Delonovi mě představili ve Vodičkově ulici. Díky němu jsem pochopil spoustu věcí, vzpomíná Pavel Trávníček

Rozhovor s Pavlem Trávníčkem:

Kde tě zastihla ta zpráva o odchodu Alaina Delona?

Doma. Myslím, že s tím všichni už trochu počítali, ale stejně je to velká rána. Smutní celá Francie i Evropa. On byl světová hvězda.

Myslel jsi na to, že se tím končí jedna generace francouzského filmu?

Celá ta velká slavná francouzská generace od Belmonda, Delona, Gabina nebo Annie Girardot a režiséra Godarda odchází. To byla generace, která se hodně lišila od těch dnešních zběsilých honiček. Vždycky mi připadalo, že v sobě mají takovou melancholii nebo větší myšlenku. Nebylo to prostě jen takové nesmyslné běhání a střílení.

Ty jsi byl ze strany českých režisérů nejvíce obsazovaným dabérem Alana Delona. Hlas jsi mu propůjčil v osmačtyřiceti filmech. Věděl jsi ten počet?

Teď už to vím. Ona s tím přišla paní Marie Fronková. Jeden z prvních filmů, který jsem nadaboval, byl Černý tulipán. To se líbilo a tak mi ten Delon zůstal a vytvořili jsme dlouhou řadu delonovských filmů. Takže jí vlastně za to vděčím.

Jak se ti daboval? Musel jsi nějak nasát to jeho herectví?

Jeho herectví bylo takové introvertní a sugestivní. On byl osobnost s ohromnou aurou a jak říkají Francouzi “Belmondo, to je Francie a Delon, to je ďábel”. Vždy, když se na něj někdo díval, tak řekl “ten chlap vypadá, že je všeho schopný”. A on to tak i hrál a i to tak viděl. K tomu dabingu musím říct, že na rozdíl třeba od Alana Aldy, který hrál v M*A*S*H a kterého jsem daboval dva a půl roku, tak Delon buď utíkal, nebo střílel. Takže ty scénáře na dabování byly podstatně textově menší.

Vy jste se viděli v roce 1999, když měl v Praze premiéru Delonův film Poloviční šance. V něm si zahrál s Jean-Paul Belmondem, kterého namluvil Jiří Krampol. Ta premiéra byla v kině Světozor, představili vás tam tehdy?

Tuhle historku říkám rád. V pasáži kina Světozor jsme měli welcome drink a přišel Delon. Kolem byli všichni možní lidé od filmu a mně v tu chvíli došlo, co znamená být velká hvězda. Všichni na něj zůstali zírat s otevřenou pusou. Tam jsem pochopil, jak velikou má ta velká hvězda moc a jaké má kouzlo. Francouzi tomu říkají la tête à la carte “hlava na plakátě”. To musí být, aby se ten film dobře prodával a aby vznikla hvězda. Takže tam jsem se s ním setkal. No a dál je to velice zábavné, protože on potom šel ven a my jsme ze zvědavosti šli za ním. Vyšel do té pasáže, my za ním a teď ho míjeli dvě dámy. A ta jedna té druhé říká: “Hej, to byl Delon, ne?” A ta druhá říká: “Ty jsi pitomá, co by tady dělal?” (smích) Tak to je roztomilá vzpomínka na něj.

Jak na tebe působil? Byl jsi taky opařený z jeho přítomnosti?

Ano. On byl takový typ velmi sugestivního člověka. A já bych řekl, že o tom samozřejmě věděl. Věděl, že takhle na lidi působí, uměl s tím zacházet a uměl taky zacházet se svou kariérou. On si vybíral žánr, který mu sedí, nemusel hrát úplně všechno. Samozřejmě se stýkal s kvalitními lidmi a s režiséry, kteří ho obdivovali. A jeho vstup na světovou úroveň byl velice strmý a rychlý. Když natočil Rocco a jeho bratři, tak si ho hned všichni všimli – jednak kvůli tomu vzhledu a pak jak byl impulzivní. On neměl žádnou hereckou konzervatoř, ale byl opravdový, upřímný a s těmi city uměl zacházet.

Měli jste po tom roce 99 ještě možnost se někde vidět?

Už jsem tu příležitost neměl, což je škoda. To mě docela mrzí, protože čas utíká rychle a jak vidíme, tak utíká ještě rychleji, než si myslíme.

Ale jeho život jsi sledoval, ne?

Ano. Stejně tak jako všechny fanynky a všichni fanoušci, kteří ho sledovali a byli zvědaví na něj a na to, co dělá.

Jak tebe samotného ovlivnilo období francouzské kinematografie šedesátých let?

Ta vlna nových italských a francouzských filmů byla velice podařená. A myslím si, že zanechala daleko trvalejší stopu než zanechají ty dnešní filmy. A když ty filmy vidím znovu, tak se na ně stále dá dívat a člověk se na ně podívá rád. Řekněme si to úplně jednoduše – dnes jsou filmy, které dostanou Oscara a za dva roky o nich člověk neví. Kdežto tato kinematografie měla takové své francouzské kouzlo.

Máš v tom francouzském filmu ještě nějaké další idoly kromě Delona nebo Belmonda?

Jasně. Vezmu to trochu jinak a řeknu třeba Sophia Lorenová. (smích)

V čem je podle tebe to kouzlo zlaté éry francouzského nebo italského filmu?

Já si myslím, že to vždy mělo a i dnes má nějakou myšlenku. Vždy za tím byla nějaká myšlenka o lidech, o společnosti a světě, ve kterém žijeme. Ten svět se Delonovi už hnusil a proto nakonec říkal “odcházím z tohoto světa bez lítosti”.

Kdybys měl možnost si vybrat velkou francouzskou hvězdu, se kterou by ses mohl alespoň na hodinu postavit před kameru, byl by to Delon?

Byl by to určitě Delon a určitě bych s ním rád hrál, protože štíři jsou si blízcí. Takže myslím, že bychom si rozuměli. (smích)

Jaký film by sis pustil třeba během dnešního deštivého pondělí?

Určitě by to byl film V plném slunci, kde Delon hrál darebáka, ale bylo to tak nebezpečné, tak záludné, že se tomu člověku až nechce věřit. Mě ten film vždy okouzlí takovou zvláštní nebezpečností. Proto to taky hrál Delon, že jo.

Ty také jezdíš pravidelně do Německa – například na akce spojené s Popelkou. Piluješ němčinu?

No, piluji, samozřejmě. Ale je to takové učebnicové pilování, a to není ono. Ta naše popularita je tam velká, to Češi ani neví.

Loni jsi dokonce jako princ z Popelky moderoval velkou adventní hudební show ze stadionu v Dráždanech, živě vysílanou německými televizemi. Byla tréma?

Byla strašná tréma. Nepřálo nám vůbec nic – pršelo, hromy, blesky. Na stadionu v Drážďanech bylo 30 000 lidí. A jak bych to tak řekl… Oni ti Němci prostě chodí. Když mají své hvězdy, tak přijdou, i když padají hromy a blesky.

Bavilo by tě moderování takových akcí i v budoucnu?

Určitě by mě to bavilo. Thomas Reiche, který připravoval právě ty Drážďany, tak momentálně vymyslel takovou plavbu na slavném německém parníku Weisse Flotte. Byl by to výlet s obecenstvem, vyplulo by se z Ústí nad Labem do Drážďan a z Drážďan potom autobusem na Moritzburg a zase zpátky. Takže nás čeká taková zajímavá plavba, kde lidem budu něco povídat a budu se s nimi fotit a nabízet jim svou autobiografickou knížku – tu jsem napsal jak v němčině, tak v češtině. Takže uvidíme, jak se to všechno podaří.

Ty se také chystáš v Německu podnikat a nabízet jim nějaký český produkt, můžeš o tom říct víc?

Až to bude aktuální, tak k tomu prozradím víc. Ale to podnikání je samozřejmě obtížné – jak u nás, tak v Německu. Já jsem to zažil za ta dlouhá léta se svým soukromým divadlem a musím říct, že je to velká honička a velká námaha. Takže kdo se do toho pustí a myslí si, že divadlo je plné lidí, kteří si zaplatili a že ty všechny peníze jsou moje, tak to se strašně plete. (smích) Držím palce každému, kdo se do toho pustí.

Co děláš teď ve zbytku prázdnin? Čteš, maluješ, běháš, hraješ si se synem, plánuješ velké věci?

Přesně jsi to shrnul – to všechno dělám. Ale nejvíc času mi teď zabírá můj Maxmilián, který půjde do druhé třídy a má teď takové období, že sedí u počítače nebo telefonu a hraje hry. To vydrží pět hodin tahem, tak ho musím vždy odtrhnout. A potom má ještě jednu věc, a to je fotbalista Ronaldo, kterým chce být. To se tak střídá u těch dětí. Takže musím kopat do balonu tady u nás na té hezké zahradě. To všechno dělám a samozřejmě pracuji na zahradě a snažím se dokončit a připravit další film s režisérem Ondřejem Slaninou. Mělo by to být takové trochu překvapení, tak uvidíme. Jak všichni víme, filmování je o tom shánění peněz, tak o to se teď pokoušíme. Téma, které chceme natočit, je skutečně světové. To by mohlo lidi zajímat a bavit.

Takže by to herectví nemuselo být pověšené na hřebík, jak jsi dříve říkal?

Tak teď je možná na trochu ohnutém hřebíku. (smích) Ale je pravda, že protože jsem to své soukromé divadlo provozoval čtyřicet let, tak vím o tom podnikání v divadelním světě úplně všechno. Úspěchy, neúspěchy – všechno tam bylo. A kdybych byl upřímný, tak mě přestal zajímat celý ten svět, který se točí kolem toho celého byznysu – je mi to už docela fuk. A za ty dva roky už jsem si taky našel věci, které jsou daleko podstatnější a důležitější. Takže jsem z toho světa vlastně vycouval. Kdyby ale byla nějaká nabídka, která by mě hodně zajímala, tak by to možná šlo. Ale skutečně už naposledy.