Digitální detox na pláži? Opravdu těžké je to doma, říká adiktolog Radek Němec

Rozhovor s Radkem Němcem:

Vy jste říkal, že jste přišel po noční službě. Kde sloužíte?

Sloužím u nás na klinice NEO Centrum, na pobytové léčbě. Je to intenzivní psychoterapeutické zařízení, takže je to dřina.

Jak byste v pár větách vysvětlil, kdo je adiktolog?

Je to někdo jako psycholog, byť oni to neslyší rádi, ale s větším zaměřením na závislosti, tedy na všechno, co je destruktivní, impulzivní, kompulzivní a může to zničit život.

Jaké závislosti jsou ve společnosti aktuálně nejobsáhlejší, nejpopulárnější?

No na první dobrou to je určitě alkohol.

Alkohol pořád vede?

Nepochybně. Hned za ním jsou léky, hypnotika a sedativa.

Antidepresiva a podobně?

Antidepresiva nemají takový závislostní potenciál.

A jsou závislosti, které jsme před deseti lety neznali?

Ano – sociální sítě.

Jak poznám, že už je to moc? Ohledně alkoholu i třeba těch sociálních sítí.

Strašně rád bych řekl, že to poznáte sama, ale často to bývá tak, že si toho všimne okolí a dá vám nějakou zpětnou vazbu. Někdo si to nepřizná pět let, někdo měsíc, někdo deset let a někdo i celý život, protože to nechce vidět. Pokud to zjistíte sama, tak je to proto, že vám to dělá něco destruktivního v životě – ničí vám to vztahy, práci, koníčky a tak dále. Teď je otázka, jak moc to chcete vidět. Nejtěžší je to přijetí. Když to zjistíte sama a jste motivovaná, tak ta změna není lehká, ale jde to snáz.

Proč zrovna s alkoholem máme největší problém?

Češi mají alkohol v genech. Když jsem vyrůstal, tak jsem všude četl, že jsme první v pití alkoholu. A pak byla jednou zpráva, že jsme druzí nebo třetí, že nás někdo předběhl a já se divil, jak je to možné. Alkohol je součást naší kultury, je to tu velmi zakořeněné.

Je vyšší pravděpodobnost, že se někdo stane alkoholikem, když to zná od dětství a má to odpozorované?

Rozhodně. A jsou dva extrémy – buď se už nikdy nenapiju, protože k tomu mám odpor, nebo mi to přijde normální – to znamená, že pokračuji v tom, co jsem viděl.

Když si uvědomím, že s tím mám problém, tak co dělat dál?

Rozhodně vyhledat odbornou pomoc – ať už to je psycholog, psychiatr, adiktolog, psychoterapeut… A začít na sobě pracovat. Nebo si přijít zjistit, jestli s tím mám skutečně problém.

To znamená, že na začátku je nějaký pohovor nebo nějaká psychoterapie, kdy vy zjistíte, v jakém stavu ten člověk je a jestli potřebuje pomoct.

Přesně tak. A potom můžeme tomu klientovi doporučit, co dál. Případy se řeší buď ambulantně, nebo lůžkovou léčbou. To znamená, že buď budete docházet jednou týdně, dvakrát týdně, třikrát týdně, jednou za dva týdny, to záleží. Nebo si k nám ten člověk půjde lehnout, vytrhne se z kontextu svého života a podstoupí lůžkovou léčbu. Ta trvá dva týdny, měsíc, dva měsíce, tři měsíce, půl roku, rok – to záleží, jak moc je to extrémní.

Ta ambulantní léčba je asi trošku rizikovější, že? Protože přece jenom vás ten okolní svět svádí.

No nepochybně. To už je pak trochu na naši zodpovědnost, abychom to uměli dobře vyhodnotit a doporučit, co by bylo nejlepší pro toho daného člověka. Ale často můžeme vyhodnotit, že to zázemí je tak bezpečné a podporující, že to klient ambulantně zvládne.

Funguje to jako ve filmech, že se sedí v kruhu, postupně lidé vstávají a říkají: “Ahoj, já jsem Markéta a jsem alkoholička?”

Takhle to funguje u anonymních alkoholiků, kde někdo sdílí příběhy a tak dále. Ale samozřejmě je individuální a skupinová terapie, což je i u nás na klinice. Skupinová terapie funguje v kruhu, tak, aby na sebe každý viděl a ano, mohou se klidně představit tak, jak jste sama uvedla. Pak už je to víc dynamické, terapeutické, takže ta forma je podobná, ale ten kontext je jiný.

Pořád slyšíme, jak je alkohol špatný a přesto s ním máme stále velké problémy.

Já si myslím, že by pomohla větší osvěta praktického lékaře.

Mně přijde, že nejdou praktičtí lékaři dostatečně do hloubky. Sama jsem se dostala do péče nějakých lékařů a padla otázka: “Pijete alkohol?” A sami si odpověděli: “Asi přiměřeně, že?”

No a teď jste popsala, jak to často probíhá. Ten praktik je třeba sám zvyklý pít jednu nebo denně skleničky denně, takže to přejde a nepátrá, jestli to není skutečně problém.

Vy sám pijete?

Párkrát do roka ano.

V Česku probíhá každý rok suchý únor - měsíc, kdy si lidé odpírají alkohol a pyšní se tím na sociálních sítích. Co to má za smysl? Většina lidí se přitom nemůže dočkat, až se zase napije.

Určitě to má dobrý smysl a je to skvělý nápad, který nám občas hází vidle do toho terapeutického procesu. Protože když budu pít konstantně celý rok a vydržím pak měsíc nepít, tak si můžu říct, že jsem v pohodě. Ovšem závislý mohu být i když vydržím devětadvacet dní nepít.

Ale nebí to tak, že si lidé v únoru odvyknou pít.

Přesně tak. S tím jsem se moc nesetkal.

S tím vlastně souvisí i digitální detox.

Ano, já bych ho postavil hned vedle toho suchého únoru. Často ho praktikujeme na dovolených, ale na dovolené jsem vytržený z toho svého prostředí, takže je to pro mě lehčí zvládnout bez mobilu někde na pláži, než doma v zaběhnutém režimu. Dělat digitální detox doma je těžká disciplína.

Teď se pojďme zaměřit na děti. Kdy to začíná a co je příčinou?

Začíná to v rodině, protože děti se od dospělých učí. Takže oni nás zrcadlí a napodobují. Po covidu se s tím roztrhl pytel a děti tráví fakt hodně času na telefonech a tak podobně.

Já jako rodič to přece musím vidět, tak co s tím mám dělat?

Zamyslet se nad tím, jak to mám já, být k sobě upřímný a následně si o tom s dítětem promluvit.

Jak probíhají rodinné terapie?

My tam zpětně pátráme po tom, jak ta závislost i další problémy vznikly.

Za jak dlouho se na to dá přijít?

Tak to je těžká otázka. Někdy to je pár sezení, někdy to je půl roku, někdy to může být i rok.

Jaké jsou příčiny pro sebepoškozování?

Sebepoškozování a poruchy příjmu potravy jsou jedny z nejrizikovějších závislostí. A my říkáme, že je to forma komunikace toho jedince – že nám tím něco říká.

Chce na sebe upozornit?

Chce, ale ono to dítě nebo ten jedinec neví, jak to má udělat. Tak často je to tímhle nešťastným způsobem a to má spousty důvodů. A často to ti rodiče nevidí nebo to vidět nechtějí. Rodiče si většinou myslí, že je to z vnějšího světa, takže to směřují na školy a obávají se toho, co jim tam kdo dělá, ale to jádro je většinou doma a to bývá velmi bolavé. Rodinné terapie jsou často těžké hlavně pro rodiče, protože se tam něco ukáže, může se tam na něco přijít a rodiče se toho bojí.

A probíhají ty terapie s každým členem rodiny zvlášť, nebo tam jsou všichni dohromady?

Jsou tam všichni dohromady, bývají dva terapeuti, často muž i žena a pak ta rodina.

To musí být hrozně těžké ukočírovat. Představuji si, že tam dochází třeba i k nějakým výbuchům, hádkám, výčitkám, obviňování…

Často ano. Ale důležité je, že to vede k lepšímu výsledku.

Přispívá doba, situace, válka nebo třeba ekonomická krize k nárůstu závislostí ve společnosti?

Myslím si, že určitě ano. Těžko říct, jak to bylo v minulosti, ale v dnešní době jsou s tím úzkosti a deprese často spojené.

Existuje nějaká závislost na příjmu informací?

Ano, například kontrola zpráv a telefonu během spánku. Často na to v praxi narážíme a je to závislost.

Co sociální sítě?

To je strašně velké téma.

Řešíte i závislost na nakupování?

Ano. Závislostí se to stává ve chvíli, kdy zjistím, že mi to nějak mění život – třeba po finanční stránce. Často se mi děje v životě něco složitého a to nakupování mi ten život ulehčuje.

Velké téma je i závislost na pornu.

Dlouho trvá, než se k tomu někdo přizná. Byť máme párové terapie nebo i individuální terapie, tak se k tomu většinou dojde později. Ten člověk přijde s něčím, ale tohle vyplyne třeba až sekundárně – a to i v těch párových terapiích, kde to dělá třeba velkou neplechu.

A jak ta závislost konkrétně vypadá?

To je pro každého specifické.

Závislost můžu mít i na cvičení?

Ano, může to být i destruktivní, tedy že jdu cvičit, i když se necítím dobře. Důležité je dělat vše s mírou.

Velkým tématem ve společnosti je poslední dobou závislost na práci. Workoholici k vám chodí také?

Ano. Ten workoholismus se často objevuje u vysokých pozic – manažeři, ředitelé firem, právníci, politici a tak dále. Pohání je k práci to, že kdyby se zastavili a zamysleli, tak by mohli něco zjistit – ale to oni nechtějí, proto neustále pracují. Navíc potřebují zajistit třeba rodinu a ty důvody “proč musím pracovat” si vždycky najdou.

V České republice jsou kliniky, které hradí pojišťovna a pak jsou samozřejmě ty soukromé. Vy konkrétně jste z té soukromé. Léčba stojí zhruba dvě stě tisíc korun – je pravda, že čím dražší péče, tím větší šance, že se závislosti zbavím?

To si nemyslím. Do té státní sféry se těžko dostává, protože tam jsou dlouhé čekací lhůty. Soukromá sféra má velkou výhodu v rychlosti nástupu a ta finanční stránka funguje i motivačně.

Mám pocit, že třeba kouření je na ústupu.

Přelévá se to zleva doprava. Jsou různé alternativy běžných cigaret.

Co byste doporučil všem lidem, kteří mají nějaké podezření, že něco není úplně v pořádku?

Zastavit se, protože to často neumíme. Zkusit opravdu přemýšlet tady a teď a být k sobě upřímný. Je to dřina.

Vy jste člověk, který se denně dostává do situací, které jsou opravdu složité, těžké i tragické. Kde čerpáte motivaci pro vaši práci?

To je dobrá otázka. Odjakživa miluji příběhy, miluji být “detektiv”, pátrat po tom, co se děje, proč se to děje a pomáhat, měnit ten svět. To mě žene dopředu.