Čas je pro děti nejdůležitější, ale nedáváme jim ho, říká psycholožka Laura Janáčková

Rozhovor s Laurou Janáčkovou:

Věnujete se spoustě oborů. Dá se ukázat na ten jeden konkrétní, který vám dal opravdu zabrat, ale na druhou stranu jste hrdá, že jste se tím začala zabývat?

Já si nemyslím, že mám těch oborů tolik, oni se vzájemně vyvíjely a asi ten nejdůležitější obor je onkopsychologie, protože tou jsem se začala zabývat díky Radkinovi Honzákovi velice brzy po škole a věnuji se jí celý život. Díky ní jsem se dostala k partnerským vztahům. Máme-li v nich problémy, tak je otázka času, kdy začnou problémy v sexu. Takže jsem se dostala i k sexuologii. A když proniknete do těch tajů, tak se začnete věnovat i zdravým lidem.

V komunikaci s onkologicky nemocnými a vážně nemocnými pacienty, kdo jsou konkrétně vaši klienti?

Většinou onkologičtí pacienti z různých oblastí, protože já pracuji ve Všeobecné fakultní nemocnici a mám to štěstí, že se nezabývám konkrétně jen třeba rakovinou prsu, ale dostávají se ke mně pacienti s rakovinou střeva, rakovinou prostaty… Takže jak muži, tak i ženy. Také se věnuji nemocem, které jsou dlouhodobé a ti lidé se s nimi musí naučit žít, fungovat, pracovat, mít co nejlepší kvalitu života a přitom překonávat bolest nebo nějaký handicap.

Jak společnosti jde komunikace s těmi nemocnými?

Nastal velký pokrok, protože v době, kdy jsem studovala, byla rakovina tabu. Nesdělovala se pacientům, nekomunikovalo se o ní a všichni z ní měli ohromný strach. Dnešní doba přinesla celou řadu změn, takže rakovina nejenže není tabu, ale v mediálním prostoru se o ní stále mluví. Pořád na ní ale nemáme účinný, stoprocentní lék a že na rakovinu pořád umírají lidé, tak o tom se nemluví. Nemluví se ani o tom, jak zvládnout napětí, stres, strach ze smrti nebo jak na to má reagovat to nejbližší okolí. A jak to říct doma… Mám to říct dětem? Kdy jim to mám říct? Jakou formou? To jsou otázky, o které by se měla média zajímat.

Samotní lékaři někdy mají se sdělením diagnózy problém.

Ano, je to tak a mě to strašně překvapuje, protože v současné době už máme přesně stanovené postupy, jak nejlépe sdělit diagnózu. Je potřeba, aby každý pacient znal přesně svoji diagnózu, přesto se to neděje. Lékaři třeba nemají dostatek času, záleží to i na jejich osobnosti, náladě, na celé řadě věcí. Může to být i z toho důvodu, že má lékař pouze patnáct minut na pacienta a v ten moment mu musí říct spoustu věcí. Nejen diagnózu, ale i to, jak bude dál postupovat a tak dále, takže ty informace potřebuje podávat, aniž by vnímal, jak na to ten druhý člověk reaguje a jak to přijímá. Zároveň to souvisí s problémem v našem školství, málo se učí komunikace a lékaři po ní volají. Když přednáším lékařům na kongresech, tak chtějí většinou přednášky o komunikaci.

Souhlasíte s tvrzením, že komunikovat svou diagnózu blízkému okolí by člověk měl až ve chvíli, kdy zná postup léčby? Na začátku to okolí potřebuje uklidnit často víc, než pacient samotný.

Uklidnit potřebují všichni, protože ten strach je obrovský. Žijeme v době, kdy máme pocit, že se nás tyhle věci vůbec netýkají, nezajímáme se o ně, protože na ně nemáme čas. Začneme se o ně zajímat až v momentě, když náhodou onemocní někdo z našich blízkých. V té hlavě je rakovina spojená s konečností, přichází tudíž strach. A to, co podpoří ten strach, je pocit, že s tím nemůžu nic udělat. A právě proto se doporučuje už mít nastavený plán léčby. Dostanete potom pocit, že tu situaci máte částečně pod kontrolou. A ty možnosti léčby jsou vždycky – i paliativní léčba je léčba. Vždycky jsou možnosti na to, aby člověk mohl mít naději a jakmile ji člověku seberete, tak je ten život potom plný trápení, utrpení a čekání.

Když jsem hovořila se šéfkou nadace Bellis, což je nadace, která se zabývá právě pomoci mladým ženám s rakovinou prsu, tak mi řekla jednu šílenou pravdu, že třicet procent mužů opustí ženu ve chvíli, kdy se dozví diagnózu. Proč se to děje?

Záleží také hodně na tom, jak silný je ten vztah v momentě, kdy se dozvíte diagnózu. Často je hlavním problémem špatná komunikace. Někdy mají muži pocit, že tu ženu podpoří tím, že se budou tvářit tvrdě a hlásat, jak to bude všechno dobré, jako by o nic nešlo. Ta žena je potom v tom strachu a v té úzkosti sama a ti dva se oddělují. Ruku v ruce jde i problém sexuální a intimní. Mnoho mužů tohle nezvládá. Zároveň ženy nebo jakýkoliv nemocný člověk cítí i vztek. Nechápe, proč se mu tohle děje a často ventiluje své frustrace na své nejbližší. Tím pádem pak dochází ve vztazích k hádkám. Ten druhý člověk si to bere jako útok proti němu, ale vůbec to tak ve skutečnosti není.

Nabízí ten systém psychologickou pomoc automaticky?

Psychologická péče by měla být nedílnou součástí komplexní léčby pacienta s onkologickým onemocněním. Bylo by strašně fajn, kdyby se nabízela automaticky, ale bohužel to tak není. Když se podíváte na stránky onkologické společnosti, tak tam najdete do dvaceti psychologů, kteří se tomu skutečně věnují, protože ta práce je specifická a velice náročná, ale také nesmírně důležitá. Pacient je díky psychologovi třeba připravený, vyklidněný, má energii, naději a nehledá si odpovědi na své otázky na internetu. Když ten člověk i to okolí ví, co konkrétně může udělat, tak se cítí lépe. Často ve své ordinaci vidím, že nemoc mění člověka, mění jeho hodnoty a mění i známé a blízké – buď je hodně spojí, nebo naopak ne.

Dokud budeme neustále tlačit na výkon, tak se možná úplně nepohneme tam, kam bychom chtěli. Jak to vnímáte vy?

Vnímám, že ta dnešní společnost skutečně všechno tlačí na výkon a je jí úplně jedno, že tlačí na výkon člověka, který má jen určitou kapacitu jak fyzickou, tak psychickou. Dlouhodobé stresy jsou jednou z příčin vážných onemocnění nebo jakýchkoliv dalších onemocnění. Stres a frustrace neprospívá našemu zdraví. Když budeme pořád podávat ten dokonalý výkon a budeme pořád v tom tahu, tak nebudeme šťastní, protože nebudeme na to štěstí mít čas.

Jak vypadá žebříček hodnot současného moderního Čecha?

Neznám studii, která by mluvila o Češích, ale ve Spojených státech je na prvním místě kariéra, vlastní byt a přátelé. A jen u třetiny je to rodina, manželství a děti. Tu kariéru i vlastní byt mají často v žebříčku hodnot na prvních místech i ženy. Ten výzkum dokonce ukázal, že v určitý moment chtějí mít muži děti více, než ty ženy.

No, protože žena má možná trošku strach, že v tu chvíli, kdy porodí dítě a zůstane na rodičovské doma, tak ji kariéra nějakým způsobem uteče, bude zavřená doma a společensky odstřižená.

Přesně tak, a to je špatně. Strašně mluvíme o tom, jak je rodina důležitá, jak jsou důležité naše děti – dáváme je do těch nejlepších škol a pořád říkáme, že vyděláváme proto, aby si ty děti si mohly dovolit víc… Ale to, co je nejdůležitější a co jim nedáváme, je čas. Netrávíme s nimi dostatek času, protože děláme kariéru a protože pro nás nejsou tak důležité. Přitom důležité samozřejmě jsou a také kopírují naše vzorce chování. Je to vidět i na tom, jak se společnost dál vyvíjí – vytrácí se komunikace, mladí mají problémy v sexu, ve vztazích, mají problémy navazovat vztahy a tak dále. Nejvíce to dítě potřebuje lásku a péči. A zase, když se rodiče věnují jen té rodině a nemají čas sami na sebe, na vytváření vztahu, tak pak se rozvádějí, a to dětem také neprospívá. Děti jsou ten největší smysl, který člověk v životě má. Protože když se vrátím zpátky k těm svým onkologickým pacientům – na konci života dělají člověka šťastnějším právě vztahy.

Žijeme v době, kdy se odkryla tabu ohledně lidské sexuality a vnímání nejrůznějších sexuálních orientací. Homosexualita, bisexualita, binární, nebinární, proces přeměny pohlaví a tak dále. Jak si jako společnost stojíme v přijetí těchto věcí?

V médiích jsem slyšela, že máme nějakých sto sedmdesát pohlaví. Samozřejmě to tak není, protože pořád platí to, že je žena a muž. Tohle je ale gender, a to je něco úplně jiného. Ty novinky k nám proudí a hodně často se o nich mluví, ale nevysvětlují se. Zmínila jste homosexualitu – víme, že ještě v době, kdy byli naši rodiče mladí, tak byla homosexualita vnímána jako něco, co není normální. Teď už díky vědeckým výzkumům víme, že máme dvě orientace – heterosexuální a homosexuální a ty jsou naprosto normální. Nevybíráme si je. Nedají se změnit ani výchovou, ani vnějšími podmínkami. Takže těch zmatků je celá řada. Ale jak tomu předejít? Je to úplně jednoduché, protože pod tím vším je přece láska. Protože jak poznáme, jak jsme orientovaní? No přece podle toho, do koho se zamilováváme. Nikomu nemůžeme upírat lásku.

A jak o tom správně komunikovat s dětmi?

Měli bychom o tom s nimi mluvit už od začátku. Je důležité s nimi řešit i sexualitu – člověk je sexuální tvor od narození až do konce života. V rodinách se tato komunikace moc neděje. Měli bychom děti učit správně nazývat své pohlavní orgány. Také by měly mít vžité, že intimita patří jenom tomu dítěti, naučit se zacházet a komunikovat s tím opačným pohlavím.

Každé druhé manželství končí rozvodem. To je číslo, z něhož vyplývá i to, že nám to manželství asi moc nejde. Jak jsme na tom v porovnání s Evropou?

Já bych to viděla optimisticky – každé druhé manželství vydrží. Samozřejmě kult spotřební doby a určité míry sobectví vedou k nárůstu nespokojenosti, která se často řeší právě tím rozvodem. Ale ten, kdo to nejvíc odnese, jsou děti. V Institutu partnerských vztahů, kde pracuji, se vždycky snažím hledat pomoc pro rodiny. Většina vztahů se dá zachránit. Pokud ten člověk odejde někam jinam, tak se dopracuje do podobných problémů a ublíží dětem. U přemýšlení o rozvodu bych si kladla otázku, jestli mi to moje štěstí přinese tolik spokojenosti a bude tolik důležité, když to přinese to nepohodlí a to neštěstí těm ostatním.

Často se stává, že si muži kolem padesátky najdou jinou, mladší ženu.

Ve vztahu je důležité, abychom se uměli navzájem pochválit a ocenit. Pokud vidíme na svém muži převážně ta negativa, tak pak se nesmíme divit, že podlehne jiné ženě, které přijde úžasný a říká mu jenom krásné věci. Takže na vztahu musíme pracovat dlouhodobě a jestliže máme nějaký problém, tak ho začít řešit co nejdřív. A pokud se stane to, že se muž zakouká a zamiluje do někoho jiného, tak to brát tak, jako kdyby byl nemocný, protože se mu vylijí do hlavy ty fenylethylaminy a krev z té hlavy se mu odplaví někam jinam. Ale když ho budeme vyhazovat a budeme říkat, ať jde pryč, tak o něj přijdeme. A pak je otázka, jestli máme manžela, se kterým jsme prožili hezký život a máme ho rádi, dát zadarmo nějaké úplně cizí ženě. Moje rada je: bojujte, udržujte se, starejte se o sebe, cvičte, myslete na sebe a bojujte o své muže, pokud stojí za to a máte je rádi.

Jak si uchovat radostný a spokojený život?

Je třeba pěstovat i náš vzájemný vztah, to znamená dát děti k babičce nebo je někam poslat a mít ty společné zážitky, protože na těch to stojí. Pak je to o tom mít rád sebe, nedávat všechno tomu druhému na úkor sebe, ale najít tam ten prostor pro to, aby vzkvétali oba. Je důležité hledat pozitiva a sdílet je spolu. A potom si najít i ten čas jenom pro sebe.