Až budu babička s kérkou? Je to úplně jedno, stejně budu stará, říká zpěvačka Annabelle Fárová

Rozhovor s Annabelle Fárovou:

Jak jsi se dostala ke zpěvu a k moderování?

To byla dlouhá cesta. Zpívat jsem chtěla úplně od malička. Jsem takový ten typ, který se rozhodl prakticky od narození, že chce něčím být a opravdu si za tím šel celý život. Takže přirozeně jsem šla studovat konzervatoř, tam mě poprvé nevzali, protože jsem byla obrovský rebel a měla jsem špatné známky. Na další pokus mě přijali, ale během studia jsem otěhotněla, takže se mi to studium protáhlo.

A jak jsi se stala moderátorkou?

Do rádia jsem se přihlásila přes casting. Bohužel, zpěv mě neuživí. Je to příjemný přivýdělek a můj sen je, že se tím budu jednou živit. Muzika mě naplňuje ze všeho nejvíce. Mám ale pocit, že ten český showbyznys je uzavřená společnost, kam se málokdo dostane. Nechtějí mezi sebe pouštět konkurenci. Třeba v Americe to podle mě funguje jinak než u nás. Tam se skutečně dává prostor zcela neznámým umělcům.

Jsi téměř celá potetovaná. Jak na to lidé reagují?

Jedna babička na mě řvala, že jsem nechutná. Byla odporná a sprostá. Nějak jsem to přešla, nechtěla jsem se s ní hádat. Hejt za tetování cítím také z komentářů na Facebooku. Fascinuje mě, kolik lidí s tím má stále problém. Často si lidé neuvědomují, že se to může člověka opravdu dotknout a raní ho to. Já si to snažím nebrat osobně, ale občas je to těžké. Když má člověk těžký den, tak to rozhodně nepomůže. Snažím se ty komentáře nečíst.

Proč jsi se pro ta tetování rozhodla?

Když mi bylo deset let, chodila jsem na návštěvu ke známým a viděla jsem tetování na jedné ženě. Strašně se mi to líbilo a říkala jsem si, že až budu velká, tak se potetuji. Počkala jsem naštěstí až do dvaceti let. Tetování miluji, ale musím uznat, že se mi všechny nelíbí. To, co se člověku líbí ve dvaceti, mu může připadat ve čtyřiceti letech trapné – a to je fakt. Nemám tetování na obličeji a kolem prsou, to se mužům nelíbí.

Jaká část potetovaného těla muže nejvíc rajcuje?

Většinou je překvapí potetovaná pipinka. Mám tam okřídlené srdce se zámkem, je to takový můj pás cudnosti. Jinak je podle mě nic nešokuje. Čtou mě jako knihu. Moje tetování jsou velmi osobní a vždycky mají nějaký význam.

Tvůj hlas nikdo nekritizuje?

Hlas ne. Do rádia jsem přišla jako úplný laik. Měla jsem dvouměsíční zaučování a pak jsem šla rovnou do vysílání. První týden byl hrozně nepříjemný, zakoktávala jsem se, ale motivovalo mě to, abych se rychle zlepšila. Přízeň posluchačů jsem si získala upřímností.

Jak ses naučila mít ráda své tělo?

Já s tím furt bojuji. Vím, že na mě třeba táta svými komentáři zanechal následky, protože měl potřebu mi říkat, že jsem tlustá. Myslím si, že jsem pro něj byla v určitém ohledu takové zrcadlo, že ve mně viděl chyby, které měl i on a vadily mu. Nesu si v sobě hodně takových věcí – snažím se být sebevědomá. Nikdy nebudu hubená, mé tělo je zkrátka jinak stavěné. Začala jsem se mít ráda po třicítce.

Jak se vypořádali rodiče s tím tetováním?

Nenávidí to. Mně rodiče řekli, že pokud se potetuju, tak mě vydědí. Samozřejmě časem pochopili, že s tím nic neudělají a pochopili, že to ze mě nedělá horšího člověka.

Já třeba nesnáším větu “jak budeš vypadat, až budeš stará”.

Já vždycky říkám, že to je jedno. Stejně budeš stará, tak jako tak. A jestli budeš mít kůži scvrklou s kérkou nebo bez kérky, to je úplně jedno. Já jsem si vybudovala tu svoji image tak, že můžu přijít do Diora a nestoupne si za mě checker, že tam jdu krást. Protože to ze mě vyzařuje – jsem sebevědomá s tím, že to jsem já.

A to si myslím, že je důležité, aby člověk stál za sebou a prezentoval se takový, jaký je.

Sto lidí, sto chutí. A jak říkám, názor je jako díra do zadku, máme ho všichni – a každý jiný. Takže ať si každý nechá ten svůj a necpe ho ostatním. Nemůžeme být všichni stejní…

Jak jsi se vlastně dostala k tomu bulváru?

Já jsem dělala několik let v pohostinství, dělala jsem třeba dva roky v Dejvickém divadle za barem. Bavilo mě to, ale už jsem byla z té práce s lidmi strašně utahaná a chtěla jsem dělat něco, kde ideálně neuvidím celý den nikoho.

Takže tebe neposílají na ty večírky, že je musíš otravovat.

Ne, ne, já mám skvělou práci, já píšu z domova. Což je pro mě vlastně v té kombinaci s rádiem ideální. Ráno vstanu, napíšu si dva články, běžím do rádia a pak se vrátím zpátky, napíšu si další dva články. Takže časově je to úplně ideál. No, ale když jsem hledala tu práci, tak jsem si vzpomněla, že jsem na základce psala nejlepší slohy. A došlo mi, že vlastně umím česky. (smích) Tak jsem si říkala, že to vůbec není špatný nápad.

Kde si teď lidi můžou přečíst, co píšeš?

Aktuálně jsem v kafe.cz pod pseudonymem – to je záměrně, protože jak dělám hudbu, tak mám spoustu přátel. Ale v tomhle už máme i takovou domluvu se šéfovou, že ve chvíli, kdy je nějaká špína na někoho, koho znám osobně, tak to nepíšu. Pokud bych měla psát o někom, že se třeba s někým podvádí, potratil… Já tyhle hnusy prostě dělat nebudu. Dělám tuhle práci už šestým rokem a stále mám čisté svědomí, že jsem nikdy nepoškodila nikoho, koho mám ráda. Mám tam samozřejmě pár “guilty pleasure”, které velmi ráda poplivu… Ale když už já na někoho plivu, tak je to fakt debil.

Já píšu od malička, vystudovala jsem to, ale ten bulvár mi prostě nejde. Asi nedokážu psát negativně.

Já se toho nebojím. A když tam je téma, které mě rozohní, tak se do toho opřu. Třeba u takové Nely Slovákové a dalších, tak tam mi nedělá problém napsat velmi negativní článek – to je spíš naopak. Má to prostě svoji cílovku – každé zboží má svého kupce a dokud takovým lidem budeme dávat prostor, tak tady ti lidé ten mediální prostor mít budou.

Objevila se nová sféra na sociálních sítích – takže nové celebrity, influenceři, blogeři, tiktokeři, instagrameři…

Jde to šíleně dopředu. A my dvě gerontky, které jsme vyrostly bez mobilních telefonů, se často nestíháme rozkoukat, v jaké době to vlastně žijeme. Já vždycky říkám, že jsem boomer.

Je to zajímavý svět, je hrozně pestrý – najednou ti nerdy a weardi, co byli šikanovaní ve škole, teď jsou slavní a sleduje je miliony lidí.

Tak lidi to mají rádi, no.

Jenom bych byla radši, kdyby byl ten svět bez té nenávisti a zbytečných hejtů.

To, my všichni. Ale myslím, že ti mladí už budou jiní. Moje dcera vnímá svět právě velmi otevřeně. Já si myslím, že ta nová generace je úplně jiná. Úplně. Už vůbec není zatížená tou generací našich rodičů a prarodičů. To už tam vůbec není. Moje dcera je velmi otevřená ke všemu – transgender, gay, LGBT komunita, všechny tyhle věci. A já jsem jí od malička říkala, že budu radši, když bude spokojená lesba, než aby si přivedla nějakého ichtyla, který jí bude mlátit. Samozřejmě už má v patnácti propíchnutý pupík, teď si udělala nějakou propiskou kérku na noze… Nezabránila jsem tomu úplně tak, jak jsem chtěla, protože to viděla ve mně. Já v tomhle byla vlastně trošku pokrytecká – nechtěla jsem, aby s tím začínala brzy.

Takže dá se všechno hezky skloubit – zpěvačka, moderátorka, bulvární redaktorka – jsi spokojená?

Jsem spokojená. Je toho hodně, ale vlastně jsem strašně šťastná za to, že to můžu dělat, že mě to někam posouvá a že prostě vidím, že byť je to pomalá a krvavá cesta, tak má nějaký cíl.

A co by sis ještě přála?

Já bych si přála… Budu znít jako nějaká modelka, ale přála bych si, aby ten svět byl trošku méně nenávistný, aby se lidé měli víc rádi, více se navzájem podporovali, méně se hejtovali a soustředili se na svoje životy více než na životy ostatních. A co se týče mých osobních přání, tak to je, abych uspěla v tom, v čem chci uspět – to znamená muzika, protože si myslím, že teď máme rozpracované krásné věci a snažím se teď zpívat i v češtině. Teď chceme udělat nějaké šansony v češtině, protože ta francouzština je v Česku přeci jen limitující. Doufám, že to zase posune tu moji tvorbu někam jinam