Dana Drábová: Proč nestavíme rychleji jaderné elektrárny? Ještě nám pořádně neteče do bot

Rozhovor s Danou Drábovou:

Moderuje Marek Stoniš

Sleduji a baví mě tvoje publikace na sociálních sítích, kde se často vyjadřuješ ať už k Ukrajině nebo i k naší vnitřní politice. A teď jsem si přečetl tvůj status o tom, že nemáme čekat vlastně od žádné vlády zázraky, že žádná nemá tak přímý vliv na náš život. Je to reakce na to, co se děje teď s touto vládou, nebo to myslíš spíš obecně?

Je to obecné. Samozřejmě člověka ty věci napadají v souvislosti s nějakým konkrétním děním a nějakou konkrétní situací. A ty nadávky, které se snášejí na současnou vládu, jsou často velmi ošklivé. Ne, že by mě také neštvala, ale není to spravedlivé – vezmi si jen to, co tuhle vládu potkalo za ty tři roky: Dodělávali věci související s rozvaleným rozpočtem po covidu, pak přišla těžká situace v energetice, kterou museli nějak stabilizovat. No a pak přišla ruská agrese na Ukrajině – a to prostě není standardní. A jestli si někdo myslí, že to vše nebude mít vliv na Českou republiku a to, co ta vláda dělá, nebo nedělá, tak spadl z měsíce.

Ale to, co se děje teď v těchto dnech asi nesouvisí s žádnou válkou na Ukrajině, s energetickou krizí, ani s rozvalením veřejných financí. To je krize vládnutí jako takového.

To bych s tebou souhlasila, protože to je částečně důsledek krajských voleb. To, že Piráti šli z 96 mandátů na tři, znamená, že se ve většině těch krajů pitomě a obtížně skládají koalice – to není žádná hlubokomyslná politologická úvaha. Já to vidím u nás ve Středočeském kraji. Tam ti Piráti prostě velmi chybí. Lídr kandidátky SPOLU, pan Skopeček, docela správně říká, že na čtyři roky poskládat vedení kraje s většinou jednoho hlasu je peklo horoucí. No taky že jo, to by se nikdy nikdo při hlasování nesměl jít ani vyčůrat.

Četl jsem i jeden z takových tvých pěkných povzdechů, se kterým souhlasím, že “demokracie se potácí, ale nepotápí”. Těch důvodů je víc, ale já mám pocit, že občan se vzdálí demokracii ve chvíli, kdy má pocit, že s jeho hlasem není správně naloženo. Co si může myslet třeba středočeský volič ANO? Jeho hnutí vyhrálo, ale teď se dvě strany, které prohrály, spojí, aby ANO nevládlo. Ten volič může být tak zklamán, že už k dalším volbám třeba ani nepůjde.

Víš, to se v minulých krajských volbách stalo na mnoha místech. A přesto ti voliči přišli a asi si řekli “no, tak je třeba, aby to ANO vyhrálo víc”. Protože teď, kromě pár krajů – jižní Čechy, jižní Morava a Liberecký kraj – nemáš moc možnost to ANO obejít.

Ty jsi šéfka státního úřadu, který má na starosti jadernou bezpečnost, těch kompetenci je mnoho. Když třeba píšeš nebo komentuješ, máš někdy pocit, že by ses měla držet zpátky nebo něco nenapsat, protože přece jen reprezentuješ ten stát?

To víš, že jo. Já bych se vlastně do komentování situace pustila jen ve střízlivé míře, nebo vůbec ne. Jenže já tam mám třeba deset tisíc lidí, které každé ráno čekají na to, jaká radiační situace na té Ukrajině je. Což je služba, kterou jsem asi povinna poskytnout. No jo, ale když to děláš skoro tři roky, tak se fakt dostaneš do situace, že přece nebudeš každý den opakovat jen tu jednu větu. No a druhá věc, která mě vede i ke komentářům, které jsou na hraně nebo pro státního úředníka dokonce mírně za hranou, je to, že občas nemůžu spát – mám už tu stařeckou nespavost, tím ale nechci obtěžovat posluchače. Nicméně si v takové situaci prohlédnu komentáře, protože tam může být dotaz, který je relevantní a který stojí za zodpovězení. Ale občas jsou tam věci, že mi skoro vypadnou oči z důlků a říkám si “no, přece ti ty pacholku, negramotnej, nebudu zvyšovat dosah, aniž bych ti odpověděla. A zablokuju tě až pak”.

Tohle máme asi podobně. Ale k té tvé legendární větě, že “radiační situace na Ukrajině je normální” – to jsi opravdu začala psát proto, abys lidi uklidnila?

Ono se to stalo nějakým “brandem”, ale tak to vůbec není myšlené. Ale jak to začalo? 24. února 2022 jsme se probudili a Rusáci táhli z toho běloruského směru přes Černobylskou zónu a přes Černobyl na Kyjev. Z jejich pohledu to bylo takticky a strategicky dobře promyšlené, protože po celých těch 150 kilometrů na Kyjev jsou velmi dobré silnice a skoro nikdo tam není. Jenže, jakmile se řekne “Černobyl”, tak dvacet procent populace se vyděsí, že zase bude ta katastrofa. To se stalo a od té doby to tam píšu. Ještě to zintenzivnělo ve chvíli, kdy Rusáci zaútočili na Záporožskou jadernou elektrárnu, což je daleko komplikovanější věc než celý Černobyl. Není to takový symbol, ale to jsem si i já říkala, že může dojít k opravdu vážné situaci třeba do 100, 200 kilometrů od té elektrárny. A tam vznikla jakoby ta objednávka na to, aby to ti lidé slyšeli od někoho, komu – to zaplať Pánbůh – důvěřují, že to tak je. Ale i tak jednou za půl roku vypustím takového pokusného chrousta: “Ještě vás to zajímá?”, “No jasně, pište to dál.” Tak co mám dělat?

A to vlastně bereš z jakého zdroje? Je to nějaký ukrajinský úřad pro jadernou bezpečnost?

Vlastně ano, ale zprostředkovaně. Ona existuje evropská databáze výsledků měření radiační situace z asi pěti tisíc stanic po celé Evropě – a přispívá tam i Ukrajina. Ještě mám odkaz na speciální, čistě ukrajinský, web, ale tam jsou ty hodnoty stejné, protože oni je posílají do Ispri v Itálii, do EURDEPu. A jak jen to bylo možné, tak jsme zveřejnili odkazy na to, kde to lidé mohou vidět na vlastní oči.

Jak se vlastně orientuješ v té situaci? Každá válka sebou nese spoustu dezinformací, obě strany využívají propagandu, tak jak prosíváš ty informace?

Máš pravdu, protože každá válka obsahuje tu informační část – a informační válku vedou jak Ukrajinci, tak Rusové. Podle mě Ukrajinci na to mají větší právo než ti Rusové, ale to je otázka vidění světa. No, ale jak prosívám informace? Snažím se číst opravdu různé zdroje včetně ruských telegramových zdrojů, kde jsem si našla řadu těch takzvaných vojenkorů. Dívám se na TASS, na RIA, na stránky ruského Ministerstva zahraničních věcí, i když to by člověk blil. Ale potřebuješ to vidět i z té druhé strany. Sice si nemyslím, že pravda je uprostřed, myslím, že pravda buď je, nebo není, ale přesto potřebuješ mít různé informační zdroje.

Jako jaderný odborník jezdíš po celém světě a Rusko bylo a je součástí nějakých mezinárodních institucí – mají jaderné elektrárny, musí sdílet nějaké informace, technologie a tak dále. Musela jsi mít kontakt i s tím ruským odborným světem. Přišla jsi o ten kontakt, nebo máš dál nějaké kontakty?

Měla jsem tam řadu velmi dobrých známých, až bych řekla kamarádů – stejně jako na Ukrajině. S těmi ukrajinskými kolegy jsem v kontaktu, s těmi ruskými velmi málo, pokud se tedy nepotkáme ve Vídni v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Tak to potom normálně vypijeme kafe a popovídáme si. I když oni jsou tedy výrazně uzavřenější a opatrnější než bývali ještě před těmi, řekněme, třemi lety.

Myslíš, že mají obavy z kontaktu s tebou? Ty jsi přece jen výrazná osobnost i za hranicemi.

Nepozorovala jsem to. Řeknu ti ale jednu příhodu. Já jsem předsedala nějaké dost významné – abych se vytáhla – mezinárodní konferenci celých šest let, protože to byla taková konvence, která hodnotí jadernou bezpečnost a má nějaké cykly. No a loni jsme se měli dohodnout na nějaké závěrečné zprávě, kterou samozřejmě blokovali Rusové, protože v té zprávě nechtěli vidět, že ukradli tu záporožskou elektrárnu. Blokovali jí i Ukrajinci, protože ti tam zase nechtěli vidět jiné věci. A Rusko, jestli něco má, tak má profesionálně vynikající diplomacii – můžu sice blít, ale umějí to. No a přišel můj ruský protějšek, nebudu ho jmenovat. A protože se známe 15 let, tak proběhlo takové přátelské poplácání po ramenou až objetí. A těm diplomatům ruské stálé mise ve Vídni normálně spadly čelisti, že se k sobě Rus a Čech mohou chovat normálně.