavy. A ono třeba spoustu jedináčků doma nemají takové srandy jako jsme měli my, kde nás tam bylo patnáct. Takže my jsme fakt měli takovou školu v přírodě a pořád bylo s kým si hrát. A mám takových historek… Někdo má historky z jednoho letního tábora, já to mám za patnáct let. Byly tam chvíle, které byly těžší, byly tam chvíle, které byly lehčí, ale pro mě to bylo místo, které bylo bezpečné. My jsme ty tety tam měli opravdu rádi a i s těmi dětmi jsme všichni vyrostli spolu. A zároveň byly chvíle, kdy moje kamarádka zvenčí za mnou chodívala do domova a záviděla jsem jí, že přijde domů a bude tam mít tu svoji mámu pro sebe. A ta jí dá veškerou péči a lásku.

Možná tam byl i více řád a nebyl úplně prostor pro takovou tu nudu a poflakování, co třeba máme z dětství zakořeněné i my – že prostě člověk přišel, lehnul si, pustil si televizi a nedělal nic. Byla tahle možnost v dětském domově také?

Asi ano, asi v neděli. Já strašně ráda říkám, že děti, alespoň ty z našeho domova, jsou opravdu disciplinované a i já mám v sobě zažitý režim a řád. Ty děti z domova jsou hodně poslušné, protože v tom velkém kolektivu se to prostě musí, aby se to nějak zvládlo – musí tam být nějaká pravidla. Takže já mám vlastně ráda ten režim. 

Napadá mě, že jak tam ty děti jsou na jedné lodi, tak se setřou ty sociální rozdíly, ne?

Rom nebo Vietnamka – to pro mě byli vždy naprosto rovnocenní sourozenci. A zároveň jsme se tam podporovali. Tam mi to trošku připomíná prostředí vězení – nikdy se nikdo nebavil o tom, proč tady jsi a jaká je tvoje máma. Prostě jsme tam všichni. A to, že ta máma vás vlastně opravdu nechce, to vám skutečně naplno dojde až třeba ve čtrnácti letech – a pak na ní i přestanete čekat.

Vy se do dětských domovů vracíte, takže máte možnost toho srovnání se stavem před těmi dvaceti, třiceti lety. Jak to tam vypadá dnes? 

Já objela 88 dětských domů, což je už přes polovinu dětských domů, co máme tady v České republice. A ta úroveň je prostě domov od domova jiná. Naše paní ředitelka Libuška z Vysoké pece mi opravdu nasadila velkou laťku, ale samozřejmě je tam to osobní pouto, a to nelze přeskočit. Ale jsou domovy, kam přijdu a dýchne na mě opravdu domov a taková ta starostlivá péče – to je vždycky o lidech, o vedení a personálu. A jsou domovy, které jsou lepší než pětihvězdičkové hotely – a možná právě proto je pro ty mlaďochy ten střet s realitou o to těžší. Pak jsou domovy chudší, skromnější, jsou domovy na vesnici, jsou domovy v Praze a všechno to má na ty děti vliv a všechno to je cítit. Ale jsou domovy, kam bych se ráda vrátila, jsou domovy, kde bych nikdy v životě nechtěla být. Takové existují i dnes.

Nadační fond Veroniky Kašákové není jenom o tom, že jezdíte na návštěvy za dětmi do dětského domova. Ten smysl toho všeho je daleko hlubší. 

Mým velkým snem nebo misí bylo objet všechny dětské domovy, což se mi z části podařilo než jsem se stala maminkou a než byl covid. Pak jsem si řekla, že neběžím žádný závod a že je času dost – takže na tu Moravu časem přijedu, slibuji. Teď už je to logisticky trošku náročnější, ale ty domovy v Čechách jsem navštívila s takovou prezentací, kde jsem chtěla dětem přiblížit tu svoji cestu, potkat se s lidmi, kteří zažili nebo zažívají to, co jsem zažila já a dodat jim odvahu, ale zároveň je i trošku vystrašit tím, co je venku a připravit je na to. Byla to taková opravdu krásná inspirativní přednáška, kterou mám do teď. Už s tím jezdíme i do základních a středních škol a jsme zvaní na pedagogické fakulty nebo do firem. Nicméně na té cestě, kde jsem najela už přes 250 tisíc kilometrů, jsem si řekla, že to je vlastně hrozně málo, že to je jen takový krátkodobý rozruch – přijdete, možná nějakou inspiraci předáte, ale když ti mladí lidé opouští dětský domov a jsou kolikrát odkázáni jen a pouze sami na sebe ve velmi nepříznivých situacích, tak kde já jsem? V tu chvíli třeba jedu v autě někam říct, jak je život hezký, když neudělají tyhle chyby. Takže to bylo najednou hrozně málo. Ale uvědomila jsem si, že můžu sestavit tým kompetentních osob – lidí z oboru, kterým říkáme interně průvodci – a ty potom posílám do dětských domovů, kde s dětmi prochází tím krizovým obdobím. Jsou s nimi vlastně před odchodem z dětského domova a po odchodu a stabilizujeme je, pomáháme jim hledat bydlení, zaměstnání… Hlavní je psychická podpora a duševní zdraví, protože si myslím, že každé dítě z dětského domova zažilo trauma.

Ono se říká, že to dítě z dětského domova přijde o ten domov dvakrát – podruhé, když odchází z toho dětského domova. Tak co to vlastně udělá s psychikou člověka? 

To zařízení dětských domovů se dnes už opravdu snaží ty jedince připravovat na ten odchod. Je spousta seminářů, školení, které absolvují před odchodem. Já sama za sebe říkám, že je to dobře, ale ve chvíli, kdy opravdu jsou venku a ty brány dětského domova se zavřou, tak ty informace, které dostali v domově, tak spousta jedinců vypouští nebo je zapomene. Oni se můžou ještě třeba rok nebo rok a půl po odchodu obrátit na nějakou vychovatelku a poprosit nebo požádat o pomoc a o radu. Ale neděje se to tolik, protože reálně ten třeba devatenáctiletý člověk, který odchází z dětského domova udělá chyby, aniž by věděl, že je udělal. Když například odejdu, tak si musím zařídit trvalou adresu – mě to třeba nenapadlo. A pak, když dostanete pokuty v metru, tak všechny chodí na nějaký úřad, kde jste byli nahlášen jako bezdomovec… A pak se to zbytečně nakupí. Nebo třeba nevíte, že musíte jít na Úřad práce dokud nemáte práci. Taky si myslím, že reálně se devatenáctiletý člověk z dětského domova těší na odchod, protože přijde ta svoboda. Je pak jen na něm, kdy přijde domů, kdy půjde spát, co bude jíst a kdy bude dělat to, co chce. Já jsem se také ohromně těšila. Ale opravdu ten střet s realitou a pád kolikrát přichází z nevědomosti, nezájmu a neinformovanosti. Takže se tomu snažíme předejít. Ten tým toho dětského domova nemá vyhraněnou osobu, která by to řešila, která by na to měla čas, která by na to měla energii, zájem a ještě byla finančně ohodnocena. V tuto chvíli to máme z toho fondu ošetřeno – že máme opravdu kompetentní osoby.

Jeden ten průvodce se může takhle starat o kolik dětí?

Maximálně o šest dětí. Máme každý měsíc supervizi od dětských psychologů a opravdu to dodržujeme tak, aby ta práce byla dobře udělaná a aby na to ten průvodce měl opravdu energii a čas – takže maximálně šest dětí.

A v nadačním fondu je kolik průvodců?

Nyní máme už skoro padesát průvodců, kolem třiceti už jich je aktivních a máme kolem 150 mladých lidí. 

A chcete průvodců víc? 

Chceme. (smích)

Takže kdyby někdo měl třeba zájem se do toho nějakým způsobem pustit a dělat tyhle věci, tak brány jsou otevřené? 

Ano, jsou. My vlastně vedeme databázi, abychom byli připraveni, když přijde nějaký nával – proto jich je také v tuto chvíli víc, než kolik je jich aktivních. Do budoucna taky chci mít ty průvodce už přidělené, protože to zase není úplně člověk z davu. Je to člověk z praxe, který prošel psychotesty, prošel psychickou způsobilostí, prošel pohovorem s panem doktorem Ptáčkem, což je dětský klinický psycholog – takže jsou nějaké obchůzky, které se musí splnit, aby mohl vstupovat do vztahu s kolikrát traumatizovanou osobou.

Stalo se třeba někdy, že se tím průvodcem stal někdo, kdo tím dětským domovem taky prošel?

Zatím ne, ale máme to v plánu. Máme vlastně pod sebou už lidi, který prošli tímto projektem a už ho ukončili. Ty bych chtěla zapojit do projektu Restart – že by doprovázeli mladé lidi. Co je vlastně opravdu důležité pro tuhle práci je, že člověk musí nejdřív opravdu opečovat sám sebe a pomoci sám sobě, aby mohl pomáhat druhým.

Ta služba je samozřejmě z veřejných prostředků nehrazená, jak se k tomu vlastně staví stát?

No, je to pro mě trošku nepochopitelné, protože všichni ti lidé, kteří jsou v dětských domovech, jsou přece naši spoluobčané. Jsou to lidé, se kterými chceme, aby se nám tady hezky žilo a aby chodili do práce. Ale zároveň opečováváme opravdu jenom část jejich životů – mají co jíst, mají co na sebe a mají teplo. Ale já si myslím, že stejně tak jako to fyzické zdraví, tak stejně tak důležité je to duševní. A pokud nejsem v pořádku uvnitř, tak všechno to okolo je vlastně jenom takové pozlátko a ten vnitřek nás dožene třeba ve chvíli, kdy právě opouštíme ty brány dětských domovů. Takže já často veřejně říkám, že v každém dětském domově by měl být psycholog a každé dítě by mělo mít možnost projít si terapií nebo nějakou odbornou péčí z rukou odborníků, aby si to trauma mohlo zpracovat a aby to nedělalo neplechu v mezilidských vztazích dále, protože ti lidé opravdu končí bez práce a na sociálních dávkách, končí ve vězení, končí zadlužení, končí jako drogově závislí. A bohužel je to opravdu pravda. Mám teď čtyři případy, které nezvládly realitu a sahají po těch drogách. A je to jenom z toho důvodu, že tlumí tu bolest z toho dětství. Takže já si myslím, že tím, co děláme, nahrazujeme i stát. 

Co se s tím dá dělat? Je přece tolik organizací, které na to upozorňují, tak kde je chyba?

Myslím si, že by to mělo být povinná složka – jsou dětské domovy, které dostanou nějaký finanční rozpočet a paní ředitelka část uvolní na psychologickou pomoc. Tak je to například v dětských domovech Krásná Lípa, Vysoká Pec, dětský domov Příbram, Pardubice… Ale pak jsou domovy, které ty finance využijí na něco jiného – třeba na rekonstrukci, na letní tábor a tak dále. Není to totiž povinná položka.

Nadační fond získává peníze od dárců, od sponzorů i dobrovolníků. Jakým způsobem?

To je taková moje denní rutina už asi sedm let. Když jsem založila nadační fond, tak jsem opravdu denně obvolávala několik firem. Tenkrát jsem stála někde na hokeji a viděla jsem oblepený ten stadion, tak jsem si je všechny ty firmy zapsala a všem jsem zavolala. Pak jsem si vzala časopis, otevřela ho a opravdu jsem všem zavolala. Kdo mě neodmítl, tomu jsem poslala mail a kdo mi odpověděl na email, s tím jsem se sešla. Pro mě je velmi důležité dostat se na osobní schůzku, protože jsem se ještě za těch sedm let nesetkala s člověkem, který by řekl, že to nedává smysl. Naprosto všichni souhlasí s tím, že je to velmi důležité. Není to tak, že bych na každé schůzce dostala desítky tisíc na naše aktivity, ale dostanu aspoň zájem o tu činnost, a to je pro mě obrovská výhra. Pak nás zavřeli, pak se mi narodil syn a dnes, po těch sedmi letech už je to občas za odměnu. Někdy mi někdo zavolá a řekne: “Veroniko, víme o vás, chceme vás podpořit” a já sedím a říkám si, že jsme někde, kde jsem si to před těmi sedmi lety ani nepředstavovala. Mám z toho upřímnou radost. Ovšem stále jezdím na ty schůzky, jsem s těmi dětmi a ty projekty vymýšlím, jezdím do těch domovů a přemýšlím s těmi řediteli dětských domovů o tom, co by jim pomohlo.

Navíc k tomu děláte ještě svoje vlastní věci – třeba váš charitativní kalendář. Spoustu celebrit se vyfotilo s dětmi z dětských domovů.

No to byla krásná akce, které se zúčastnili velké osobnosti – Alena Šeredová, Emma Smetana, Zorka Hejdová, Viktor Tauš, Martha Issová, Olga Menzelová, Saša Rašilov, Yzomandias, Nik Tendo… Mám z toho upřímnou radost.

Kde ten kalendář můžeme koupit?

U nás na nadačním fondu, nebo mi napište zprávu na náš Instagram.

Často panuje ve společnosti předsudek, že jakmile někdo prošel děcákem, tak to v sobě má nějak vepsané, je to součást jeho či její DNA a je to problémové dítě.

Dnes to už není úplně tak, že bychom byli vyvrhelové, ale děti tu nálepku stále dostávají a také k nim společnost cítí lítost. Oni ale nepotřebují lítost, potřebují soucit – to jsou rozdílné emoce. Ty děti měly možná i štěstí, že byly vyjmuty nefungující rodině a dostaly se do toho dětského domova, což byl třeba můj případ a případ spousty mých kamarádů. A pak je tady spoustu dětí, které zůstaly doma a čelily tomu násilnému, toxickému prostředí celý život – to je také spoustu mých kamarádek, které mám a tak si říkám, že chudák je spíš ona než já. Děti z dětských domovů nejsou vyvrhelové, ale zase na druhou stranu mému manželovi ráda říkám, že jsem komplikovaná, protože jsem z dětského domova a můj vztah s mým otcem byl náročný a tedy se to trošku odráží ve vztahu k mužům nebo v partnerských vztazích. Traumata máme všichni.

Co dělá dětem, které opustí dětský domov, v tom reálném životě největší problém?

To je velmi individuální. Je spousta děvčat, která opustí brány dětských domovů v sedmnácti, osmnácti letech a za měsíc jsou těhotné, tvoří si ty vysněné rodiny, ale myslím si, že nejsou připravená na mateřství ani na partnerský vztah. Neznají ani sami sebe a nemají hezký vztah k sobě. Já jsem prožívala obrovské deprese, o kterých jsem nikdy nikomu neřekla a takových je nás spoustu. Nejtěžší je žít sám se sebou a zbavit se pocitu viny.

Důležité je určitě i sebevědomí.

Stoprocentně. Pokud vás hned v prvních měsících či letech vašeho života nemá váš rodič rád, tak dostanete okamžitě do hlavy naučený negativní návyk toho, že jste nepříjímaná, nemilovaná, nechtěná, někdo vás odložil a vy neviníte tu milovanou mámu protože ji svým způsobem milujete, ale začnete si říkat “tak třeba jsem zlobila”, “jsem ošklivá” nebo “nejde mi to ve škole”. A nemůžu do svého života, ani partnerského, přitáhnout muže, který by mě miloval, když nemiluji sama sebe. Naopak většinou máme ty tyrany, které nám ztělesňují to, co si o sobě opravdu myslíme. Takže většinou ty ženy mají třeba muže, kteří je fyzicky, nebo psychicky týrají.

Nově by se měl zjednodušit ten proces přijímání a testování zájemců o pěstounství. V plánu je také zrušení dětských domovů pro děti do tří let věku. Trošku mě to zrychlení procesu testování zájemců o pěstounství děsí. Jak se na to díváte vy?

Já si myslím, že to slovo “zrychlit” je rozhodně nevhodně zvolené. Rozumím tomu, že někde leží dítě, které by mělo co nejdříve dostat tu lásky plnou náruč, protože kolikrát se čeká zbytečně dlouho, ale já bych tam zařadila rozhodně slovo důslednost. Pokud zrychlíme ověření pěstounů, tak tomu dítěti neprokážu tu službu, kterou si i on i ta naše společnost zaslouží. Protože já jsem právě z toho prostředí dětského domova, kam se mi spoustu dětí vracelo z pěstounských rodin a byly ještě víc emočně rozkrájené než předtím.

V tu chvíli to dítě přece úplně ztratí důvěru v dospělého člověka.

Ano, je to problém na celý život. Je důležité studovat, jak mám takové dítě vychovávat, jak mám postupovat, co mám zlepšit, protože to není žádná prošlá potravina, kterou můžu někam odnést a vrátit. Je to lidský tvor, na kterém se jako pěstoun opět podepíšete. Děti z dětských domovů nemají to zastání, nemají nikoho, tak na to pojďme jako společnost alespoň upozornit. 

Je něco, co vás opravdu trápí a máte třeba i vztek, že s tím sama nemůžete nic udělat? 

Dneska rodí děti ženy, které by vůbec neměly děti mít. Znám děti v dětských domovech, které mají deset sourozenců. Maminka porodí v sedmnácti letech, dá dítě do dětského domova, pak otěhotní znovu a tento koloběh se opakuje do té doby, dokud je plodná. Tohle nedokážu změnit, ale chci na to upozornit. Další věc jsou ty náhradní rodiny. Rozhodně bych lidi ráda podpořila, aby do toho šli a aby to dítě s příchodem prvních těžkostí nevraceli zpátky do dětského domova. 

Co byste si přála?

Mým obrovským snem je, aby se vynalezl lék na fenylketonurii. To je často v mých modlitbách.